Nic než fan fiction!
Jelikož jsem o to byla na Budečském večírku požádána, zveřejňuji konečně definitivně a pro všechny svého nebohého Mrtvého upíra. Na Budči mu bude dobře. Konec konců, kdyby bylo nejhůř, můžu tak zhnusené komentáře mazat dle libosti.
Hodně dlouho jsem přemýšlela o tom, co jsem vlastně udělala špatně, a proč tuhle povídku porotci považovali za tak špatnou. Samozřejmě preferuji teorii, že mi závidí můj talent, inteligenci a krásu, ale ve skutečnosti asi už vím, kde jsem udělala zásadní chybu. On je to totiž trest za to, že jsem přestala psát fan fiction. Nechala jsem se zlákat pozlátkem falešné slávy ve světě komerční literatury. Vlastně to byla i moje první reakce. Takovým tím zhrzeným vnitřním hlasem, co se mi občas ozývá v hlavě, jsem si řekla: „Už nikdy nebudu psát nic jinýho než fan fiction.“
Bylo to naprosto správné rozhodnutí. Ona mi totiž chybí fan fictionová svoboda. Zdá se to být paradoxní, ale ve ff si můžete psát naprosto co chcete. Nemusíte se ohlížet na to, co si kdo bude myslet. Můžete napsat jakoukoli kravinu nebo šílenost. V tom je právě krása fan fiction. Nemá hranice. Nemusí se na nikoho ohlížet. Ono by se dalo říct, že v originální tvorbě taky hranice nejsou. Nevím, musela bych toho napsat víc, ale tíha toho, že nad povídkou nakonec bude moje jméno, že ji někdo bude hodnotit, že se tomu, kdo ji bude posuzovat, musím zalíbit… Na mě to prostě bylo moc.
Teď už to taky není ono, ale pamatuji se na tu chvíli, kdy jsem stvořila Julii, schovala se za její anonymitu a začala psát tak, jak jsem doopravdy chtěla. Možná jsem srab, ale milovala jsem to. Postupem času se ukázalo, že Julie je daleko víc já než… já.
Ona taky Julie Mrtvého upíra napsala. Jenomže pak se jí do toho začala plést ta druhá a všechny její pochybnosti. A škrtala. Mazala. Nedokázala se spolehnout na svůj úsudek.
Jednou jsem někde dočetla, že autor by měl svoji povídku pilovat tak dlouho, dokud ji nezačne nenávidět. Myslím, že to prohlásila jakási slavná osobnost české fantastiky. Možná jsem trochu drzá, ale myslím, že je to blbost. Kdo jiný by měl povídku milovat, když ne její autor? Neříkám, že jí má rozmazlovat, ale tak nějak je třeba se na svojí povídku spolehnout. Věřit tomu, že to, co na ní miluju já, budou milovat i čtenáři. Technická dokonalost je přeceňovaná a stejně je jen k vzteku
Takže asi tak. Slibuji, že už to nikdy neudělám. Budu psát pro sebe. A dobře, pro vás. A budu svým povídkám věřit, že jsou dobré takové jaké jsou. Žádné přizpůsobování.
A odcházím psát Částice:-)
P.S. Pro osoby, co byly na Zuzčině gardenpárty - pamatujete si, jak se tam četla jakási méně povedené povídka z jiné soutěže? A jak jsme se u toho všichni děsně nasmáli? Tak tato scéna se mi posléze propracovala do zcela regulérní noční můry. Tess musí mít nervy z oceli.
P.P.S. Samozřejmě gratuluji Iaonnině k čtvrtému místu. Uznávám, že by se slušelo být velkorysá, nést prohru statečně a pogratulovat jí dřív, nicméně nejsem dost velký pokrytec na to, abych předstírala, že jsem minimálně měsíc nestrávila v módu těžce zhrzené autorky.
Hodně dlouho jsem přemýšlela o tom, co jsem vlastně udělala špatně, a proč tuhle povídku porotci považovali za tak špatnou. Samozřejmě preferuji teorii, že mi závidí můj talent, inteligenci a krásu, ale ve skutečnosti asi už vím, kde jsem udělala zásadní chybu. On je to totiž trest za to, že jsem přestala psát fan fiction. Nechala jsem se zlákat pozlátkem falešné slávy ve světě komerční literatury. Vlastně to byla i moje první reakce. Takovým tím zhrzeným vnitřním hlasem, co se mi občas ozývá v hlavě, jsem si řekla: „Už nikdy nebudu psát nic jinýho než fan fiction.“
Bylo to naprosto správné rozhodnutí. Ona mi totiž chybí fan fictionová svoboda. Zdá se to být paradoxní, ale ve ff si můžete psát naprosto co chcete. Nemusíte se ohlížet na to, co si kdo bude myslet. Můžete napsat jakoukoli kravinu nebo šílenost. V tom je právě krása fan fiction. Nemá hranice. Nemusí se na nikoho ohlížet. Ono by se dalo říct, že v originální tvorbě taky hranice nejsou. Nevím, musela bych toho napsat víc, ale tíha toho, že nad povídkou nakonec bude moje jméno, že ji někdo bude hodnotit, že se tomu, kdo ji bude posuzovat, musím zalíbit… Na mě to prostě bylo moc.
Teď už to taky není ono, ale pamatuji se na tu chvíli, kdy jsem stvořila Julii, schovala se za její anonymitu a začala psát tak, jak jsem doopravdy chtěla. Možná jsem srab, ale milovala jsem to. Postupem času se ukázalo, že Julie je daleko víc já než… já.
Ona taky Julie Mrtvého upíra napsala. Jenomže pak se jí do toho začala plést ta druhá a všechny její pochybnosti. A škrtala. Mazala. Nedokázala se spolehnout na svůj úsudek.
Jednou jsem někde dočetla, že autor by měl svoji povídku pilovat tak dlouho, dokud ji nezačne nenávidět. Myslím, že to prohlásila jakási slavná osobnost české fantastiky. Možná jsem trochu drzá, ale myslím, že je to blbost. Kdo jiný by měl povídku milovat, když ne její autor? Neříkám, že jí má rozmazlovat, ale tak nějak je třeba se na svojí povídku spolehnout. Věřit tomu, že to, co na ní miluju já, budou milovat i čtenáři. Technická dokonalost je přeceňovaná a stejně je jen k vzteku
Takže asi tak. Slibuji, že už to nikdy neudělám. Budu psát pro sebe. A dobře, pro vás. A budu svým povídkám věřit, že jsou dobré takové jaké jsou. Žádné přizpůsobování.
A odcházím psát Částice:-)
P.S. Pro osoby, co byly na Zuzčině gardenpárty - pamatujete si, jak se tam četla jakási méně povedené povídka z jiné soutěže? A jak jsme se u toho všichni děsně nasmáli? Tak tato scéna se mi posléze propracovala do zcela regulérní noční můry. Tess musí mít nervy z oceli.
P.P.S. Samozřejmě gratuluji Iaonnině k čtvrtému místu. Uznávám, že by se slušelo být velkorysá, nést prohru statečně a pogratulovat jí dřív, nicméně nejsem dost velký pokrytec na to, abych předstírala, že jsem minimálně měsíc nestrávila v módu těžce zhrzené autorky.