Panství Ravenlock 19.

[jessa_madrin]

Když zmizel za zatáčkou, paní Bonnetová si vzdychla.
„Bude tu dnes ticho.“
„Vítaná změna,“ řekl pan Bonnet.
„Ale tatínku, nejsme tak hluční.“
„To nejste, ale jste čtyři. Když je jedna na zahradě, druhá je zaručeně v knihovně a třetí v kuchyni. Edmund je všude a kam se má uchýlit starý, unavený člověk, aby byl sám?“
„Máte přece pracovnu. Tam jsme vám nikdy nechodili. Ani když jsme byly děti.“
„Dům má přes dva tucty místností a já se mám spokojit s jednou malou pracovnou?“
„Ve sklepě vás také nikdo rušit nebude.“
„Tam je neútulno. Chladno a vlhko.“
„Co půda?“
„Prach a pavouci.“
„Ale papá. Vy jste hrozně vybíravý.“
„Jsem.“
„Mohli bychom vám upravit zadní pokoj v letní pracovnu.“
„A který že to?“
„Ten vzadu vlevo. Za knihovnou.“
„Ten nemožně malý? Bez krbu? Chceš, abych dostal loupání nebo rovnou zápal plic?“ zhrozil se dramaticky pan Bonnet.
„Ale já říkala letní pracovnu. Od 29. července do 25. srpna by tam mohlo být příjemně.“
„Mohlo. Nebo to dopadne jako před dvěma lety, celý červenec proprší a v srpnu budeme nosit šály a rukavice.“
Paní Bonnetová se do debaty nezapojila, jen ji s úsměvem poslouchala. Špičkování, někdy docela břitké, bylo v rodině časté a oblíbené.
„A vaše ložnice?“
„A kde budu spát, když mi ložnici přestavíte na pracovnu?“
„V pracovně?“
Teď už se do toho paní Bonnetová musela vložit.
„Pane Bonnete, nechte už toho. Dá Bůh, že se dočkáme tiché a prázdné domácnosti.“
„To doufám,“ bručel pan Bonnet a pak zvedl výstražně prst, „jenže co když nás naše dcery přijedou navštívit? A s rodinami? Myslela jste už na to? Na mé ubohé nervy?“
„Žádné ubohé nervy nemáte, drahý. A jak vás znám, svá vnoučata budete nehorázně rozmazlovat.“
Pan Bonnet pokýval hlavou. Jeho žena ho vskutku znala.
„Dobrá, poznám, kdy jsem prohrál. Teď mě laskavě omluvte, jdu si užít toho klidu.“
Pan Bonnet zmizel v pracovně. Gwen se chystala zmizet v zahradě, ale paní Bonnetová ji zadržela.
„Tak a teď mi můžeš říci, co všechno se tu včera stalo.“
„Ale maminko, už všechno víte,“ namítla Gwen.
„To rozhodně ne. Pan Mollins by tak najednou nezměnil své plány. Něco se muselo stát. Něco vážného. A rozhodně to nebyl dopis od paní hraběnky, o kterém mám vážné pochyby, jestli vůbec existuje.“
„Maminko... já nevím, co ještě...“
Paní Bonnetová odvedla dceru k lavičce a poněkud ji přiměla si sednout.
„Gwen,“ začala tiše, „vím, že se tu stalo něco, co nechceš, aby věděl tvůj otec, protože ten bude v budoucnu s panem Mollinsem jednat. Byť pouze písemně a ve formě přání k různým příležitostem. Ale já bych to měla vědět.“
Gwen sklonila hlavu.
„Rozumím... jen... jen abyste předem věděla, dopadlo to dobře a je to vyřízené...“
„Chápu, nemusím se tedy rozčilovat.“
„Ne, to vskutku nemusíte.“
„A teď... proč se nemusím rozčilovat?“
Gwen se přerývaně nadechla a začala vypravovat. Všechno.

„Jsem velice ráda, že se nemusím rozčilovat,“ řekla paní Bonnetová, když Gwen skončila, „a jsem ještě raději, že nebudu mít takového... burana v rodině. Ovšem, teď lituji Charlotte ještě více. Ale šla do toho s očima otevřenýma a ví, co ji čeká.“
Pani Bonnetová vstala.
„Kdyby mě někdo sháněl, budu v kuchyni.“
„Ano, maminko.“
Paní Bonnetová odplula do domu a Gwen poodešla dál do zahrady. Tam, ve stinném zákoutí, byl skrovný přístřešek, schovaný před světem a jeho zvědavýma očima. Gwen se schoulila na široké sedačce do klubíčka a volně se rozplakala. Velmi nerada něco rodičům tajila a jen to, že to mohla sdělit aspoň matince, jí pomáhalo. Zároveň to byly slzy úlevy nad zprávou pana Bonneta o finanční situaci a vlastně i naděje budoucnosti. A jsou chvíle, kdy dívka slzy potřebuje. Slzy a samotu.

Oběd, toho dne v malém rodinném kruhu, skončil rychle. Pan Bonnet, jemuž došla odpověď na lístek poslaný ráno, si pak nechal zapřáhnout kočár a odjel směrem na Cobbetorn. Gwen se opět vytratila do zahrady a pokračovala v pletí. Sotva skončila, objevila se u vrátek malá Louise, dcerka jednoho nájemce. Její otec byl nemocný a slečna Bonnetová mu už loni pomohla takovou mastičkou... Gwen se rychle převlékla, vzala košík, do kterého jí paní Pikeová přidala pecen chleba a kus masa a vydala se s malou ven.
Návštěva u jednoho nájemce neskončila. Gwen je, jako obvykle, obešla všechny. Beztak bylo třeba zjistit, zda nepotřebují s něčím pomoci. Jako každé jaro. Některé střechy potřebovaly přeložit, zídky vyspravit, jednomu z nájemců odnesla liška několik slepic... návštěvy u nájemců se proměnily ve štůsek papírů, popsaných vším, co je potřeba udělat. Strávily na tom s paní Bonnetovou zbytek odpoledne, vlastně byly sotva v půli, když se vrátil pan Bonnet. Vešel do salonu zrovna, když přemýšlely, jak zajistit lepší střechu nad hlavou jedné rozrůstající se rodině.
Pan Bonnet jen mrkl na stůl a věděl.
„Jonesovi už mají další dítě?“
„Kdyby jedno, drahý. Paní Jonesová povila dva zdravé chlapce.“
Pan Bonnet si zamyšleně hůlkou poklepal na bradu.
„Myslím, že si můžeme dovolit ještě jednu služebnou. Jak se jmenuje ta jejich druhá dcera?“
„Rebecca, tatínku.“
„Ano, pravda. Říkalas mi onehdy, že je to hodné a šikovné děvče.“
„Je, tatínku.“
„Tak, jestli bude chtít, může nastoupit.“
„Vyřídím jí to, tatínku. Myslím, že bude ráda.“
„Hlavně bude ráda její matka,“ utrousil pan Bonnet a zmizel v pracovně.
Ani ne za dvacet minut na to zahrčel na příjezdové cestě kočár. Vracel se zbytek rodiny z Bathu. Paní Bonnetová a Gwen sotva stačily poklidit stůl, když se rozesmátá skupinka objevila ve dveřích.
„Jsme zpátky!“ zahlaholila Margaret.
„To slyším,“ prohlásil pan Bonnet.
Pan Wellf se uklonil a pak srazil podpatky.
„Hlásím, pane, že jsem vaše drahé ratolesti přivezl v pořádku. Též na výletě samém nedošlo k žádné úhoně, problému, či skandálu. Celý den jsme se velice dobře bavili a mám vám vyřidit mnohé pozdravy od několika našich společných známých. Vlastně celému zbytku vaší rodiny. Potkali jsme kapitána Fletchera s chotí a paní Raveburry. Paní Magdalene mořský vzduch náramně svědčí, pokud mohu podotknout.“
„I paní Terese vypadala velice dobře,“ špitla paní Eleanore.
„Pravda. Té zase svědčí ten horský vzduch. Dále jsme potkali ctihodného pana Johna Champthorna s mladým panem Simonem. A mám dojem, že mladý pán brzo svého otce přeroste.“
„To lze?“ podivil se pan Bonnet, protože si pamatoval značnou výškou ctihodného pána.
Pan Wellf pokrčil rameny.
„Myslím, že Simon to každopádně zkusí,“ podotkl Edmund.
„Jsem o tom přesvědčen. Každopádně, bylo nám potěšením ztrávit den ve společnosti vaší rodiny. Drahá, půjdeme?“
„Počkejte, pane. Nechcete se ještě posadit na šálek čaje?“
Pan Wellf zavrtěl hlavou.
„Naneštěstí se nemůžeme zdržet. Musím ještě vyřídit nějakou korespondenci.“
„Škoda,“ řekl pan Bonnet, „tak vás aspoň vyprovodíme.“
Když už manželé Wellfovi seděli v kočáře, zeptala se paní Bonnetová:
„Paní Eleanore, byla jste vlastně úspěšná?“
Paní Eleanore se usmála a kývla.
„Musím přiznat, že už jsem nedoufala. Prošli jsme asi patero obchodů, ale nakonec jsme našli něco, co se mi velice líbí.“
„Pak tedy gratuluji ke zdařilému lovu.“
Paní Eleanore se znovu usmála a kočár se rozjel.
„A dobře dojeďte domů!“ zavolala ještě na rozloučenou Susan.
Pan Wellf zvedl k pozdravu klobouk a pak kočár zmizel za zatáčkou.
„Maminko, já mám takový hlad!“ řekla Margaret.
„Já taky!“ ozval se Edmund.
„Tak co tu ještě stojíte? Honem do jídelny, ať můžeme večeřet!“

Večeře nebyla ani tak krátká, ani tak tichá jako oběd. Všichni se přeháněli ve vyprávění, co všechno v Bathu viděli. Ať už šlo o krásné obrazy a sochy na výstavě, koně a psy na ulicích nebo látky a doplňky v obchodech.
„Kromě těch známých, o kterých mluvil pan Wellf, jsme také potkali slečnu Toalmondovou. Také ona vás moc pozdravuje a těší se na ples. Ostatně, ples sám je i v Bathu předmětem mnohých hovorů. V obchodě jsme slyšeli nejméně čtyřikrát, jak se o něm přítomní baví,“ řekla Susan, když bylo popsáno vše, co v Bathu viděli, slyšeli a zažili.
„A jak je obvyklé, hovor by se dal rozdělit na dva druhy. Ti, kteří jsou pozváni, se těší a jsou přesvědčeni, že to bude úžasný zážitek. Ti, co pozvaní nejsou, se naopak diví, proč kvůli nějakému plesu tolik vzruchu,“ podotkl Edmund.
„Včetně paní Newsamové, kterou jsme naneštěstí také potkali,“ zaškaredila se Margaret.
„Tak?“
„Ano. V jednom obchodě. Kupovala si tam ostře růžové hedvábí a já trnu, že z něho bude mít na plese róbu!“
„S její... hmm... nepřehlédnutelnou figurou to bude zážitek,“ řekl pan Bonnet.
„Ale třeba to kupovala pro někoho jiného,“ namítla Gwen.
„Zálibně si celý štůček přidržela u obličeje. Tak se nechová člověk, co kupuje pro někoho jiného.“
„Nu... a co když si z toho chce ušít... závěsy?“
„U obličeje, sestřičko. U závěsů nezkoušíme, zda nám jdou k pleti. Zbývá jediná naděje a to ta, že to její švadlena nestihne ušít. Ples je za krátkou chvíli a tolik stehů jeden člověk nezvládne.“
„Ale paní Newsamová si přece nechává šít u Madam DuPleissis... tam je švadlenek dost.“
„Ach... k čertu, na to jsem zapomněla.“
„Ale děvčátka. I kdyby došlo na nejhorší a paní Newsamová se objevila v ostře růžové, jedny výrazné šaty na celý ples se dají přežít.“
„A extravagantní turban, maminko. Nezapomeňte na turban. S pery a korálky. A bude fialový nebo oranžový.“
„Aspoň bude vidět zdaleka a můžeme se jí pohodlně vyhnout,“ řekl Edmund.
„No vida... aspoň nějaký klad to mít bude.“
„Nechme paní Newsamovou... co jste si koupili vy?“
„Balíčky jsou na stole v salonu, maminko.“
„Dobrá. Pokud jsme tedy dojedli, můžeme se tam přesunout.“

Balíčky na stole v salonu obsahovaly dvě knihy pro Margaret, dvoje rukavičky, hromádku hedvábných stužek a nití na vyšívání, další knihu, tentokrát pro Susan, punčošky, cínové panáčky pro Edmunda, několik pytlíčků korálků, také pro Susan, pro pana Bonneta šátek a paklíček tabáku a nakonec látku na šaty. Jemný mušelín byl tkaný po damaškovém způsobu. Matné proužky se střídaly s lesklými a nad ně ještě vystupovaly pugétky...
„To je vřes?“ pohladila nevěřícně látku Gwen.
„Ano. Jen jsme ji viděly, věděly jsme, že je pro tebe, viď Margaret?“
Látka byla fialová jako šeříky. Matné proužky a květy se zdály tmavší. Susan trochu odvinula a přehodila látku sestře přes ramena.
„Perfektní. Když si do vlasů zapleteš ty zelené stužky a stejné našijeme na rukávy a kolem výstřihu, budeš nádherná.“
Gwen zčervenala.
„Ale... já přece mám šaty.“
„Staré. A rozhodně ti tyhle budou slušet víc.“
„Ale do plesu...“
„Už jsme se domluvily s slečnou Thompsonovou. Zítra ráno přijde a večer můžeme mít šaty zhruba ušité. Začištění a ovroubení zvládneme samy.“
Gwen pohladila jemnou látku.
„Já nevím...“
„Ale já ano, dceruško,“ řekla paní Bonnetová po němé domluvě s panem Bonnetem.
„Nové šaty jsi neměla strašně dlouho a tahle látka je přímo nádherná. Kromě toho mám u sebe něco, co ti chci už dlouho dát. A k těmto šatům to bude naprosto dokonalé.“
Gwen byla tedy přehlasována. Látka byla zabalena, zbytek rozebrán členy rodiny a po nějaké chvilce strávené nad novinami a knihami zavelel pan Bonnet ke spánku.

„Vypadá to, že tě ten dárek moc nepotěšil,“ řekla Susan, když už v noční košili přišla Gwen dát dobrou noc.
Jeji sestra seděla u toaletky a česala se.
„Ale potěšil... jen... jak drahé to bylo?“
„Tak tohle tě trápí? Můžeš být klidná. Neutratily jsme tolik, na kolik se ta látka tváří. Zřejmě není vřes v módě.“
„Stejně... neměly jste si dělat takovou škodu.“
„Žádná škoda. Budou to krásné, možná i zásnubní šaty. Dobrou noc, sestřičko.“
Susan poklepala Gwen na rameno a měla se k odchodu.
„Susan?“
„Ano?“
„Řekla jsem dneska matince celou tu událost s panem Mollinsem.“
„Probůh! A proč?“
Susan si nevěřícně sedla na taburetku.
„Protože nám nevěřila. Ani to, že pan Mollins dostal dopis, ani to, že se nezachoval jako buran.“
„Takže... tatínek to ví taky?“
„Ne. Maminka mi slíbila, že mu to neřekne. Chtěla jsem, abys věděla, že to ví, kdyby se tě ptala. Řekneš to i Margaret?“
„Co mi má říct?“ zeptala se Margaret ode dveří.
Přišla také dát dobrou noc.
„Že maminka ví o tom incidentu s panem Mollinsem.“
„A která duše potřeštěná jí to řekla?“
„Já. Margaret, ona věděla, že se něco stalo a ty víš, jak nerada rodiče klamu.“
Margaret si povzdechla.
„Vím. Ve vytáčkách jsi naprosto neschopná. Tatíček to ví také?“
„Ne,“ zavrtěla Gwen hlavou, „a nesmí se to dozvědět.“
„Dobře. A Edmund?“
„Ten už teprve ne! Byl by schopen nějaké nepředloženosti!“ vyděsila se Gwen.
„Klid. Mě ani nenapadlo, něco mu říkat. Takže dobře. Kdyby se maminka na něco ptala, nemusím si nic vymýšlet. To je vlastně nejlepší. Dobrou noc.“
„Dobrou,“ vzdychla Gwen.
Sestry odešly a Gwen si vlezla do postele. Venku se zvedal vítr a začalo pršet. Slečna Bonnetová se zachumlala do několika pokrývek a i přes spoustu starostí za chvíli usnula.