Panství Ravenlock 15.
Ani paní Bonnetová, ani pan Bonnet neměli sebemenších námitek, aby si jejich dcery udělaly výlet do Bathu.
„Ovšemže můžete jet, holčičky, ale proč nechceš ty, Gwen?“ zeptal se pan Bonnet.
„Já... nerada bych riskovala, že za námi přijede pan Mollins...“
„Nu... možná bych ho mohl na ten jeden den zabavit. Něco by se jistě našlo, i kdyby to měla být hromada koláčů. Jsi si jistá, že chceš zůstat doma?“
„Ano, tatínku. Jak už jsem řekla, tady se mu lépe ztratím. A v nejhorším mohu předstírat bolest hlavy a být celý den v pokoji.“
„Mohl bych jet místo ní?“ zeptal se Edmund.
„Pokud nebude námitek... proč ne?“ souhlasil pan Bonnet.
„Z naší strany není, tatínku,“ řekla Margaret.
„Tedy dobrá. Kdy si pro vás pan a paní Wellfovi přijedou?“
„Domlouvali jsme se na osmou... napíšu jim lístek, že by Edmund jel také a pro jistotu se ještě zeptám na čas odjezdu, ano? George tam může zajet a počkat na odpověď.“
„Dobře.“
Pan Bonnet zazvonil.
„Přejete si, pane?“ zjevil se ve dveřích komorník.
„Charlesi, řekněte Georgeovi, ať si osedlá koně. Pojede na Borderbourn.“
„Ovšem pane,“ uklonil se komorník a zmizel.
Než Susan napsala krátký lístek, kůň byl osedlán a George ho přivedl před vchodové dveře.
„Tak, Georgi, dej to panu Wellfovi a počkej na odpověď,“ podala mu Susan lístek.
„Jistě, slečno,“ kývl hlavou podkoní, vyšvihl se na koně a odklusal.
„No, za hodinku bude zpátky,“ řekl pan Bonnet.
„Tatínku?“ přitočila se k němu Margaret.
„Ano?“
„Kolik knížek si můžu v Bathu koupit?“
„Co tě vede k pomyšlení, že ti vůbec dovolím koupit si knihy?“ zadíval se na svou prostřední dceru.
Margaret svěsila hlavu.
„Ale pane Bonnete...,“ začala obhajovat čtenářskou vášeň svého potomka paní Bonnetová.
„Neříkejte nic, paní Bonnetová. Byla jste v poslední době v knihovně? Ne? Radím vám, podívejte se tam dřív, než se tam vůbec nedostanete. Police praskají ve švech, na stolcích, schůdcích, ba i křeslech leží, pravda v úhledných komíncích, další stohy knih a to nemluvím o těch, které jsou porůznu v domě. Víte, že existuje názor, že kde je určité množství knih, tam se další objevují samy od sebe? Mám riskovat, že naše drahá dcera překročí toto kritické množství a já, až si půjdu do spíže pro sušenky, objevím v míse místo chutného pečiva svazek o pěstování hyacintů nebo pojednání o historii tkaní? Ne, nic takového. Chci své sušenky a ne nějaký botanický elaborát nebo historický nesmysl.“
Pan Bonnet zavrtěl hlavou a odešel do domu. Margaret si smutně povzdychla. Výlet do Bathu bude nuda.
„Neboj holčičko. Určitě tvého otce nějak přesvědčím,“ konejšila ji paní Bonnetová.
„Nepřesvědčíte,“ vystrčil hlavu z okna své pracovny pan Bonnet, „trvám na svém a budu na svém trvat i nadále. Margaret?“
„Ano tatínku?“ hlesla.
„Tři knihy! Jen tři! Susan, ty mi na to dohlédneš! A žádné vícedílné romány.“
„Tatínku!“ rozzářila se Margaret.
Paní Bonnetová a Susan se rozesmály a odešly do domu.
Další den míjel v klidném toku obyčejných činností. Jen nepatrné změny v zaměstnání slečen značily, že se den plesu se blíží. Susan a Gwen odložily svoje vyšívání a věnovaly se tvorbě růžiček ze stužek. Když už jich měly tolik, že se nevešly do proutěné misky na stole, začaly z nich tvořit kytičky a nebo je přišívat na stužky. Z poklidné dopolední práce je vyrušil pan Mollins.
„Á, tady jste, sestřenko! Co děláte?“ zeptal se a jako obvykle ignoroval přítomnost další osoby v místnosti.
Gwen pozvedla malý pugétek.
„Šiji.“
„Vy pořád jen šijete nebo vyšíváte nebo si čtete. Co šijete?“
„Ozdobu,“ zněla stručná odpověď.
„Nač?“
„Na šaty.“
„Ale to se mně nelíbí. Ozdoby jsou zbytečné.“
„Nejsou pro vás. Jsou pro mě,“ řekla Susan.
„Ah tak. To je v pořádku.“
„Jsem ráda, že to schvalujete,“ poznamenala Gwen ironicky a začala sešívat další kytičku.
„Na jaké šaty vlastně potřebujete tolik ozdob?“ ozval se po chvíli zase pan Mollins.
„Na plesové přece.“
„Ach ano, ten ples. Byl bych rád, sestřenko, abyste rozvážila, zda tam vůbec chodit.“
„Prosím?“ nevěřila svým uším Gwen.
„Říkám, že není nutné, abyste tam chodila.“
Gwen pomalu odložila šití.
„A smím vědět proč?“
„Protože tam budete zbytečná. Nikdo s vámi tančit nebude, protože já netančím. Budete jen sedět a nudit se. A já se budu nudit také. Ostatně nevěřím, že by ten pán a jeho hospodyně dokázali vůbec uspořádat ples na úrovni. To hraběnka de Riburn…,“ pan Mollins nedopověděl.
Gwen rozzlobeně vstala.
„Není vaše věc, jestli půjdu nebo nepůjdu na ples. Byla jsem pozvána, mí rodiče nemají námitek a já se na ten ples těším!“ Gwen popadla šál a vyrazila z místnosti.
Ve dveřích se ještě otočila.
„A pro vaši informaci, můj taneční pořádek je již částečně zaplněn!“
Bouchly dveře a v salonu se rozhostilo ticho.
Susan odložila šití a zvedla se taky.
„Měl byste si osvěžit pravidla slušného chování, bratranče. Právě jste je dalece překročil. Omluvte mne.“
Susan vyplula z místnosti a zanechala pana Mollinse stát uprostřed salonu s ústy dokořán.
Gwen vyrazila z domu a rychlou chůzí došla až ke své oblíbené lavičce. Prakticky se na ni zhroutila a rozplakala se.
Na cestě zakřupal štěrk a pak se ozval účastný hlas pana Blakehursta:
„Slečno Bonnetová, co se stalo?“
Gwen se pokusila osušit si oči, ale šálem to moc nešlo. Pak se jí před obličejem objevil jemný pánský kapesník.
„Dě… děkuji…,“ podařilo se jí vykoktat.
Pan Blakehurst si sedl vedle ní.
„Chtěl jsem vás jít navštívit. Netušil jsem, že vás najdu tady a tak rozrušenou.“
Gwen se pokoušela uklidnit a pan Blakehurst zatím převedl hovor na neutrální téma.
„Máme dnes velice hezké počasí,“ začal konverzaci, „bylo mi řečeno, že jara jsou v této krajině mokrá a studená, ale jak se zdá, toto jaro bude teplé a suché. Nemohu říct, že bych byl nespokojen. I můj zahradník si to pochvaluje.“
Pan Blakehurst dále mluvil o naprostých zbytečnostech, dokud se Gwen nevzpamatovala natolik, že byla schopna klidně mluvit.
„Nechcete mi říci, co vás tak trápí, slečno? Nestalo se u vás nějaké neštěstí?“
„Neštěstí? Tedy…,“ Gwen zaváhala.
„Doufám, že víte, že se na mou mlčenlivost můžete spolehnout,“ řekl pan Blakehurst.
Gwen se zadívala na krajinu před sebou a pak začala pomalu vyprávět, co se stalo. Když skončila, zjistila, že jí opět tečou slzy.
„Ne, neplačte slečno. Prosím. Nesmíte plakat.“
Pan Blakehurst vytáhl z kapsy další kapesník a jemně Gwen osušil oči.
„V této chvíli je to krajně nevhodné, ale já... rád bych… chtěl bych… chtěla byste…? Mohla byste…?“
„Co?“ zašeptala Gwen.
„Já… od první chvíle jsem… nikdy předtím…“
Panu Blakehurstovi selhal hlas.
„Pane Blakehurste?“
„Mám vás rád…,“ zašeptal pan Blakehurst, „smím doufat, že…“
„Pane Blakehurste…,“ hlesla Gwen, „Marcusi… musíte.“
„Slečno Bonnetová? Gwen…?“
Gwen se po tváři skutálela poslední slza. Pak ji pan Blakehurst sevřel něžně v náručí a stejně něžně ji políbil.