Panství Ravenlock 12.
Kočárová společnost mířila přiměřeně rychlou jízdou ke zříceninám a pan Blakehurst se na slečny obrátil s velice vážným dotazem:
„Myslíte si, vážené slečny, že bych se zavděčil nejen přítomnému sousedstvu, ale i sousedstvu nepřítomnému, kdybych na Heatherwell uspořádal ples?“
„To je vynikající nápad,“ řekla Susan, velice potěšena vyhlídkou na tanec.
„Avšak nemám zatím dostatečné kontakty v sousedství... snad byste mi mohly pomoci, slečny. Nebo snad vaše paní máti?“
„Ovšem, pokud potřebujete pomoci s pozvánkami, naše matinka vám dozajista poskytne seznam.“
„A mohu doufat, že mi věnujete po jednom tanci?“ otázal se pan Blakehurst.
„Velice rády, ale v mém případě ten tanec raději přenechám Gwen. Nerada bych, abyste z plesu musel předčasně odejít s pochroumanými kotníky,“ řekla Margaret.
„Něco takového by mi hrozilo?“
„Ovšem. V případě, že byste se rozhodl si se mnou zatančit. Neumím to. Neudržím rytmus, zásadně jdu jinam, než zbytek tanečníků a někdy ani to ne. Pokusy o tanec, které jsem činila doma v salonu, pravidelně končily okopanými kotníky mých spolutanečníků a záchvaty smíchu u obecenstva. Ostatně už od mala jsem se raději na tanec dívala. Z pohodlného křesla a s šálkem čaje poblíž mě to docela stačí.“
„Pokud tedy slečna Bonnetová dovolí, abych si s ní zatančil dvakrát, budu velice šťasten.“
„Jestli budete mít sílu po tanci se všemi dívkami z okolí vyzvat mne ještě jednou, zajisté nebudete odmítnut.“
„A pokud ti náš drahý bratranec nepošlape střevíčky,“ dodala Susan.
Gwen se v očích mihla nefalšovaná hrůza.
„Ani nevím,“ hlesla slabě, „tančí bratránek?“
„To opravdu netuším,“ pokrčila Margaret rameny, „ale... možná... vzhledem ke své... postavě by to mohl shledávat příliš namáhavým. Vždyť ani na procházky nechodí.“
Chvíli panovalo ticho a pak Susan ulehčeně zvolala:
„Podívejte, už jsme tady.“
Kočár zastavil u bývalé první brány, z které zbyly jen dvě hromady kamení po stranách cesty.
„Budete vystupovat tady, nebo mám jet nahoru, pane?“ zeptal se kočí.
„Vystoupíme tady. Nahoře se není jak otočit,“ řekla místo pana Blakehursta Gwen.
„Zajeď s koňmi támhle pod ty stromy, Henry. My tam pak přijdeme.“
„Jo, pane,“ kývl kočí a poodjel s kočárem do chladivého stínu.
„Takže dámy, vzhůru,“ ukázal hůlkou k jedné z věží pan Blakehurst a nabídl slečně Bonnetové rámě.
Susan nabídla rámě Margaret a kráčely za nimi.
Za nějakou chvíli, vyplněnou podrobnou Susaninou přednáškou o historii hradu, stanuli všichni v kdysi hradní síni, ze které byl ten nádherný výhled.
Susan se chopila skicáře, jako ostatně pokaždé když tu byla a pilně malovala.
„Nemýlím-li se, tam je Heatherwell, že?“ ukázal do dáli pan Blakehurst.
„Ano,“ přisvědčila Gwen, „kousek za ním můžete vidět část Ravenlock House a když se podíváte za něj a trochu vpravo, uvidíte berryfieldskou kostelní věž,“ dodala a usedla na jedno z kamenných okenních sedátek, co přežila řádění živlů i nájezdy vesničanů, kteří si z hradu brali stavební materiál.
„A ten dům tam?“ zeptal se po chvilce pan Blakehurst.
Gwen se podívala naznačeným směrem.
„To je Treecham Abbey.“
Pan Blakehurst kývl hlavou a pokračoval v obzírání krajiny.
Margaret usedla na kámen u stěny a vyhřívala se na sluníčku nic nedbajíc o to, že jí naskáčí pihy. Susan pilně kreslila a zároveň pozorovala pana Blakehursta, který koukal střídavě na krajinu a na Gwen a bylo vidět, že druhý objekt se mu pozoruje daleko lépe. Susan přestala malovat rozbořené zídky a zarostlé zborcené střechy a pustila se do těch dvou. Okolo panovalo ticho, jen včely bzučely na jarních květech, pan Blakehurst vznášel občasné dotazy na ten čí onen krajinný prvek a Gwen mu tichým hlasem odpovídala. Odpoledne uplývalo a teprve když se pan Blakehurst podíval na hodinky, zjistil, jak rychle.
„Jsem velice nevychovaný,“ poznamenal, „čas na svačinu dávno minul a já se vás pořád na něco vyptávám. Sejdeme dolů?“
„Mohli bychom se klidně najíst tady,“ řekla Susan, „na druhém nádvoří jsou i lavice a stůl.“
„Pravda,“ vzpomněl si pan Blakehurst, „nechám vás tu tedy chvilku o samotě,“ řekl a odkráčel rychlými kroky ke kočáru.
Gwen se zvedla a zamířila k Susan, která už přestala malovat a teď rovnala barvy zpátky do kufříku. Margaret se přestala slunit a pomáhala.
„Můžu se podívat?“ zeptala se Gwen a sáhla po skicáři.
Ale Margaret byla rychlejší. Hbitě skicář uzmula a začala v něm listovat, až narazila na něco jiného než krajinky nebo detaily květin a hmyzu.
„Ještě chceš tvrdit, že mu nejsi sympatická a že má snoubenku?“
Margaret podala sestře list papíru, na kterém byla Gwen, hledící do krajiny a pan Blakehurst, hledící na Gwen. Susan se jeho výraz podařilo vystihnout velice přesně.
Hrobové ticho na nádvoří přerušilo zarachocení kamínků. Pan Blakehurst se vracel s košíkem a dalšími věcmi nutnými ke slušnému stolování.
Susan urychleně vrátila kresbu do skicáře a pevně ho zavázala.
„Chcete s něčím pomoci, pane?“ zeptala se Margaret zatímco pan Blakehurst rozkládal po stole misky a balíčky.
„Není třeba slečno. Hotovo. Můžeme jíst.“
Během svačiny se hovor točil okolo nastávajícího plesu. Pan Blakehurst neměl s pořádáním takovýchto akcí vůbec žádné zkušenosti a proto se vyptával na spoustu věcí. Dotazů bylo tolik, že jim vydržely i přes zpáteční cestu.
„Snad kdybyste zítra přišel odpoledne, matinka by vám zodpověděla, co my jsme neřekly. Je v pořádání slavností a plesů daleko zběhlejší.“
„V čem jsem zběhlejší?“ zeptala se paní Bonnetová.
Kočár totiž právě zastavil před dveřmi a paní Bonnetová před nimi už nějakou chvilku stála. Vyhlížela dcery. Obloha se začínala mračit a ona měla obavy, aby se stačili vrátit, než zase začne pršet.
„V plesech máti. Pan Blakehurst chce na Heatherwell uspořádat ples.“
„Opravdu?“
„Ano, madam. Rád bych se představil. Avšak neznám ještě všechny rodiny v okolí. Slečny mě ujistily, že se na vás mohu obrátit. Jde mi o seznam, pokud byste byla tak laskava a vypracovala mi nějaký.“
„Ale jistě. Seznam nebude žádný problém. Když přijdete zítra odpoledne, bude ležet na stole.“
„Bude mi potěšením. A teď, když dovolíte, rád bych dojel domů, než začne pršet.“
Obloha se zatahovala víc a víc a značně se ochladilo.
„Ovšem. Nevypadá to dobře,“ pohlédla paní Bonnetová na nebe.
„Děkujeme za krásný výlet,“ řekla Gwen.
„Já děkuji za milou společnost,“ uklonil se pan Blakehurst, vskočil do kočáru a odjel.
„Takže výlet se vydařil?“ zeptala se paní Bonnetová, když se dcery objevily v salonu.
„Velice. A doufám, že ples se vydaří ještě víc,“ řekla Susan.
„Už má pan Blakehurst stanovené datum?“
„Nic neříkal. Ale mluvil o tom, že by ples chtěl uspořádat, dokud je tak hezké počasí.“
„Tak to už je teď pozdě,“ poznamenala Gwen.
Na okna dopadly první dešťové kapky.
„Snad už je doma. Ještě aby zmokl.“
„Pár kapek ho nerozpustí, Gwen. Není přece z dragantu.“
Paní Bonnetová vzala papír a pero a jala se sepisovat žádaný seznam.
„Psala mi Alice,“ začala Susan.
„Která?“
„Paní Scutle-Furrow. Psala mi, že budou mít návštěvu a jsme všechny zvány. Hádejte, koho.“
„Protože to říkáš tím nadšeným tónem, je jasné, že to bude paní Fletcherová s manželem.“
„To ano a ještě někdo.“
„Ano? Že by se paní Raveburry odhodlala opustit svůj zamilovaný hrad a hory a sejít dolů mezi nás, co žijeme v nížinách?“
„To není žádná zábava, když to hned uhodneš.“
„Ale ty to prozrazuješ. Takže Treecham Abbey bude plné Skotů.“
„A ještě přijede slečna Anne Teemingová. Alice píše, že se původně měla jet zotavit do Bathu, ale nakonec prý přijala jejich pozvání. Je to velice milá mladá dáma.“
„A kdy by měli přijet?“
„Chviličku...,“ Susan obracela stránky dopisu, popsaného do posledního místečka, „nějak to nemohu... tady! Za deset dní. Slečna Teemingová by měla přijet dříve, prý do týdne.“
„Mohla bys Alici napsat, že bychom přišly na návštěvu, až si slečna Teemingová trochu odpočine po cestě. Abychom se seznámily.“
Susan vzala papír a pero a dala se do psaní. Paní Bonnetová mezitím svoje psaní ukončila a pročítala.
„Snad jsem na někoho nezapomněla,“ přemítala nad seznamem čítajícím ke třiceti jménům, „Gwen, prosím tě, přečti si to, ano?“
Slečna Bonnetová přečetla seznam a zavrtěla hlavou.
„Ne, maminko. Na nikoho jste nezapomněla,“ řekla a položila seznam na stůl.
Margaret do něj ihned nakoukla.
„Ach jé. Musí tam být i Newsamovi?“
„Musí. Já vím, že pan Newsam je trochu nespolečenský a nemluvný, paní Newsamová naopak všechno omluví a mladý Theodor je...,“ paní Bonnetová zaváhala.
„Budižkničemu?“ navrhla Susan.
„Hlupák a nádiva?“ přidala se Margaret.
„Je poněkud mdlého rozumu s jistými mezerami ve výchově,“ opsala to decentně paní Bonnetová, „je to ale přední rodina a pan Newsam je smírčí soudce. Nemůžeme je vynechat.“
„Margaret, jestli všichni přijmou pozvání, nemusíš Theodora ani vidět. Jeho otec bude hrát karty a jeho matka bude sedět celý večer na židli nejblíže bufetu a ve chvílích, kdy se nebude spát sladkostmi, bude pomlouvat okolí. Jediné, co musíš, je najít si židli tak, aby na tebe neviděla. Pak budeš v bezpečí, protože Theodor bude postávat u ní.“
„Musíme říct panu Blakehurstovi, aby nezapomněl na nějaké paravány,“ řekla Margaret.
„A zeleň. Nějaké palmy, rododendrony a podobně.“
„Budeme pořizovat další květiny?“ zeptal se pan Bonnet, který si přišel do salonu vypít sklenku před večeří.
„Pan Blakehurst bude pořádat ples, tak aby bylo v místnosti příjemně.“
„Ples? Ubohý mladík! Dvakrát se podívá na jednu z dívek a další den zjistí, že se s ní v očích okolí zasnoubil.“
„Ale tatíčku, nikdo by nic takového netvrdil.“
„Ne? Ani paní Newsamová?“
„Nu, ta určitě.“
„A paní Dowson-Borrow?“
„Ano, ta také. Ale už nikdo jiný.“
„A ty jejich tři přítelkyně... jak jen se jmenují. Paní Gillová a slečny Jacobsovy.“
„Ale to je všechno.“
„To je, ale myslím, že pět osob, které jsou schopny všeho, je až dost. Nějaká slečna udělá nevýznamnou chybu a ony jí roznesou. “
„V tom případě vás mohu uklidnit. Slečny Jacobsovy a paní Dowson-Borrow nejsou v současné době přítomny. Jsou v Londýně a budou tam až do léta.“
„I tak to bude mít pan Blakehurst těžké.“
„Pan Blakehurst není žádný hlupák, drahý. A když si nebude s něčím vědět rady, ochotně mu vypomohu.“
Pan Bonnet uznal, že v tom případě je dosti značná šance, že se ples vydaří a konečně si nalil sklenku domácího likéru.
Gwen se zmateně zamračila, protože si byla jista, že nedávno byla karafa jistě ze dvou třetin plná. Teď v ní bylo sotva po dně.
„Bohužel nejsem jediný, komu to tvoje pití chutná, dcerko. Pan Mollins to pije nejen často, ale i ze sklenice na vodu. Máš ještě nějakou láhev v zásobě pro starého a churavého otce?“
Gwen se usmála.
„Jistěže ano, tatíčku. Pro staré a churavé otce ještě je, ale co pak budete pít vy, to nevím,“ řekla rozpustile.
Pan Bonnet na ni v žertu zahrozil a celá rodina se vydala k večeři.
„Myslíte si, vážené slečny, že bych se zavděčil nejen přítomnému sousedstvu, ale i sousedstvu nepřítomnému, kdybych na Heatherwell uspořádal ples?“
„To je vynikající nápad,“ řekla Susan, velice potěšena vyhlídkou na tanec.
„Avšak nemám zatím dostatečné kontakty v sousedství... snad byste mi mohly pomoci, slečny. Nebo snad vaše paní máti?“
„Ovšem, pokud potřebujete pomoci s pozvánkami, naše matinka vám dozajista poskytne seznam.“
„A mohu doufat, že mi věnujete po jednom tanci?“ otázal se pan Blakehurst.
„Velice rády, ale v mém případě ten tanec raději přenechám Gwen. Nerada bych, abyste z plesu musel předčasně odejít s pochroumanými kotníky,“ řekla Margaret.
„Něco takového by mi hrozilo?“
„Ovšem. V případě, že byste se rozhodl si se mnou zatančit. Neumím to. Neudržím rytmus, zásadně jdu jinam, než zbytek tanečníků a někdy ani to ne. Pokusy o tanec, které jsem činila doma v salonu, pravidelně končily okopanými kotníky mých spolutanečníků a záchvaty smíchu u obecenstva. Ostatně už od mala jsem se raději na tanec dívala. Z pohodlného křesla a s šálkem čaje poblíž mě to docela stačí.“
„Pokud tedy slečna Bonnetová dovolí, abych si s ní zatančil dvakrát, budu velice šťasten.“
„Jestli budete mít sílu po tanci se všemi dívkami z okolí vyzvat mne ještě jednou, zajisté nebudete odmítnut.“
„A pokud ti náš drahý bratranec nepošlape střevíčky,“ dodala Susan.
Gwen se v očích mihla nefalšovaná hrůza.
„Ani nevím,“ hlesla slabě, „tančí bratránek?“
„To opravdu netuším,“ pokrčila Margaret rameny, „ale... možná... vzhledem ke své... postavě by to mohl shledávat příliš namáhavým. Vždyť ani na procházky nechodí.“
Chvíli panovalo ticho a pak Susan ulehčeně zvolala:
„Podívejte, už jsme tady.“
Kočár zastavil u bývalé první brány, z které zbyly jen dvě hromady kamení po stranách cesty.
„Budete vystupovat tady, nebo mám jet nahoru, pane?“ zeptal se kočí.
„Vystoupíme tady. Nahoře se není jak otočit,“ řekla místo pana Blakehursta Gwen.
„Zajeď s koňmi támhle pod ty stromy, Henry. My tam pak přijdeme.“
„Jo, pane,“ kývl kočí a poodjel s kočárem do chladivého stínu.
„Takže dámy, vzhůru,“ ukázal hůlkou k jedné z věží pan Blakehurst a nabídl slečně Bonnetové rámě.
Susan nabídla rámě Margaret a kráčely za nimi.
Za nějakou chvíli, vyplněnou podrobnou Susaninou přednáškou o historii hradu, stanuli všichni v kdysi hradní síni, ze které byl ten nádherný výhled.
Susan se chopila skicáře, jako ostatně pokaždé když tu byla a pilně malovala.
„Nemýlím-li se, tam je Heatherwell, že?“ ukázal do dáli pan Blakehurst.
„Ano,“ přisvědčila Gwen, „kousek za ním můžete vidět část Ravenlock House a když se podíváte za něj a trochu vpravo, uvidíte berryfieldskou kostelní věž,“ dodala a usedla na jedno z kamenných okenních sedátek, co přežila řádění živlů i nájezdy vesničanů, kteří si z hradu brali stavební materiál.
„A ten dům tam?“ zeptal se po chvilce pan Blakehurst.
Gwen se podívala naznačeným směrem.
„To je Treecham Abbey.“
Pan Blakehurst kývl hlavou a pokračoval v obzírání krajiny.
Margaret usedla na kámen u stěny a vyhřívala se na sluníčku nic nedbajíc o to, že jí naskáčí pihy. Susan pilně kreslila a zároveň pozorovala pana Blakehursta, který koukal střídavě na krajinu a na Gwen a bylo vidět, že druhý objekt se mu pozoruje daleko lépe. Susan přestala malovat rozbořené zídky a zarostlé zborcené střechy a pustila se do těch dvou. Okolo panovalo ticho, jen včely bzučely na jarních květech, pan Blakehurst vznášel občasné dotazy na ten čí onen krajinný prvek a Gwen mu tichým hlasem odpovídala. Odpoledne uplývalo a teprve když se pan Blakehurst podíval na hodinky, zjistil, jak rychle.
„Jsem velice nevychovaný,“ poznamenal, „čas na svačinu dávno minul a já se vás pořád na něco vyptávám. Sejdeme dolů?“
„Mohli bychom se klidně najíst tady,“ řekla Susan, „na druhém nádvoří jsou i lavice a stůl.“
„Pravda,“ vzpomněl si pan Blakehurst, „nechám vás tu tedy chvilku o samotě,“ řekl a odkráčel rychlými kroky ke kočáru.
Gwen se zvedla a zamířila k Susan, která už přestala malovat a teď rovnala barvy zpátky do kufříku. Margaret se přestala slunit a pomáhala.
„Můžu se podívat?“ zeptala se Gwen a sáhla po skicáři.
Ale Margaret byla rychlejší. Hbitě skicář uzmula a začala v něm listovat, až narazila na něco jiného než krajinky nebo detaily květin a hmyzu.
„Ještě chceš tvrdit, že mu nejsi sympatická a že má snoubenku?“
Margaret podala sestře list papíru, na kterém byla Gwen, hledící do krajiny a pan Blakehurst, hledící na Gwen. Susan se jeho výraz podařilo vystihnout velice přesně.
Hrobové ticho na nádvoří přerušilo zarachocení kamínků. Pan Blakehurst se vracel s košíkem a dalšími věcmi nutnými ke slušnému stolování.
Susan urychleně vrátila kresbu do skicáře a pevně ho zavázala.
„Chcete s něčím pomoci, pane?“ zeptala se Margaret zatímco pan Blakehurst rozkládal po stole misky a balíčky.
„Není třeba slečno. Hotovo. Můžeme jíst.“
Během svačiny se hovor točil okolo nastávajícího plesu. Pan Blakehurst neměl s pořádáním takovýchto akcí vůbec žádné zkušenosti a proto se vyptával na spoustu věcí. Dotazů bylo tolik, že jim vydržely i přes zpáteční cestu.
„Snad kdybyste zítra přišel odpoledne, matinka by vám zodpověděla, co my jsme neřekly. Je v pořádání slavností a plesů daleko zběhlejší.“
„V čem jsem zběhlejší?“ zeptala se paní Bonnetová.
Kočár totiž právě zastavil před dveřmi a paní Bonnetová před nimi už nějakou chvilku stála. Vyhlížela dcery. Obloha se začínala mračit a ona měla obavy, aby se stačili vrátit, než zase začne pršet.
„V plesech máti. Pan Blakehurst chce na Heatherwell uspořádat ples.“
„Opravdu?“
„Ano, madam. Rád bych se představil. Avšak neznám ještě všechny rodiny v okolí. Slečny mě ujistily, že se na vás mohu obrátit. Jde mi o seznam, pokud byste byla tak laskava a vypracovala mi nějaký.“
„Ale jistě. Seznam nebude žádný problém. Když přijdete zítra odpoledne, bude ležet na stole.“
„Bude mi potěšením. A teď, když dovolíte, rád bych dojel domů, než začne pršet.“
Obloha se zatahovala víc a víc a značně se ochladilo.
„Ovšem. Nevypadá to dobře,“ pohlédla paní Bonnetová na nebe.
„Děkujeme za krásný výlet,“ řekla Gwen.
„Já děkuji za milou společnost,“ uklonil se pan Blakehurst, vskočil do kočáru a odjel.
„Takže výlet se vydařil?“ zeptala se paní Bonnetová, když se dcery objevily v salonu.
„Velice. A doufám, že ples se vydaří ještě víc,“ řekla Susan.
„Už má pan Blakehurst stanovené datum?“
„Nic neříkal. Ale mluvil o tom, že by ples chtěl uspořádat, dokud je tak hezké počasí.“
„Tak to už je teď pozdě,“ poznamenala Gwen.
Na okna dopadly první dešťové kapky.
„Snad už je doma. Ještě aby zmokl.“
„Pár kapek ho nerozpustí, Gwen. Není přece z dragantu.“
Paní Bonnetová vzala papír a pero a jala se sepisovat žádaný seznam.
„Psala mi Alice,“ začala Susan.
„Která?“
„Paní Scutle-Furrow. Psala mi, že budou mít návštěvu a jsme všechny zvány. Hádejte, koho.“
„Protože to říkáš tím nadšeným tónem, je jasné, že to bude paní Fletcherová s manželem.“
„To ano a ještě někdo.“
„Ano? Že by se paní Raveburry odhodlala opustit svůj zamilovaný hrad a hory a sejít dolů mezi nás, co žijeme v nížinách?“
„To není žádná zábava, když to hned uhodneš.“
„Ale ty to prozrazuješ. Takže Treecham Abbey bude plné Skotů.“
„A ještě přijede slečna Anne Teemingová. Alice píše, že se původně měla jet zotavit do Bathu, ale nakonec prý přijala jejich pozvání. Je to velice milá mladá dáma.“
„A kdy by měli přijet?“
„Chviličku...,“ Susan obracela stránky dopisu, popsaného do posledního místečka, „nějak to nemohu... tady! Za deset dní. Slečna Teemingová by měla přijet dříve, prý do týdne.“
„Mohla bys Alici napsat, že bychom přišly na návštěvu, až si slečna Teemingová trochu odpočine po cestě. Abychom se seznámily.“
Susan vzala papír a pero a dala se do psaní. Paní Bonnetová mezitím svoje psaní ukončila a pročítala.
„Snad jsem na někoho nezapomněla,“ přemítala nad seznamem čítajícím ke třiceti jménům, „Gwen, prosím tě, přečti si to, ano?“
Slečna Bonnetová přečetla seznam a zavrtěla hlavou.
„Ne, maminko. Na nikoho jste nezapomněla,“ řekla a položila seznam na stůl.
Margaret do něj ihned nakoukla.
„Ach jé. Musí tam být i Newsamovi?“
„Musí. Já vím, že pan Newsam je trochu nespolečenský a nemluvný, paní Newsamová naopak všechno omluví a mladý Theodor je...,“ paní Bonnetová zaváhala.
„Budižkničemu?“ navrhla Susan.
„Hlupák a nádiva?“ přidala se Margaret.
„Je poněkud mdlého rozumu s jistými mezerami ve výchově,“ opsala to decentně paní Bonnetová, „je to ale přední rodina a pan Newsam je smírčí soudce. Nemůžeme je vynechat.“
„Margaret, jestli všichni přijmou pozvání, nemusíš Theodora ani vidět. Jeho otec bude hrát karty a jeho matka bude sedět celý večer na židli nejblíže bufetu a ve chvílích, kdy se nebude spát sladkostmi, bude pomlouvat okolí. Jediné, co musíš, je najít si židli tak, aby na tebe neviděla. Pak budeš v bezpečí, protože Theodor bude postávat u ní.“
„Musíme říct panu Blakehurstovi, aby nezapomněl na nějaké paravány,“ řekla Margaret.
„A zeleň. Nějaké palmy, rododendrony a podobně.“
„Budeme pořizovat další květiny?“ zeptal se pan Bonnet, který si přišel do salonu vypít sklenku před večeří.
„Pan Blakehurst bude pořádat ples, tak aby bylo v místnosti příjemně.“
„Ples? Ubohý mladík! Dvakrát se podívá na jednu z dívek a další den zjistí, že se s ní v očích okolí zasnoubil.“
„Ale tatíčku, nikdo by nic takového netvrdil.“
„Ne? Ani paní Newsamová?“
„Nu, ta určitě.“
„A paní Dowson-Borrow?“
„Ano, ta také. Ale už nikdo jiný.“
„A ty jejich tři přítelkyně... jak jen se jmenují. Paní Gillová a slečny Jacobsovy.“
„Ale to je všechno.“
„To je, ale myslím, že pět osob, které jsou schopny všeho, je až dost. Nějaká slečna udělá nevýznamnou chybu a ony jí roznesou. “
„V tom případě vás mohu uklidnit. Slečny Jacobsovy a paní Dowson-Borrow nejsou v současné době přítomny. Jsou v Londýně a budou tam až do léta.“
„I tak to bude mít pan Blakehurst těžké.“
„Pan Blakehurst není žádný hlupák, drahý. A když si nebude s něčím vědět rady, ochotně mu vypomohu.“
Pan Bonnet uznal, že v tom případě je dosti značná šance, že se ples vydaří a konečně si nalil sklenku domácího likéru.
Gwen se zmateně zamračila, protože si byla jista, že nedávno byla karafa jistě ze dvou třetin plná. Teď v ní bylo sotva po dně.
„Bohužel nejsem jediný, komu to tvoje pití chutná, dcerko. Pan Mollins to pije nejen často, ale i ze sklenice na vodu. Máš ještě nějakou láhev v zásobě pro starého a churavého otce?“
Gwen se usmála.
„Jistěže ano, tatíčku. Pro staré a churavé otce ještě je, ale co pak budete pít vy, to nevím,“ řekla rozpustile.
Pan Bonnet na ni v žertu zahrozil a celá rodina se vydala k večeři.