I'm not going to survive it anyway.
Skolila mě nemoc. A vůbec se mi to teď nehodí.
V pondělí jsem resignovala na školu a měla jsem chuť udělat to tak i v úterý. Jenže - vzpomněla sjem si, že v úterý večer účinkujeme se třídou v komorním představení, do kterého nám profesorka T. vytvořila choreografii na téma příběhu Žena v tulení kůži (z Žen, které běhaly s vlky). Dělaly to s námi ještě holky z osmáku a podle mého názoru to bylo moc pěkně udělané. Dobrá hudba, dobré kostýmy žen-tuleněk...naše část snad taky nebyla tak hrozná...ačkoliv při představení se mi rybář Dan připletl v nejnevhodnějším okamžiku pod nohy a asi dvakrát jsem si přišlápla sukni. Jenže bez toho by to asi nebylo ono :) No...to jsem teď trochu jinde... Takže jsem včera do školy musela, a protože už se mi můj stav jevil za mnohem lešpí, dneska jsem už do školy šla. Příští týden máme pololetní praktické zkoušky a je nezbytností se teď účastnit všech tréninků. Jenže jsem to ke konci hodiny jaksi přestala zvládat, v nohách přestala být síla...tak jsem to zabalila a přes lékárnu, knihkupectví (kde jsem mamce koupila hned dva dárky) a drogerii jsem došla domů. Už je mi líp, ale nohy mě bolí pořád. A počet posmrkaných kapesníků za hodinu se pořád blíží bambiliónu.
Se Sami už je to všehno v pořádku, včera jsme se o tom dokonce bavily, aniž bychom se tomu tématu vyhýbaly. Zjistily jsme, že na nás v ten okamžik působilo spousta vnějších negativních vlivů a proto se z tak malého komára udělal tak velký velbloud. Bylo fajn si o tom zpětně popovídat a sdělit si ostatní zážitky z víkendu.
Když jsem vycházela z knihkupectví s knížkami pro mámu, které bych si "shodou okolností" chtěla přečíst taky, zjistila jsem, že mám tak málo času na čtení knížek, že bych asi musela být na celoživotní nemocenské, abych přečetla to, co chci, protože jinak snad ani nemám šanci. Kdybych totiž byla bohatší, neodcházím se dvěma, ale minimálně s deseti knížkami, a to bych se ještě musela krotit. Trochu mě to děsí, začíná se to jevit jako pořádná mánie...
V pondělí jsem resignovala na školu a měla jsem chuť udělat to tak i v úterý. Jenže - vzpomněla sjem si, že v úterý večer účinkujeme se třídou v komorním představení, do kterého nám profesorka T. vytvořila choreografii na téma příběhu Žena v tulení kůži (z Žen, které běhaly s vlky). Dělaly to s námi ještě holky z osmáku a podle mého názoru to bylo moc pěkně udělané. Dobrá hudba, dobré kostýmy žen-tuleněk...naše část snad taky nebyla tak hrozná...ačkoliv při představení se mi rybář Dan připletl v nejnevhodnějším okamžiku pod nohy a asi dvakrát jsem si přišlápla sukni. Jenže bez toho by to asi nebylo ono :) No...to jsem teď trochu jinde... Takže jsem včera do školy musela, a protože už se mi můj stav jevil za mnohem lešpí, dneska jsem už do školy šla. Příští týden máme pololetní praktické zkoušky a je nezbytností se teď účastnit všech tréninků. Jenže jsem to ke konci hodiny jaksi přestala zvládat, v nohách přestala být síla...tak jsem to zabalila a přes lékárnu, knihkupectví (kde jsem mamce koupila hned dva dárky) a drogerii jsem došla domů. Už je mi líp, ale nohy mě bolí pořád. A počet posmrkaných kapesníků za hodinu se pořád blíží bambiliónu.
Se Sami už je to všehno v pořádku, včera jsme se o tom dokonce bavily, aniž bychom se tomu tématu vyhýbaly. Zjistily jsme, že na nás v ten okamžik působilo spousta vnějších negativních vlivů a proto se z tak malého komára udělal tak velký velbloud. Bylo fajn si o tom zpětně popovídat a sdělit si ostatní zážitky z víkendu.
Když jsem vycházela z knihkupectví s knížkami pro mámu, které bych si "shodou okolností" chtěla přečíst taky, zjistila jsem, že mám tak málo času na čtení knížek, že bych asi musela být na celoživotní nemocenské, abych přečetla to, co chci, protože jinak snad ani nemám šanci. Kdybych totiž byla bohatší, neodcházím se dvěma, ale minimálně s deseti knížkami, a to bych se ještě musela krotit. Trochu mě to děsí, začíná se to jevit jako pořádná mánie...