Yay, skauti jedou!
Byla jsem po asi šesti letech pozvaná na střediskovou radu, kde se volí jednou za pár let nové vedení a následuje oslava a zábava. Bylo to boží! Šla jsem tam plna obav, protože z nás původních aktivních členů už moc nezůstalo (všichni se odstěhovali za prací či rodinou a pár včetně mých vrstevníků už nežije), a odcházela jsem vesele, optimisticky a spokojeně. Navíc s flashkou obsahující dokumenty, které bych vyvážila zlatem, kdyby ty kilobajty měly nějakou hmotnost.
Takže bylo to takhle: nejdřív jsem si všimla, že tak polovinu lidí neznám, nebo že jsem je viděla jednou kdysi dávno a už si prostě nepamatuju jméno. Část z nich jsem naposledy viděla, když mi sahali někam k rameni či níž a já jim zalepovala pořezaný palec a dávala protišokovou čokoládu. Ale byla tam i spousta nových, a všichni byli vtipní, inteligentní a podnikaví. Obzvlášť jsem ocenila kluky, kteří si nonstop, po celou dobu schůze, hlasování i volné zábavy, jen tak mezi řečí stavěli složité dráhy z domina, a ve vhodných chvílích je nechávali padat. Miluju hračičky! Všichni, přestože mě třeba vůbec neznali, se se mnou bavili, a našli jsme společnou řeč (já jsem na to hrozně háklivá, protože jak začne na oslavě tohoto typu moc váznout nit, probudí se moje sociopatické sklony a začnu se utápět v depresi, a obvykle musím odejít a už se nevrátím). Dozvěděla jsem se spoustu věcí o svých kamarádech, jejich kamarádech, jejich příbuzných a známých a i o úplně cizích, ale hrozně zajímavých lidech.
Pohoštění bylo jako vždycky prima a bylo ho spousta, i moje cupcakes měly úspěch, kapela (čísi kamarádi) sice hrála drobet mimo sféru mých současných zájmů (český bluegrass až country), ale znělo jim to dobře a zpívali hezky, a promluvila jsem si s nadpoloviční většinou lidí. Viděla jsem fotky z posledních dvou let a viděla jsem, že i ti noví roveři dělají spoustu prima věcí, že je to baví stejně jako to bavilo mě, že u toho ještě pár let vydrží a že si vychovávají nástupce. Což není snadné u střediska, které pokrývá dvě maličká městečka (každé do 5 tisíc obyvatel), v nichž místní základní školy tradičně nabízejí docela pestrou škálu jiných zájmových činností - takže o děti je nouze. A navíc: nejen že se drží, ale dělají to dobře, dělají to moderně a stojí to za to.
No a ten bonus.
Laďa mě odvlekl k počítači, že mi něco ukáže. Videa. Ale jaká videa!
1. video MÉHO vlastního slibu, z roku 1990 (já byla v té úplně první porevoluční vlně). Natočeno v době, kdy videokameru měli asi dva lidi z celého městečka. V tříminutovém šotu jsem se mihla coby hihňající se kudrnatá dívenka, s dlouhými vlasy a sukní pod kolena (tu bych si dneska na sebe nevzala ani v narkóze).
2. kraťoučká videa z našich slovutných roverských akcí, která natáčel Bob, který před lety zemřel při autonehodě. Laďa si ty záznamy vyprosil od jeho tatínka a zpracoval je do moderních formátů. Je tam stavění tábora, jak jsme byli vyčerpaní a jak jsme se stejně pošťuchovali, je tam náš špionážní víkend ve vojenském prostoru kolem Ralska, jsou tam naše vtípky, nocování v hangáru, rozcvička v sedm ráno na opuštěné ranveji, je tam Krtek a jeho komické skuhrání, a je tam i Bob, vtipný, akční a skvělý, přesně takový, jak si ho pamatuju a nikdy nezapomenu. A nejlepší na tom je, že i když by to celé mohlo být hrozně smutné a nostalgické, tak není. Asi proto, že jsem si uvědomila, že na tyhle akce myslím každou chvíli, pamatuju si je dodnes detailně (žádné "to jsme taky dělali? Už ani nevim") a vážím si těch zážitků přesně tolik, kolik si zasluhují. A že ostatní, kteří tam byli s námi, to cítí stejně.
No a protože nová generace, která převzala taktovku, pořádá svoje vlastní, patrně stejně charakter formující a kolektiv tmelící akce, můžu ještě pár let klidně spát, protože ještě nějakou dobu bude o budoucnost národa postaráno.
To jsem já před 23 lety.
Takže bylo to takhle: nejdřív jsem si všimla, že tak polovinu lidí neznám, nebo že jsem je viděla jednou kdysi dávno a už si prostě nepamatuju jméno. Část z nich jsem naposledy viděla, když mi sahali někam k rameni či níž a já jim zalepovala pořezaný palec a dávala protišokovou čokoládu. Ale byla tam i spousta nových, a všichni byli vtipní, inteligentní a podnikaví. Obzvlášť jsem ocenila kluky, kteří si nonstop, po celou dobu schůze, hlasování i volné zábavy, jen tak mezi řečí stavěli složité dráhy z domina, a ve vhodných chvílích je nechávali padat. Miluju hračičky! Všichni, přestože mě třeba vůbec neznali, se se mnou bavili, a našli jsme společnou řeč (já jsem na to hrozně háklivá, protože jak začne na oslavě tohoto typu moc váznout nit, probudí se moje sociopatické sklony a začnu se utápět v depresi, a obvykle musím odejít a už se nevrátím). Dozvěděla jsem se spoustu věcí o svých kamarádech, jejich kamarádech, jejich příbuzných a známých a i o úplně cizích, ale hrozně zajímavých lidech.
Pohoštění bylo jako vždycky prima a bylo ho spousta, i moje cupcakes měly úspěch, kapela (čísi kamarádi) sice hrála drobet mimo sféru mých současných zájmů (český bluegrass až country), ale znělo jim to dobře a zpívali hezky, a promluvila jsem si s nadpoloviční většinou lidí. Viděla jsem fotky z posledních dvou let a viděla jsem, že i ti noví roveři dělají spoustu prima věcí, že je to baví stejně jako to bavilo mě, že u toho ještě pár let vydrží a že si vychovávají nástupce. Což není snadné u střediska, které pokrývá dvě maličká městečka (každé do 5 tisíc obyvatel), v nichž místní základní školy tradičně nabízejí docela pestrou škálu jiných zájmových činností - takže o děti je nouze. A navíc: nejen že se drží, ale dělají to dobře, dělají to moderně a stojí to za to.
No a ten bonus.
Laďa mě odvlekl k počítači, že mi něco ukáže. Videa. Ale jaká videa!
1. video MÉHO vlastního slibu, z roku 1990 (já byla v té úplně první porevoluční vlně). Natočeno v době, kdy videokameru měli asi dva lidi z celého městečka. V tříminutovém šotu jsem se mihla coby hihňající se kudrnatá dívenka, s dlouhými vlasy a sukní pod kolena (tu bych si dneska na sebe nevzala ani v narkóze).
2. kraťoučká videa z našich slovutných roverských akcí, která natáčel Bob, který před lety zemřel při autonehodě. Laďa si ty záznamy vyprosil od jeho tatínka a zpracoval je do moderních formátů. Je tam stavění tábora, jak jsme byli vyčerpaní a jak jsme se stejně pošťuchovali, je tam náš špionážní víkend ve vojenském prostoru kolem Ralska, jsou tam naše vtípky, nocování v hangáru, rozcvička v sedm ráno na opuštěné ranveji, je tam Krtek a jeho komické skuhrání, a je tam i Bob, vtipný, akční a skvělý, přesně takový, jak si ho pamatuju a nikdy nezapomenu. A nejlepší na tom je, že i když by to celé mohlo být hrozně smutné a nostalgické, tak není. Asi proto, že jsem si uvědomila, že na tyhle akce myslím každou chvíli, pamatuju si je dodnes detailně (žádné "to jsme taky dělali? Už ani nevim") a vážím si těch zážitků přesně tolik, kolik si zasluhují. A že ostatní, kteří tam byli s námi, to cítí stejně.
No a protože nová generace, která převzala taktovku, pořádá svoje vlastní, patrně stejně charakter formující a kolektiv tmelící akce, můžu ještě pár let klidně spát, protože ještě nějakou dobu bude o budoucnost národa postaráno.
To jsem já před 23 lety.