Popelnice vrací úder
Včera jsem litovala Arengil, a i na mě došlo: mám bebí. Veliké. Ručička bolí.
(Birute, neboj, v sobotu vše platí! Budeš mě aspoň moct utěšovat.)
Sbalila jsem dopoledne Vojtu do kočárku, že jedem na nákup, a předtím že vyhodím odpadky. Popelnice máme zavřené takovou velkou bránou na čip, za kterou se musí trhnout, aby se otevřela. No a jak jsem trhla, zůstala mi levá ruka na "klice" a ta mi dva prsty přirazila na protilehlé křídlo. "Au" zdaleka nevystihuje moje pocity - několik minut jsem tiše kvílela a poskakovala, tekly mi slzy a Vojta se smál, asi mu to přišlo hrozně srandovní. Už mě v životě leccos bolelo, ale tenhle zážitek téměř nemá konkurenci. Pak jsem si všimla, že mám ruce celé od krve, tak jsem si to obalila plenou, co mám v kočárku na utírání špinavých tlamiček a praciček, a vyrazila zpátky pro obvaz a dezinfekci. Co se stalo s odpadky netuším, ale mám podezření, že jsem je v tom záchvatu bolesti vzorně uklidila do popelnice, to by mi bylo podobné.
Doma mi došlo, že ty podlitiny můžou znamenat zlomeninu, a na tu tržnou ránu asi mašlička taky nepostačí, tak jsem do sebe se spoustou nářků hodila dva ibuprofeny, otočila kočárek směrem k chirurgii, kterou máme příhodně sto metrů od domu, a zavolala si manžela a babičku, aby se postarali o děti - babi dorazila jako vítr a mně trochu otrnulo. Na chirurgii jsem si hezky popovídala s laskavou sestřičkou a fešným doktorem. Pan doktor mi na ruce vyšil šest stehů, řekl, že takhle pěkně cvaknutá ruka se jen tak nevidí, a jak to, že nekřičím, když ta injekce musí bolet (v porovnáním s úrazem samotným to byl čajíček), a potom jestli se chci kouknout, jak to pěkně ušil (ne, děkuju, vaši precizní práci ocením třeba zítra, dnes by to nemuselo dopadnout dobře, jsem hladová, nevyspalá a v šoku). Jo, taky vám vaše babička vždycky říkala, když jdeš ven, ber si hezké spodní prádlo, kdyby se ti něco stalo? Babi, příště tě poslechnu, přísahám. Ještě že mě přikryli tím zeleným hadrem, tak jsem se necítila tak blbě. Pak mi doktor na rentgenu ukázal dvě zlomeniny a na prstíky mi navlékl high-tech kovové dlahy. Cítím se s nimi jako kyborg, ještě by to mělo střílet. Jediná nevýhoda je, že se mě Vojta bojí, takže když se chce tulit, musím jednu ruku schovat za záda. Julinka mě velice roztomile lituje, což je opravdu příjemné - dobře jsem si ji vychovala.
Teď se rozhoduju, jestli mám nebo nemám ráda svoje játra a jestli zkombinuju ibuprofen s alkoholem. Ale asi do toho půjdu. Koneckonců můj cyberware mi dává spoustu nadlidských schopností.
(Birute, neboj, v sobotu vše platí! Budeš mě aspoň moct utěšovat.)
Sbalila jsem dopoledne Vojtu do kočárku, že jedem na nákup, a předtím že vyhodím odpadky. Popelnice máme zavřené takovou velkou bránou na čip, za kterou se musí trhnout, aby se otevřela. No a jak jsem trhla, zůstala mi levá ruka na "klice" a ta mi dva prsty přirazila na protilehlé křídlo. "Au" zdaleka nevystihuje moje pocity - několik minut jsem tiše kvílela a poskakovala, tekly mi slzy a Vojta se smál, asi mu to přišlo hrozně srandovní. Už mě v životě leccos bolelo, ale tenhle zážitek téměř nemá konkurenci. Pak jsem si všimla, že mám ruce celé od krve, tak jsem si to obalila plenou, co mám v kočárku na utírání špinavých tlamiček a praciček, a vyrazila zpátky pro obvaz a dezinfekci. Co se stalo s odpadky netuším, ale mám podezření, že jsem je v tom záchvatu bolesti vzorně uklidila do popelnice, to by mi bylo podobné.
Doma mi došlo, že ty podlitiny můžou znamenat zlomeninu, a na tu tržnou ránu asi mašlička taky nepostačí, tak jsem do sebe se spoustou nářků hodila dva ibuprofeny, otočila kočárek směrem k chirurgii, kterou máme příhodně sto metrů od domu, a zavolala si manžela a babičku, aby se postarali o děti - babi dorazila jako vítr a mně trochu otrnulo. Na chirurgii jsem si hezky popovídala s laskavou sestřičkou a fešným doktorem. Pan doktor mi na ruce vyšil šest stehů, řekl, že takhle pěkně cvaknutá ruka se jen tak nevidí, a jak to, že nekřičím, když ta injekce musí bolet (v porovnáním s úrazem samotným to byl čajíček), a potom jestli se chci kouknout, jak to pěkně ušil (ne, děkuju, vaši precizní práci ocením třeba zítra, dnes by to nemuselo dopadnout dobře, jsem hladová, nevyspalá a v šoku). Jo, taky vám vaše babička vždycky říkala, když jdeš ven, ber si hezké spodní prádlo, kdyby se ti něco stalo? Babi, příště tě poslechnu, přísahám. Ještě že mě přikryli tím zeleným hadrem, tak jsem se necítila tak blbě. Pak mi doktor na rentgenu ukázal dvě zlomeniny a na prstíky mi navlékl high-tech kovové dlahy. Cítím se s nimi jako kyborg, ještě by to mělo střílet. Jediná nevýhoda je, že se mě Vojta bojí, takže když se chce tulit, musím jednu ruku schovat za záda. Julinka mě velice roztomile lituje, což je opravdu příjemné - dobře jsem si ji vychovala.
Teď se rozhoduju, jestli mám nebo nemám ráda svoje játra a jestli zkombinuju ibuprofen s alkoholem. Ale asi do toho půjdu. Koneckonců můj cyberware mi dává spoustu nadlidských schopností.