I had a dream...
Se mi na dnešek zdál sen. O Tess a Kleio, lodích, mně a mém kocourovi. Vlastně se v něm nestalo nic zásadního, ale byl krásný. Chcete to vědět?
Takže. Nejdřív jsem byla asi někde na conu, kde bylo spousta prima lidí. Byla tam nádherná řeka, nebo spíš kanál. A Tess a Kleio tam spoluvlastnily velmi luxusní loď, překvapivě ne plachetnici, ale obytný motoráček, asi 14 metrů dlouhý, několik palub, čalounění všude, kde si jen vzpomenete, vestavěné bary a stinná místa pro horké letní dni.
Já si tam v tom dusném horku tak jenom na chviličku sedla na příď (čalouněnou a krytou stíněním) s mým kocourem na klíně, že si odpočinem a pojedeme domů. Najednou se loď rozjela a kocour se začal cukat, že chce pryč, ale to už jsme byli uprostřed říčního proudu. Držela jsem ho, dokud se neuklidnil, a volala nahoru na můstek, že jsem tu omylem! Na to jste na mě, holky, volaly, že to je jen krátká okružní projížďka, ať se uklidním, že prý vlak stihnu. Tak jsem zklidnila kocoura i sebe a sledovala vodu kolem sebe.
Byl to nádherný kanál, jako v Holandsku (jen bez toho hnojného pachu), plný zeleně a kytek, ale břehy kolem byly vysoké, skalnaté a stály na nich tu a tam krásné vilky, jako anglické. Vzduch byl svěží a voněl květinami a vodou. Snažila jsem se moc nehýbat, aby mi kocour nechtěl utéct, jinak to bylo super.
Pak jsme přistáli u malého ostrůvku, kde byla ve skále vytesaná taková besídka, a v ní na polici sýr, uzené, víno a sklenky. Kleio mi vysvětlila, že tam je nějaká místní rodina, která to sem dává jako pohoštění pro kolemjedoucí. Ale prý to není Itálie, ale nějaká jamajská država (Fakt!), a když tam přistaneme, můžou přijet Holanďani (!!!) a deportovat nás na břeh, ale prý kromě malé pokuty nic nehrozí. Tak jsme tam chvilku byly, když přijeli ti lidé, co doplňují zásoby, měli s sebou malé děti a ochočená růžová čisťoučká, mazlivá a neštětinatá prasátka, my je pozdravili a zase jeli dál. Pak jsme přistáli u takové půlkruhové strmé divokovodní dráhy pro kajakáře, kde se mi kocour konečně vytrhl a skočil do vody, ale řízla jsem to zkratkou po poloměru a chytila ho. Ani se moc nenamočil. Pak jízda končila, my jsme se placatily na břehu, já hledala ručník na kocoura, a pak jsem se probudila.
Takže Tess a Kleio, až si svým superluxusním motoráčkem zase zajedete do italso-holandsko-jamajských vod, počítejte s místem pro mě a mého kocoura. Moc se nám to líbilo.
P.S. Snažila jsem se vložit fotku kocoura, ale můj předpotopní notebook se nekamarádí s mým telefonem a asi máte smůlu. Musíte vydržet, až ušetřím na nový notebook. :-)
Takže. Nejdřív jsem byla asi někde na conu, kde bylo spousta prima lidí. Byla tam nádherná řeka, nebo spíš kanál. A Tess a Kleio tam spoluvlastnily velmi luxusní loď, překvapivě ne plachetnici, ale obytný motoráček, asi 14 metrů dlouhý, několik palub, čalounění všude, kde si jen vzpomenete, vestavěné bary a stinná místa pro horké letní dni.
Já si tam v tom dusném horku tak jenom na chviličku sedla na příď (čalouněnou a krytou stíněním) s mým kocourem na klíně, že si odpočinem a pojedeme domů. Najednou se loď rozjela a kocour se začal cukat, že chce pryč, ale to už jsme byli uprostřed říčního proudu. Držela jsem ho, dokud se neuklidnil, a volala nahoru na můstek, že jsem tu omylem! Na to jste na mě, holky, volaly, že to je jen krátká okružní projížďka, ať se uklidním, že prý vlak stihnu. Tak jsem zklidnila kocoura i sebe a sledovala vodu kolem sebe.
Byl to nádherný kanál, jako v Holandsku (jen bez toho hnojného pachu), plný zeleně a kytek, ale břehy kolem byly vysoké, skalnaté a stály na nich tu a tam krásné vilky, jako anglické. Vzduch byl svěží a voněl květinami a vodou. Snažila jsem se moc nehýbat, aby mi kocour nechtěl utéct, jinak to bylo super.
Pak jsme přistáli u malého ostrůvku, kde byla ve skále vytesaná taková besídka, a v ní na polici sýr, uzené, víno a sklenky. Kleio mi vysvětlila, že tam je nějaká místní rodina, která to sem dává jako pohoštění pro kolemjedoucí. Ale prý to není Itálie, ale nějaká jamajská država (Fakt!), a když tam přistaneme, můžou přijet Holanďani (!!!) a deportovat nás na břeh, ale prý kromě malé pokuty nic nehrozí. Tak jsme tam chvilku byly, když přijeli ti lidé, co doplňují zásoby, měli s sebou malé děti a ochočená růžová čisťoučká, mazlivá a neštětinatá prasátka, my je pozdravili a zase jeli dál. Pak jsme přistáli u takové půlkruhové strmé divokovodní dráhy pro kajakáře, kde se mi kocour konečně vytrhl a skočil do vody, ale řízla jsem to zkratkou po poloměru a chytila ho. Ani se moc nenamočil. Pak jízda končila, my jsme se placatily na břehu, já hledala ručník na kocoura, a pak jsem se probudila.
Takže Tess a Kleio, až si svým superluxusním motoráčkem zase zajedete do italso-holandsko-jamajských vod, počítejte s místem pro mě a mého kocoura. Moc se nám to líbilo.
P.S. Snažila jsem se vložit fotku kocoura, ale můj předpotopní notebook se nekamarádí s mým telefonem a asi máte smůlu. Musíte vydržet, až ušetřím na nový notebook. :-)