Nové výzvy všedního života
Malý report o tom, co se teď děje. Moje ruka, moje rodina, moje pracovní vyhlídky.
Tak po pořádku.
1. Moje ruka.
Bolí. Svědí. Brní. Otéká. Už jen jeden prst, ale furt. Po dvou a půl týdnech, dvou krabičkách antibiotik a půl lahvičce Apo-Ibuprofenu se můj skvělý (fakt) chirurg stále tváří nenadšeně. Napsal mi sice do budoucna rehabilitaci, ale jestli to za týden nebude lepší, čeká mě revize, jinými slovy znovu kudla. Která může pomoci, ale taky může být úplně zbytečná, protože co se uvnitř toho prstu děje, to se prostě poznat nedá. Útěchou mi je, že když se mi podaří zmírnit otok, je to lepší a bolesti se milimetr po milimetru stahují. Nicméně pořád jsem vyčerpaná a pospávám. Doma máme stále víceméně bordel a jíme pouze primitivní pokrmy z polotovarů a základních surovin. No co, spousta dětí přežila hladomor a jaký z nich vyrostly celebrity!
2. Moje rodina.
Ve středu před týdnem jsem jela s dětmi na akutně nutnou návštěvu rodičů (Julinku jsem kvůli tomu ani nedala do školky), protože z telefonu mi bylo jasné, že se mi hroutí maminka a všichni se v tom baráku dusí ve vlastní šťávě. Naštěstí nás má Pámbu rád a zahynout nám nedá, takže hned ve středu ráno dostali dopis, že babičce přiznali nejvyšší příspěvek na péči, a jak je známo, zvýšení platu už o 20 % zvýší motivaci zaměstnance na 3 měsíce, takže mamce hned bylo líp. Babička si začala připadat děsně bohatá (má menší než minimální důchod, pracovala většinu života v sezónních službách), takže je taky příjemnější, má míň halucinací, a i ty děti je rozveselily. Navíc jsem si vyslechla každého jednoho člena rodiny a prozkoumala jejich názory. Každý z nich měl svůj kousek pravdy, ale vzduch se trochu pročistil už jen tím rozhovorem. Jo, a můj starší bratr konečně přiznal, že se mu líbí nějaká ženská. Neodvážila jsem se zeptat, jestli už o tom té holce aspoň řekl (vsadím se, že ne), ale nabídla jsem veškerou podporu. I to je pokrok. Třeba se konečně dočkám, že si někoho přivede domů, než moje vlastní děti odmaturují. Maminku jsem dále o víkendu zastoupila, aby mohla na třídní sraz, a tak měla i nějaké to volno.
Výsledkem je, že mamince jako překvapení koupíme k nadcházejícímu svátku wellness víkend pro dva (a jestli s sebou vezme kamarádku nebo tátu, je na ní), už ho vybírám. Potřebuje ho jako sůl. Tatínek tvrdí, že by bylo lepší dát babi na odlehčovací pobyt do domova důchodců, ale: maminka má pravdu v tom, že babi je tak fit pouze díky nejvyšší možné péči. Po týdnu v instituční péči z ní bude zase opravdu ležák s rozhozenou životosprávou, takže to si necháme, kdyby byla jo krize. Navíc když mamka zůstane doma a bude se normálně starat o zbytek domácnosti (tatínek už by jejím nevytíženým rukám práci našel), kde je odpočinek? Ne. Budou to masáže, vycházky a vinárna.
3. Pracovní vyhlídky.
Hned poté, co mi přistála každoroční velká jednorázová zakázka, se ozval dávný známý, kterého jsem náhodou potkala v bageťárně, že potřebuje výpomoc s psaním projektů. Mám nejasný pocit, že za to moc nebude, a trochu se bojím, jestli se chytnu, ale asi to vezmu - aspoň bych si konečně doplnila ten druh praxe, který mi chybí. To všechno se mi samozřejmě vůbec nehodí, když mě bolí ruka a není mi nejlíp a sotva zvládám normální pracovní povinnosti, ale chtěla bych vidět toho smělce, který odmítne takové šance, protože si pořezal prstíček...
Tak po pořádku.
1. Moje ruka.
Bolí. Svědí. Brní. Otéká. Už jen jeden prst, ale furt. Po dvou a půl týdnech, dvou krabičkách antibiotik a půl lahvičce Apo-Ibuprofenu se můj skvělý (fakt) chirurg stále tváří nenadšeně. Napsal mi sice do budoucna rehabilitaci, ale jestli to za týden nebude lepší, čeká mě revize, jinými slovy znovu kudla. Která může pomoci, ale taky může být úplně zbytečná, protože co se uvnitř toho prstu děje, to se prostě poznat nedá. Útěchou mi je, že když se mi podaří zmírnit otok, je to lepší a bolesti se milimetr po milimetru stahují. Nicméně pořád jsem vyčerpaná a pospávám. Doma máme stále víceméně bordel a jíme pouze primitivní pokrmy z polotovarů a základních surovin. No co, spousta dětí přežila hladomor a jaký z nich vyrostly celebrity!
2. Moje rodina.
Ve středu před týdnem jsem jela s dětmi na akutně nutnou návštěvu rodičů (Julinku jsem kvůli tomu ani nedala do školky), protože z telefonu mi bylo jasné, že se mi hroutí maminka a všichni se v tom baráku dusí ve vlastní šťávě. Naštěstí nás má Pámbu rád a zahynout nám nedá, takže hned ve středu ráno dostali dopis, že babičce přiznali nejvyšší příspěvek na péči, a jak je známo, zvýšení platu už o 20 % zvýší motivaci zaměstnance na 3 měsíce, takže mamce hned bylo líp. Babička si začala připadat děsně bohatá (má menší než minimální důchod, pracovala většinu života v sezónních službách), takže je taky příjemnější, má míň halucinací, a i ty děti je rozveselily. Navíc jsem si vyslechla každého jednoho člena rodiny a prozkoumala jejich názory. Každý z nich měl svůj kousek pravdy, ale vzduch se trochu pročistil už jen tím rozhovorem. Jo, a můj starší bratr konečně přiznal, že se mu líbí nějaká ženská. Neodvážila jsem se zeptat, jestli už o tom té holce aspoň řekl (vsadím se, že ne), ale nabídla jsem veškerou podporu. I to je pokrok. Třeba se konečně dočkám, že si někoho přivede domů, než moje vlastní děti odmaturují. Maminku jsem dále o víkendu zastoupila, aby mohla na třídní sraz, a tak měla i nějaké to volno.
Výsledkem je, že mamince jako překvapení koupíme k nadcházejícímu svátku wellness víkend pro dva (a jestli s sebou vezme kamarádku nebo tátu, je na ní), už ho vybírám. Potřebuje ho jako sůl. Tatínek tvrdí, že by bylo lepší dát babi na odlehčovací pobyt do domova důchodců, ale: maminka má pravdu v tom, že babi je tak fit pouze díky nejvyšší možné péči. Po týdnu v instituční péči z ní bude zase opravdu ležák s rozhozenou životosprávou, takže to si necháme, kdyby byla jo krize. Navíc když mamka zůstane doma a bude se normálně starat o zbytek domácnosti (tatínek už by jejím nevytíženým rukám práci našel), kde je odpočinek? Ne. Budou to masáže, vycházky a vinárna.
3. Pracovní vyhlídky.
Hned poté, co mi přistála každoroční velká jednorázová zakázka, se ozval dávný známý, kterého jsem náhodou potkala v bageťárně, že potřebuje výpomoc s psaním projektů. Mám nejasný pocit, že za to moc nebude, a trochu se bojím, jestli se chytnu, ale asi to vezmu - aspoň bych si konečně doplnila ten druh praxe, který mi chybí. To všechno se mi samozřejmě vůbec nehodí, když mě bolí ruka a není mi nejlíp a sotva zvládám normální pracovní povinnosti, ale chtěla bych vidět toho smělce, který odmítne takové šance, protože si pořezal prstíček...