日 7
Stalo se kdeco, především začalo vyučování, které je zatím docela na docela nízkém levelu, ale to se asi brzy změní. Začali jsme se připravovat na happjókai (soutěž v projevech) na téma 自分の国の。。。こと, tedy něco, co se týká mé země. Vybrala jsem si pivo, což v mém případě asi těžko někoho překvapí.
Ale hlavně jsem navštívilaTókjó… za posledních několik dní jsem se v něm ocitla dokonce třikrát. Kde začít?
Asi bych ho nejdřív porovnala se svou představou před příjezdem - smrad (po tom, co jsem byla loni v létě v New Yorku, jsem měla pocit že je to nutný průvodní jev každého města, kde žije více než 5 miliónů lidí pohromadě - teď jsem v jedné statistice objevila děsivé číslo 30 milionů...to se do té aglomarace beztak počítáme i my v Urawě), nepředstavitelné množství lidí a vraždy za bílého dne (za to může Death Note)...
Skutečnost je taková, že je tu vzduch většinou stejný nebo i lepší než v Praze, roušky bychom měli nosit spíš my doma, lidí snesitelné množství (ale zatím jsem se tam nikdy neocitla brzy ráno, kdy všichni míří do školy nebo do práce, nebo chvíli po čtvrté, kdy v celé zemi zazní melodie na znamení, že se odtamtud mohou zase vrátit), a pokud jde o vraždy za bílého dne, tak jsem měla zatím štěstí. Ale pravda, ještě jsem nebyla v Shinjuku.
Zato jsem byla v Akihabaře, což je mekka prodejců elektroniky a koupila jsem si použitý i-pod za 13000 jenů, se kterým se budu teprve učit zacházet, až dopíšu tento report, vylezla jsem na Tokyo Tower, projela jsem se na ruském kole v Odaibě, zkusila jsem si řízení toyoty na trenažeru (a nebohou virtuální toyotu jsem asi třikrát rozmlátila, protože jsem si nemohla zvyknout, že se v Japonsku jezdí na opačné straně :) a vůbec, 楽しかった, tedy bylo veselo.
Tókjó u mě zatím docela boduje, opravdu je asi lepší čekat jen to nejhorší a člověk je pak příjemně překvapen.
Viz spousta nových fotek http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid
A nakonec jsem si nechala svou návštěvu českého velvyslanectví rovněž kde jinde než v Tokiu, kde se slavilo devadesáté výročí vzniku ČSR.
Předně, české velvyslanectví v Japonsku je obrovské. Představovala jsem si kůlničku, do které se stěží vejdou tři lidi a vlajka, a ocitla jsem se v obrovském sále s křišťálovými lustry.
Byl tam kde kdo. Moje spolužačky Pája a Verča a sempai Hanka, Čech David, který po sedmi měsících v USA (do Japonska přijel v rámci programu své univerzity) česky téměř zapomněl, Američan Peter Star, kterému jsem stále z nějakého důvodu nedokázala uvěřit, že je Američan a ptala jsem se ho, jestli náhodou není Rus, spousta dalších businessmanů a jiných důležitě vypadajících typů, kteří to tam pořádně rozjeli, moje kamarádka Mei, kterou jsem rok neviděla, a Yoshifumi Terada, jehož firma Sake office Terada na akci přivezla dva obrovské sudy saké, a který mě doprovodil domů, vida můj podnapilý stav, za který zřejmě pociťoval jistou spoluzodpovědnost :).
Saké teklo proudem, ale samozřejmě nechybělo ani české pivo a becherovka. A samozřejmě - dobře vybavený bufet.
Bavili se všichni kromě velvyslance Novotného, který se tvářil kysele a pochází z Brušperka (!).
Stručně řečeno, škoda že se taková akce koná pouze jednou do roka!
Fotky zatím nejsou, já jsem nefotila, ale snad nějaké získám od ostatních účastníků.
Ale hlavně jsem navštívilaTókjó… za posledních několik dní jsem se v něm ocitla dokonce třikrát. Kde začít?
Asi bych ho nejdřív porovnala se svou představou před příjezdem - smrad (po tom, co jsem byla loni v létě v New Yorku, jsem měla pocit že je to nutný průvodní jev každého města, kde žije více než 5 miliónů lidí pohromadě - teď jsem v jedné statistice objevila děsivé číslo 30 milionů...to se do té aglomarace beztak počítáme i my v Urawě), nepředstavitelné množství lidí a vraždy za bílého dne (za to může Death Note)...
Skutečnost je taková, že je tu vzduch většinou stejný nebo i lepší než v Praze, roušky bychom měli nosit spíš my doma, lidí snesitelné množství (ale zatím jsem se tam nikdy neocitla brzy ráno, kdy všichni míří do školy nebo do práce, nebo chvíli po čtvrté, kdy v celé zemi zazní melodie na znamení, že se odtamtud mohou zase vrátit), a pokud jde o vraždy za bílého dne, tak jsem měla zatím štěstí. Ale pravda, ještě jsem nebyla v Shinjuku.
Zato jsem byla v Akihabaře, což je mekka prodejců elektroniky a koupila jsem si použitý i-pod za 13000 jenů, se kterým se budu teprve učit zacházet, až dopíšu tento report, vylezla jsem na Tokyo Tower, projela jsem se na ruském kole v Odaibě, zkusila jsem si řízení toyoty na trenažeru (a nebohou virtuální toyotu jsem asi třikrát rozmlátila, protože jsem si nemohla zvyknout, že se v Japonsku jezdí na opačné straně :) a vůbec, 楽しかった, tedy bylo veselo.
Tókjó u mě zatím docela boduje, opravdu je asi lepší čekat jen to nejhorší a člověk je pak příjemně překvapen.
Viz spousta nových fotek http://s364.photobucket.com/albums/oo89/kasasagi/nihon/?albumview=grid
A nakonec jsem si nechala svou návštěvu českého velvyslanectví rovněž kde jinde než v Tokiu, kde se slavilo devadesáté výročí vzniku ČSR.
Předně, české velvyslanectví v Japonsku je obrovské. Představovala jsem si kůlničku, do které se stěží vejdou tři lidi a vlajka, a ocitla jsem se v obrovském sále s křišťálovými lustry.
Byl tam kde kdo. Moje spolužačky Pája a Verča a sempai Hanka, Čech David, který po sedmi měsících v USA (do Japonska přijel v rámci programu své univerzity) česky téměř zapomněl, Američan Peter Star, kterému jsem stále z nějakého důvodu nedokázala uvěřit, že je Američan a ptala jsem se ho, jestli náhodou není Rus, spousta dalších businessmanů a jiných důležitě vypadajících typů, kteří to tam pořádně rozjeli, moje kamarádka Mei, kterou jsem rok neviděla, a Yoshifumi Terada, jehož firma Sake office Terada na akci přivezla dva obrovské sudy saké, a který mě doprovodil domů, vida můj podnapilý stav, za který zřejmě pociťoval jistou spoluzodpovědnost :).
Saké teklo proudem, ale samozřejmě nechybělo ani české pivo a becherovka. A samozřejmě - dobře vybavený bufet.
Bavili se všichni kromě velvyslance Novotného, který se tvářil kysele a pochází z Brušperka (!).
Stručně řečeno, škoda že se taková akce koná pouze jednou do roka!
Fotky zatím nejsou, já jsem nefotila, ale snad nějaké získám od ostatních účastníků.