Zamilovaná do přátel.
Jop. Asi už to tak bude. Aspoň teď.
Ne, tentokrát to není to radostné vykřikování "lidi, já vás miluju!"...
Už tak pět dní, ne-li déle (moje krátkodobá pocitová paměť stojí za starou bačkoru), mám pocit člověka, který je zamilovaný a jeho milovaná osoba mu chybí. Je zoufalý, tlačí mu to na hrudník, přemýšlí o tom svém a touží po kontaktu.
Akorát, že to neni jeden člověk (nedivila bych se, kdybych už se nedokázala vůbec jednoosobně zamilovat, odvykla jsem si a chybí mi to), ale moji drazí komplet. Moji drazí gymplovní, fanovští, oddíloví, všichni.
A že mám tak nějak uzemněnou náladu, mám zoufalkovsko-žárlivé záchvaty a místy bych "své lidi" nejradši seřvala, že jsou na mě struční, navrčení, nepotkáváme se, případně se mnou nemluví, patřičně si mě nevšímají a nechovají se tak, jak bych já chtěla, aby se chovali. Což je samozřejmě strašlivě hnusné. Protože tohle se nedělá. Tohle sama nemám ráda a sama dobře vím, že lidi jsou prostě někdy zahrabaný a je přece úplně jedno, že já mám zrovna záchvat sociální žízně. Ten zoufalej, myslim. Ne ten, kdy uprostřed davu řvu "já chci lidi" a směju se tomu, protože to zní jak když zombík shání čerstvej mozek.
Neni to dobrý.
A je to tím divnější, že ve středu je čajovna, ve čtvrtek sraz gymplu, v pátek sraz kunsthistoriček a v sobotu Dragon-Blančina kolaudačka. A zítra a od čtvrtka do neděle pracuju. Takže ani nevím, jestli na těch srazech budu použitelná.
A už cca od Gangy se chovám ke svým lidem nehezky. Ne, oni to asi nepoznali, ale já se sebou nejsem spokojená. Nejsem taková, jaká bývám, když jsem to já. Taková, jak jsem se se sebou shodla, že jsem. Jako by ve mně bylo něco zlého a přepralo mě to. Chjo. To zamilovaný nedělají, ne?
To jsem ale neveselá, chm. A to mi taky mrzí.
Snad se zas spravím. Snad se v hlavě rozjasní. Snad budu zas hodná a všechno poplyne hladce.
Mám vás ráda, lidi. Jenom si na mě sedla nějaká můra, asi.
Z.
Ne, tentokrát to není to radostné vykřikování "lidi, já vás miluju!"...
Už tak pět dní, ne-li déle (moje krátkodobá pocitová paměť stojí za starou bačkoru), mám pocit člověka, který je zamilovaný a jeho milovaná osoba mu chybí. Je zoufalý, tlačí mu to na hrudník, přemýšlí o tom svém a touží po kontaktu.
Akorát, že to neni jeden člověk (nedivila bych se, kdybych už se nedokázala vůbec jednoosobně zamilovat, odvykla jsem si a chybí mi to), ale moji drazí komplet. Moji drazí gymplovní, fanovští, oddíloví, všichni.
A že mám tak nějak uzemněnou náladu, mám zoufalkovsko-žárlivé záchvaty a místy bych "své lidi" nejradši seřvala, že jsou na mě struční, navrčení, nepotkáváme se, případně se mnou nemluví, patřičně si mě nevšímají a nechovají se tak, jak bych já chtěla, aby se chovali. Což je samozřejmě strašlivě hnusné. Protože tohle se nedělá. Tohle sama nemám ráda a sama dobře vím, že lidi jsou prostě někdy zahrabaný a je přece úplně jedno, že já mám zrovna záchvat sociální žízně. Ten zoufalej, myslim. Ne ten, kdy uprostřed davu řvu "já chci lidi" a směju se tomu, protože to zní jak když zombík shání čerstvej mozek.
Neni to dobrý.
A je to tím divnější, že ve středu je čajovna, ve čtvrtek sraz gymplu, v pátek sraz kunsthistoriček a v sobotu Dragon-Blančina kolaudačka. A zítra a od čtvrtka do neděle pracuju. Takže ani nevím, jestli na těch srazech budu použitelná.
A už cca od Gangy se chovám ke svým lidem nehezky. Ne, oni to asi nepoznali, ale já se sebou nejsem spokojená. Nejsem taková, jaká bývám, když jsem to já. Taková, jak jsem se se sebou shodla, že jsem. Jako by ve mně bylo něco zlého a přepralo mě to. Chjo. To zamilovaný nedělají, ne?
To jsem ale neveselá, chm. A to mi taky mrzí.
Snad se zas spravím. Snad se v hlavě rozjasní. Snad budu zas hodná a všechno poplyne hladce.
Mám vás ráda, lidi. Jenom si na mě sedla nějaká můra, asi.
Z.