Nesmírná moc Zmijozelu-desátá část
Možná budu povídku ještě dál rozšiřovat, ale zatím sem dám tuhle kapitolu, i když mezi devátou a touhle by možná měla být ještě kapitola 9a, 9b, 9c, 9d......,ale ty nemám. Třeba jednou budou.Nebo taky ne.
„Už je konec, klid, Hermiono,“ bylo to první, co uslyšela, když otevřela oči.
Luciusův hlas. Zněl jaksi ustaraně.
„Nahnala jste nám strachu.“
Cítila, že se někdo dotýká její hlavy. Hladil ji Lucius po vlasech, když byla v bezvědomí? Těžko si to jinak vysvětlit.
„Teď už budete mít dostatek času na přípravu na závěrečné zkoušky, Grangerová. To musíte mít radost.“
On je tu taky? Takže přežil, splnil slib. Pokusila se otočit hlavou, aby jej uviděla. Šlo to dobře. Stál ve dveřích, vypadal jako ten nejspokojenější kouzelník na světě. A evidentně si z ní zase dělá legraci.
Ano, z něčeho takového si dělá legraci. „Je to jenom měsíc,“ zaúpěla. „Jsou za měsíc. Jaký čas, pane?“
„Vy to zvládnete,“ utěšoval ji Lucius. „Že Severusi?“
Podívala se úzkostlivě po Snapeovi. Přes rty mu přeletěl jeden z těch jeho tak vzácných úsměvů. Zakroutil hlavou a nic neříkal.
„Tak co?“ zopakoval Lucius. „Hermiona se tě na něco ptala.“
„Co myslíš, Luciusi?“
„Zvládne to, že?“
„A kdo jiný by to měl zvládnout? Nezbláznil ses? Dva roky ji individuálně připravujeme. Právě zabila Voldemorta, tak není možný, že by to nezvládla. Zkoušky, který jsou nastavený tak, aby je jakžtakž udělali všichni jenom trochu rozumem nadaní kouzelníci!“
„Vážně, pane?“
„I kdyby ne, tak za to, co jste teď předvedla, vás jistě nechají projít,“ ušklíbl se Snape.
Že jednou nemůže mluvit vážně. Ty jeho legrácky. Uvědomila si, že on si dělá legraci nepřetržitě a že si toho málokdo všiml. Kupodivu. A že si tu legraci dělá převážně z ní.
„Nechci protekci,“ pokusila se dostat z něj seriózní větu.
„Jedno mi řekněte, Grangerová. Vy opravdu nikdy nedostanete ani trochu rozumu?“
„Nech ji, je ještě nemocná.“
„Jak dlouho tu takhle ležím…?“
„Od včerejška … klid, Hermiono, madam Pomfreyová tvrdí, že budete brzy v pořádku.“
„Potter je taky v pořádku a Weasley. Vlastně není moc raněných,“ dodal Snape. jako by jí četl myšlenky, což nedělá. Cítila by to. Je jenom tak … dělá, co jí na očích vidí. Řekla by, kdyby to nebyl Snape. Ne, dnes by to řekla, i když to je Snape. Vzpomněla si na jejich hodiny, jak hodný na ni byl. Dokonce ji občas pochválil. „Remus má zraněnou nohu, ale to nic není. Longbottom to schytal pořádně, ale … no on se vyléčí, vedl si mimochodem výborně.“
Postoupil ode dveří dovnitř. Kulhal. Nebo se jí to jenom zdá?
Podívala se tázavě na Luciuse.
„Nebojte se, Hermiono, to se brzo spraví, Severuse do té nohy zasáhla nějaká kletba, když vám letěl dolů na pomoc.“ Přivolala ho telepaticky, octla se v obklíčení, potom, co zabila Voldemorta.
Už si vzpomínala, vrhl se bez koštěte, odněkud z oblak, na místo, kde stála, zaštítil ji, když na ni zezadu Dolohov uvrhl jakousi kletbu. A potom už, vysílením, omdlela a probudila se až dnes.
„Dolohov to má za sebou,“ informoval ji Lucius. „Vyhráli jsme. Voldemort, jak víte, padl, vaší rukou. No.“
„Jste teď za hrdinku,“ ušklíbl se Snape. Stál teď asi metr od ní. „Což je dobře. Jistě budete snesitelnější hrdinka, než by byl Potter.“
„Harry náhodou bojoval moc statečně.“
„Hm,“ nesouhlasil profesor.
„To víš, že jo, Severusi,“ přidal se k ní Lucius. „Zajdu pro madam Pomfreyovou, že jste vzhůru, Hermiono, prohlídne vás.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Když jsme jich s Luciusem pár vyřídili, ty, co vás aktuálně nejvíc ohrožovali, tedy Dolohova, Lestrangeovy a Carrowovy, tak vás sem Lucius přemístil.“ A Snape tam nejspíš zůstal a zaměřil se na ty ostatní smrtijedy. „A pak se zase vrátil, když jste byla bezpečně u Poppy,“ dodal profesor.
„A vy… ošetřili vás, pane?“
„Nikdo na něj nesměl sáhnout, léčí se sám,“ žaloval Lucius, než mohl Snape cokoli říct.
„Jakto, že tu jste? Kde jsou ostatní?“
„Tedy, Hermiono… my se sem tak nějak propašovali…“
Vnikli sem přes léčitelčin zákaz. Tak je to.
„Mám vám donést něco na čtení?“ zeptal se Snape.
„Ze zakázaného oddělení,“ vymínila si.
„Hm… ne že byste si to zasloužila … neříkal jsem, že jakmile vás nebude třeba, máte se přemístit domů?“
Do jejich domu ve Vermontu. Ano, to byl už skoro dva roky jejich domov.
„Bylo mě potřeba, nemohla jsem zmizet, když ostatní bojovali.“
„Chovala jste se naprosto nezodpovědně! Vysálo to z vás spoustu síly, měla jste se hned ztratit,“ káral ji Snape, „nebyla jste opravdu užitečná, potom, co jste udělala svoje…“
„Mohla jsem vás ohrozit…,“ došlo jí. „Museli jste dolů, pro mě.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Promiňte… ale děkuju vám.“ Byla mu vděčná, cítila obdiv, znovu viděla, jak se místo plavného letu, který bezpečně zvládal, prostě jenom tak, bez koštěte vrhl dolů, takřka střemhlav, za ní, když ho zavolala. Nevolala ho úmyslně, to ne, ale byli tak spojení, že se jí podvědomě povedlo poslat mu vzkaz. Ohrozila ho tím, mohl si ublížit.
„Poděkujte Luciusovi, ten vás z bitvy odnesl…“
„Ale první u vás byl Severus,“ namítl Lucius.
Jsou divní. Občas vypadají, jako by snad o ni opravdu měli zájem, oba dva… ale vůbec nesoupeří. A Snape je tak opatrný, tak zdrženlivý. Přání otcem myšlenky. Jistěže se jí to minimálně u Snapea jenom zdá. A přece… byl na ni tak strašně hodný. Ze začátku si zachovával mnohem větší odstup, ale po tolika hodinách, kdy spolu sdíleli nebo si navzájem četli myšlenky, po tolika hodinách ty hradby nakonec padly… choval se k ní tak mile, a navíc… choval se k ní ve společnosti Harryho nebo Siriuse úplně stejně jako o samotě.
„Zavolám ostatní, přijdou se na vás podívat,“ řekl Snape a odkulhal ke dveřím. „Snad to Poppy dovolí.“
Zůstala s Luciusem sama. „Riskoval pro vás život. Málem si tím letem srazil vaz.“
„A vy? Vy snad taky,“ připomněla mu.
„Já měl koště. Bylo to docela bezpečné.“
To si ale zjistí, jak moc bylo pro Luciuse bezpečné následovat Snapea doprostřed houfu rozzuřených smrtijedů a přemístit se s ní pryč.
„Většinu práce zastal Severus, hned, jak jsme se k vám dostali, tak mi řekl, ať se s vámi přemístím pryč. Neměla jste sílu přemístit se sama.“ A potom ses vrátil. Za Snapem. Nenechal by ho tam samotného. Ať už bylo mezi nimi jakékoli pouto, bylo příliš silné. Snad silnější než mezi Luciusem a Narcissou.
„No ano, pořád to moc neumím.“
„Umíte to výborně, Hermiono.“
„Co paní Malfoyová a Draco?“
„Cissy je u Remuse, nic se jí nestalo, to víte, jí aby se něco stalo... No a Draco je taky úplně v pořádku a sedí u slečny Weasleyové. Je zraněná, víte.“
„Jakto?“
„Dostala ošklivý zásah do břicha, ale ošetřili ji a není na tom nějak moc špatně.“
„Určitě?“
„Určitě.“
„Má ji rád.“
„Hm…“
Usmála se. Kdybyste si se mnou takhle nehráli.
„Hermiono…než se najde nějaká konkurence… na konci školního roku… mohl bych vás doprovodit na ples?“
Tak přece.
„Nevadilo by vám to?“ jeho šedé oči se vpíjely do jejích.
„Kdepak, budu moc ráda.“
Vzal ji za ruku a zlehoučka ji políbil.
„To já budu moc rád.“
***
A potom, jenom co ji madam Pomfreyová stačila trochu vyšetřit, k ní vpadla tlupa Weasleyů kromě Ginny a Charlieho. A Harry. Brumbál a McGonagallová. A Draco s paní Malfoyovou, kteří se na chvíli odtrhli od Ginny a Remuse. A Luna. A Sirius. A Moody a Shacklebolt. Tonksová vzkazuje pozdravy, ale předčítá prý chudáčkovi Nevillovi.
Brumbál kouzlem nafoukl místnost. Na rozměry tanečního sálu. A Snape jedním mávnutím hůlky vyčaroval spousty židlí. Zůstal stát vzadu, zase u dveří, ač by tak ráda, kdyby byl blíž. Ale to udělal jenom Lucius, který stál u hlavy její postele. Jako čestná stráž.
Molly se na ni vrhla první, objímala ji a sdělovala jí, že je tak ráda, že se jí daří dobře, a že o ni měli takovou starost, že se tak dlouho neprobrala.
Uviděla George, s ovázanou hlavou, jak na ni spiklenecky mrká, vedle něj stál Fred. Nebo to bylo obráceně? „Co je ti, … Georgi?“
„Přišel jsem o ucho,“ uvědomilo ji dvojče s hlavou v obvazu, „a jsem Fred,“ takže je nerozeznala správně. Nebo si z ní dělají legraci, „ale léčitelé mi dají umělý, to je dobrý.“
„Vážně?“ znepokojeně se po něm koukala, ale vypadal v moc dobré náladě. „A co Fleur?“ nervózně hledala Billovu těhotnou novomanželku. „Doufám, žes tam nebyla, Fleur.“
„Přžirzozeně že jsem tam byla, Herrrmiono,“ ujistila ji blonďatá polovíla rozčileně, „kde jinde?“
Bill objímal Fleur kolem ramen… Jeho obličej, ten hezký obličej byl samá jizva.
„Billa pokousal Greyback,“ pověděl jí pan Weasley. „Ty jizvy se snad časem povede odstranit a no… Severus, tedy profesor Snape mu už začal dávat vlkodlačí lektvar, je to nepříjemné, ale … po tom, co se dělo, a jak moc mu hrozilo… jsme rádi, že to dopadlo aspoň takhle, že Molly. Celá rodina je celkem v pořádku, Ginny je sice slabá a leží, ale bude dobrá.“
Percy na ni kývnul zezadu. V chumlu Weasleyových ho nebylo hned vidět. „Percy se k nám přidal, statečný chlapec,“ zazářil Albus. „A přišla s ním Penelopa … veliká pomoc.“
A potom přišel další návštěvník. Viktor se opíral o Charlieho, který ho rychle odvedl k jedné z židlí.
„Viktore, jak ti je?“
„Jak je tobě, Hermioniný?“
„Dobře.“
„Mně mnógo nět, asi si pár měsíců nězaigráju, ale to névadí, pajédu se podívať na Čárlího férmu…“
Charlie, jako by Viktora utěšoval, měl jednu z rukou na Viktorově rameni. Vždycky mívala svoje podezření. Už když si Viktor vybral zrovna ji, byla (a je) přece tak nezkušená, neměla na něj v tom jistém směru žádné nároky.
„Charlie? Tak Charlie.“
Charlie, který jí Viktora přebral, měl aspoň tolik slušnosti, aby se zatvářil provinile. Hodně provinile.
„To je dobrý, Charlie.“
„Je mi to líto, snad aspoň s Ron…“
„Levanduli by se to, Charlie, myslím nelíbilo…“ po očku se podívala, jak se tváří Lucius. Dělal jakoby nic. A Snape už nestál u dveří, ale koukal se z okna. Nebo to jenom předstíral.
Ron byl v rozpacích. Usmála se na něj. „Já přece vím, že ty a Levandule… hodíte se k sobě, to víš. Kde ji máš?“
„Nepřišla… nevěděla…“
„Klidně může přijít, budu moc ráda.“ Musím s ní probrat, jak s tebou zacházet.
***
„Rone, klid. Proč by mě prosím tě nemohl pan Malfoy doprovodit na ples? Snad se rozvádí, paní Malfoyová si bude brát Remuse, tak o co jde…?“ V manželství Malfoyovi zůstávali jenom kvůli Dracovi a pro vzájemnou podporu v těžkých dobách. Jenomže potom, po skončení války, se paní Malfoyová rozhodla odstěhovat k Remusovi.
„Je o dvacet let starší,“ chytil se jediného vhodného stébla Ron. Ne, že je smrtijed, to jí předhodit nemohl, teď už ne, protože u nositele Merlinova řádu by takový argument byl směšný i na Ronovy poměry.
„Fakt? Není starší o dvacet let.“
„Samozřejmě že je!“
„Je starší o šestadvacet let. Je mu čtyřiačtyřicet.“
„NO tím spíš! A právě proto bys…“
„Rone, svůj názor jsi mi už řekl.“ A kdybys tak věděl, že Ginny začala chodit s Luciusovým synem. Řekla by mu to, tvářil by se legračně, ale Ginny si chtěla to překvápko nechat až na ples. „Já … jsem náhodou moc ráda, že se mnou chce pan Malfoy jít.“
„Já… přece nemůžeš…“
„Když mně se líbí. Je …“
„Hrozně hezkej,“ dodala za ni Levandule. Ta to říká nejenom proto, aby Ron pořádně zažárlil.
„Že jo,“ ochotně Levandulin dojem odsouhlasila.
***
Sešla dolů a tam už stál Lucius, celý v černém, to napodobuje profesora?
„Sluší vám to, Hermiono,“ věnoval jí POHLED. Opravdu by jí takové věci neměl dělat, s POHLEDEM proti Luciusovi nemáte šanci. „Strašně moc.“
A políbil jí ruku.
Taková starosvětská zdvořilost se k tobě hodí.
Usmívala se na něj a on navrhl, že by se mohlo do sálu. „Rád bych si s vámi zatancoval,“ a nabídl jí rámě, „asi nás bude víc. Dovolte mi vzít vás dovnitř, Severus to udělat nemůže.“
Ale on přece nechce…
„Někdy nejde udělat, co bychom chtěli. A někdy to jde třeba až za pár minut.“
„Hm.“
„Ale tanec s učitelem, když už končíte školu… to by šlo…“
Vkráčela dovnitř s ním a usadila se ke stolu, kde už byla Narcissa a Remus a Sirius a taky Draco s Ginny. Bála se trochu, jak se Luciusovo počínání bude líbit Cisse, ale ta s tím evidentně neměla problém a věnovala se zejména tancování s Remusem. A je prý zvaná na svatbu, bude tam hodně lidí, taky Lucius, takže o společnost mít strach nemusí.
A potom se Lucius zvedl, uklonil se před ní tak, jak se to ještě žádnému jejímu tanečníkovi nepovedlo a vzal ji tancovat.
Po čtyřech tancích ji odváděl ke stolu, podezřívala jej, že by se rád osvěžil, což jí nevadilo. U stolu teď totiž seděli jenom dva kouzelníci. Profesor Snape se tam hádal se Siriusem.
Spor utichl, jenom co dorazili. A Sirius se hned vyptával, jestli ji moc bolí nohy. Na tancování. Taky by se na chvilku proskočil. Má zájem?
„Za chvilku,“ odmítla nabídku a snažila se přitom netvářit vyděšeně.
Dobře pobavený Lucius, který moc dobře ví, jak otřesně Sirius tancuje, jí začal vyprávět, že plánuje nějaké menší úpravy svého sídla, za válek se poškodilo a taky se zanedbala údržba. Bude se to muset všechno dělat po mudlovsku, bez kouzel, líp to tak vydrží a je to kvalitnější, no a on je příznivcem kvality. Usmála se. Ty úpravy vypadaly, že budou asi tak malé, jako by se někdo rozhodl přestavět Svatého Petra včetně přiléhajícího náměstí.
Lucius to nicméně považoval za drobné úpravy, bohužel však ani při tak drobných úpravách nebude moct bydlet doma, není to pohodlné… koupil si takový domeček. Může jí ho někdy ukázat, kdyby chtěla.
Opatrně pokukovala po profesoru Snapeovi, Lucius jí naznačoval, jako by ji Snape chtěl vyzvat k tanci, ale vůbec to tak nevypadalo. Vzteká se a vysvětluje Siriusovi, jak se správně dělá jakýsi protihlukový lektvar. Sirius projevuje vlastní názory a profesor je pevně přesvědčen o jejich totální pomýlenosti a v tom směru se i důrazně vyslovuje.
*Slyšela jste někdy takový nesmysl, slečno Grangerová? To snad ví i Longbottom!*
„Pane, on… Sirius si to asi už nepamatuje ze školy…“
„Ta vaše telepatie, to si nemůžete dát pokoj?“ ohradil se Sirius.
„Kdo vám říkal, Grangerová, abyste mi odpovídala nahlas?“
A zase se ti dva, profesor a Sirius věnovali jenom sobě.
Dohrála hudba.
Sáhl si na vlasy a trochu pohnul hlavou, jejím směrem. Teď jí věnoval pohled. Zamyšlený.
Ne, to se jí jenom zdálo.
A Lucius zatím plynule přešel na její kariéru. Chce nastoupit na ministerstvo? Weasleyho, tedy Arthura, to jistě nadchne.
A zase začínala hrát hudba. Profesor vstal. To si jeho společnosti dlouho neužila. Aspoň na něj mohla koukat, slyšet ho, když už s ní nemluvil.
Popošel k ní. „Dovolíš, Luciusi? Smím prosit, slečno Grangerová?“
Bála se, že se jí nepovede vstát, ale povedlo se, měla by na sebe dlouho zlost, kdyby ne… kdyby tuhle možnost promarnila.
Tančit uměl, dost dobře na to, že ho tancovat nikdy neviděla… kde se to naučil? V samém šoku se ho na to zeptala.
„Tancoval jsem závodně, v mudlovských soutěžích, Lucius říkal, že mám… no to je jedno, byl to jeho nápad, tak jsem … mám takový koníček, no. Tedy měl jsem…“
„Už nemáte?“
„Bylo tam kolem moc lidí a v posledních době jsem neměl čas.“
S tím musela souhlasit. Přece jí věnoval tolik výukových hodin…
„Zase začnete?“
„Nevím…“
„Na školních plesech jste nikdy netancoval.“
„Nebylo s kým,“ odpověděl. Vypadalo to, že odpovědi už teď lituje.
„A teď je… s kým?“
„Hmmm. Je?“
„Mohlo by,“ usmála se.
Povedlo se jí z něj vyloudit úsměv, ne takový, že si nejste jisti, že jste ten úsměv zahlédli, ale takový, že mu bylo vidět zuby. Moc sexy úsměv.
„To jsem … nečekal.“
„Vážně?“ to ji udivilo. Copak si vážně nevšiml?
„Myslel jsem… že…“
„Co jste myslel?“
„No. Nic.“
To si moc nepopovídáme, když se budeš omezovat na jednoslabičné odpovědi. „Ráda bych si s vámi ještě … zatancovala.“
„Dnes?“
„A jindy …“
„Odpovím vám po půlnoci.“
To už nebudu tvoje studentka? „Já si počkám.“ A ne že mi utečeš.
***
Na WC ji zastavila Luna a pogratulovala jí k nápadníkům.
„Nápadníkům?“ Snape hned potom vyrazil požádat o tanec několik dalších studentek a taky profesorek, bylo jí jasné, že se svůj zájem zatím snaží zamaskovat.
„Přece ti dva.“
„Lucius mě jenom doprovází a jinak netuším, o čem mluvíš.“
„Pochopitelně o Snapeovi.“
„Luno…“ Jak si toho všimla? A stejně… není čeho si všímat.
„Já to nikomu vyprávět nebudu.“
„Nevím, co bych dělala… kdyby měli zájem oba.“
„Třeba mají… asi jo. Nemůžeš si vybrat?“
„Zatím ne.“
„Hm… myslíš, že by ti vadilo, kdybych si u vás sedla…“
„Nevím, jak moc se ti budu moct věnovat… jestli ti to nevadí…“ Lucius byl příliš lákavým rozptýlením.
„Ne… to je mi jedno, neboj, nebudeš se mi muset věnovat…“
„Dobře.“
A potom přišly ke stolu a našly tam nejen Luciuse, ale taky profesora Snapea a Siriuse a Ginny s Harrym a Ronem.
Profesor právě vysvětloval Harrymu, ať se moc netěší. I bystrozoři se v kurzu učí lektvary.
A k tomu dodal Lucius, že Severus se jistě jenom ze skromnosti nezmínil, že ho pozvali, aby v kurzech učil. V Bradavicích se mu totiž omezí úvazek, bude za něj učit Draco.
To ji zasáhlo. Jí to nenabídl, a přece… nebyla v jeho předmětu tak dobrá jako Draco? Neříkala ale nic.
„Hermiono, zatancujem si?“ Ron.
Proč ne.
„Poslyš, Hermiono, nerozmyslíš si to ještě, nechceš s námi do kurzu?“
„Radši ne. A ani nevím, co bych jinak chtěla. Tedy ne přesně. Tedy mám jeden pohovor. A pokud by mě vzali, tak by se mi to líbilo.“
„Kam?“
„To… nebudu o tom mluvit.“
„Jsem rád, že nás s Harrym přijali, ale s tebou by to bylo ještě lepší.“
„Snad. Ale … já … Nechce se mi běhat někde po nocích a chytat zlodějíčky. Chci si užívat. A jinak chci mít … spíš intelektuálně náročné zaměstnání, ne takovou… akci.“
„Koukni…“
Sirius a Luna se nesli kolem. Luna statečně uhýbala Siriusovým dolním končetinám a pokoušela se přitom ještě usmívat. Hrdinka.
Upřímně ji litovala, Sirius tancoval jako veselé kůzle a neomylně Luně zvládal šlapat po nohách, ať už šlápla, kam šlápla. Bude samá modřina.
„Ten Sirius tancuje stokrát hůř než ty, Rone…“ byla moc ráda, že se jí povedlo Siriusovu nabídku odmítnout.
„Náhodou.“
„Říkám, že stokrát hůř. Nejmíň.“
Sirius tančí rád, ale strašně. A ví to o sobě.
Když si sedli, po několika tancích a krátkém občerstvení v předsálí, zbyla u stolu z toho nepodařeného tanečního páru už jenom usměvavě zasněná Luna; Sirius někam, zřejmě v zahanbení, zmizel. I když … Sirius jistě tolik soudnosti nemá. To by se v první řadě nedal k tomu tanci vůbec přemluvit. Dověděla se, že ten nápad měla Luna a Siriuse k tanci sama vyzvala. A Sirius jí vyhověl. „Chudáčku,“ litovala Lunu. „Ty nevíš, jak Siri tancuje?“ Přece ho viděla, před týdnem na plese k předávání řádů… Takový pohled se zapomenout nedal.
„Vím, ale to jeho šlapání na nohy mi nevadí. Teď se mi bude chtít odvděčit.“ Tak zněla ta neuvěřitelná odpověď.
„Jo?“
„Už mě pozval do Prasinek na oběd,“ pošuškala jí Luna. „A je mu to strašně líto.“
Následoval úsměv. Připomenul jí Luciuse, když byl obzvlášť škodolibý.
„No… to koukám. Kam ti zmizel?“
„On zas přijde, běžel mi pro pití.“
***
Jakmile odbyla půlnoc, vstal Severus Snape a požádal ji o tanec. Pořád ještě se na něj trochu zlobila, než jí to vysvětlil. Navrhl ji na konkurz k nedotknutelným, to kvůli jeho doporučení jí poslali pozvánku, takže samozřejmě že místo ve škole nabídl Dracovi. Opravdu jí nechce bránit v rozletu. Z postů na odboru nedotknutelných se dělá kariéra nejrychleji a že ji tam přijmou, tím si tedy jistý byl. Nechápe, proč si ona jistá není, ale vždycky uvažovala prazvláštně, může-li tak soudit.
„Prazvláštně, pane?“
„Nemohla byste mi konečně říkat jménem? Už je po půlnoci.“
„Tedy… Severusi. Jak to myslíte?“
„Myslím to třeba tak, Hermiono, že jste si nevím proč od začátku vzala do hlavy, že jistý člen profesorského sboru hodlá odpravit jistého studenta a neváhala mu podpálit hábit.“
„To taky víte?“
„Já vím věcí. Třeba vaši nechuť k pravidlům, tu znám důvěrně.“
„Já pravidla dodržuju.“
„A která?“
„NO přece školní řád třeba.“
„A to je ve školním řádu, že studenti smějí bez dovolení odnášet přísady ze skladu lektvarů?“
„Jak dlouho to víte?“
„Vždycky jsem vás podezříval. Ten kočičí obličej… vypadal jako následky po chybně uvařeném mnoholičném lektvaru… a do toho se čirou náhodou dávají zrovna ty přísady, které mi kdosi ukradl. Shoda okolností.“
„Nebyl chybně uvařený, jenom mi tam spadl kočičí chlup.“
„Mně nikam kočičí chlupy nepadají.“
„No jo, vám…“ Kdy ty už jsi naposled udělal chybu, že? „Proč jste … s tím podezřením nic neudělal?“
„No… řekněme, že jsem nenadržoval jenom Zmijozelu… a že jsem prostě chtěl… projednou zavřít obě oči… Tak jsem přemýšlel…na oplátku… nezašla byste někdy na večeři…?“
***
This blog is in no way related to J.K. Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K. Rowling novels is (c) Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is (c) Warner Bros.
Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
„Už je konec, klid, Hermiono,“ bylo to první, co uslyšela, když otevřela oči.
Luciusův hlas. Zněl jaksi ustaraně.
„Nahnala jste nám strachu.“
Cítila, že se někdo dotýká její hlavy. Hladil ji Lucius po vlasech, když byla v bezvědomí? Těžko si to jinak vysvětlit.
„Teď už budete mít dostatek času na přípravu na závěrečné zkoušky, Grangerová. To musíte mít radost.“
On je tu taky? Takže přežil, splnil slib. Pokusila se otočit hlavou, aby jej uviděla. Šlo to dobře. Stál ve dveřích, vypadal jako ten nejspokojenější kouzelník na světě. A evidentně si z ní zase dělá legraci.
Ano, z něčeho takového si dělá legraci. „Je to jenom měsíc,“ zaúpěla. „Jsou za měsíc. Jaký čas, pane?“
„Vy to zvládnete,“ utěšoval ji Lucius. „Že Severusi?“
Podívala se úzkostlivě po Snapeovi. Přes rty mu přeletěl jeden z těch jeho tak vzácných úsměvů. Zakroutil hlavou a nic neříkal.
„Tak co?“ zopakoval Lucius. „Hermiona se tě na něco ptala.“
„Co myslíš, Luciusi?“
„Zvládne to, že?“
„A kdo jiný by to měl zvládnout? Nezbláznil ses? Dva roky ji individuálně připravujeme. Právě zabila Voldemorta, tak není možný, že by to nezvládla. Zkoušky, který jsou nastavený tak, aby je jakžtakž udělali všichni jenom trochu rozumem nadaní kouzelníci!“
„Vážně, pane?“
„I kdyby ne, tak za to, co jste teď předvedla, vás jistě nechají projít,“ ušklíbl se Snape.
Že jednou nemůže mluvit vážně. Ty jeho legrácky. Uvědomila si, že on si dělá legraci nepřetržitě a že si toho málokdo všiml. Kupodivu. A že si tu legraci dělá převážně z ní.
„Nechci protekci,“ pokusila se dostat z něj seriózní větu.
„Jedno mi řekněte, Grangerová. Vy opravdu nikdy nedostanete ani trochu rozumu?“
„Nech ji, je ještě nemocná.“
„Jak dlouho tu takhle ležím…?“
„Od včerejška … klid, Hermiono, madam Pomfreyová tvrdí, že budete brzy v pořádku.“
„Potter je taky v pořádku a Weasley. Vlastně není moc raněných,“ dodal Snape. jako by jí četl myšlenky, což nedělá. Cítila by to. Je jenom tak … dělá, co jí na očích vidí. Řekla by, kdyby to nebyl Snape. Ne, dnes by to řekla, i když to je Snape. Vzpomněla si na jejich hodiny, jak hodný na ni byl. Dokonce ji občas pochválil. „Remus má zraněnou nohu, ale to nic není. Longbottom to schytal pořádně, ale … no on se vyléčí, vedl si mimochodem výborně.“
Postoupil ode dveří dovnitř. Kulhal. Nebo se jí to jenom zdá?
Podívala se tázavě na Luciuse.
„Nebojte se, Hermiono, to se brzo spraví, Severuse do té nohy zasáhla nějaká kletba, když vám letěl dolů na pomoc.“ Přivolala ho telepaticky, octla se v obklíčení, potom, co zabila Voldemorta.
Už si vzpomínala, vrhl se bez koštěte, odněkud z oblak, na místo, kde stála, zaštítil ji, když na ni zezadu Dolohov uvrhl jakousi kletbu. A potom už, vysílením, omdlela a probudila se až dnes.
„Dolohov to má za sebou,“ informoval ji Lucius. „Vyhráli jsme. Voldemort, jak víte, padl, vaší rukou. No.“
„Jste teď za hrdinku,“ ušklíbl se Snape. Stál teď asi metr od ní. „Což je dobře. Jistě budete snesitelnější hrdinka, než by byl Potter.“
„Harry náhodou bojoval moc statečně.“
„Hm,“ nesouhlasil profesor.
„To víš, že jo, Severusi,“ přidal se k ní Lucius. „Zajdu pro madam Pomfreyovou, že jste vzhůru, Hermiono, prohlídne vás.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Když jsme jich s Luciusem pár vyřídili, ty, co vás aktuálně nejvíc ohrožovali, tedy Dolohova, Lestrangeovy a Carrowovy, tak vás sem Lucius přemístil.“ A Snape tam nejspíš zůstal a zaměřil se na ty ostatní smrtijedy. „A pak se zase vrátil, když jste byla bezpečně u Poppy,“ dodal profesor.
„A vy… ošetřili vás, pane?“
„Nikdo na něj nesměl sáhnout, léčí se sám,“ žaloval Lucius, než mohl Snape cokoli říct.
„Jakto, že tu jste? Kde jsou ostatní?“
„Tedy, Hermiono… my se sem tak nějak propašovali…“
Vnikli sem přes léčitelčin zákaz. Tak je to.
„Mám vám donést něco na čtení?“ zeptal se Snape.
„Ze zakázaného oddělení,“ vymínila si.
„Hm… ne že byste si to zasloužila … neříkal jsem, že jakmile vás nebude třeba, máte se přemístit domů?“
Do jejich domu ve Vermontu. Ano, to byl už skoro dva roky jejich domov.
„Bylo mě potřeba, nemohla jsem zmizet, když ostatní bojovali.“
„Chovala jste se naprosto nezodpovědně! Vysálo to z vás spoustu síly, měla jste se hned ztratit,“ káral ji Snape, „nebyla jste opravdu užitečná, potom, co jste udělala svoje…“
„Mohla jsem vás ohrozit…,“ došlo jí. „Museli jste dolů, pro mě.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Promiňte… ale děkuju vám.“ Byla mu vděčná, cítila obdiv, znovu viděla, jak se místo plavného letu, který bezpečně zvládal, prostě jenom tak, bez koštěte vrhl dolů, takřka střemhlav, za ní, když ho zavolala. Nevolala ho úmyslně, to ne, ale byli tak spojení, že se jí podvědomě povedlo poslat mu vzkaz. Ohrozila ho tím, mohl si ublížit.
„Poděkujte Luciusovi, ten vás z bitvy odnesl…“
„Ale první u vás byl Severus,“ namítl Lucius.
Jsou divní. Občas vypadají, jako by snad o ni opravdu měli zájem, oba dva… ale vůbec nesoupeří. A Snape je tak opatrný, tak zdrženlivý. Přání otcem myšlenky. Jistěže se jí to minimálně u Snapea jenom zdá. A přece… byl na ni tak strašně hodný. Ze začátku si zachovával mnohem větší odstup, ale po tolika hodinách, kdy spolu sdíleli nebo si navzájem četli myšlenky, po tolika hodinách ty hradby nakonec padly… choval se k ní tak mile, a navíc… choval se k ní ve společnosti Harryho nebo Siriuse úplně stejně jako o samotě.
„Zavolám ostatní, přijdou se na vás podívat,“ řekl Snape a odkulhal ke dveřím. „Snad to Poppy dovolí.“
Zůstala s Luciusem sama. „Riskoval pro vás život. Málem si tím letem srazil vaz.“
„A vy? Vy snad taky,“ připomněla mu.
„Já měl koště. Bylo to docela bezpečné.“
To si ale zjistí, jak moc bylo pro Luciuse bezpečné následovat Snapea doprostřed houfu rozzuřených smrtijedů a přemístit se s ní pryč.
„Většinu práce zastal Severus, hned, jak jsme se k vám dostali, tak mi řekl, ať se s vámi přemístím pryč. Neměla jste sílu přemístit se sama.“ A potom ses vrátil. Za Snapem. Nenechal by ho tam samotného. Ať už bylo mezi nimi jakékoli pouto, bylo příliš silné. Snad silnější než mezi Luciusem a Narcissou.
„No ano, pořád to moc neumím.“
„Umíte to výborně, Hermiono.“
„Co paní Malfoyová a Draco?“
„Cissy je u Remuse, nic se jí nestalo, to víte, jí aby se něco stalo... No a Draco je taky úplně v pořádku a sedí u slečny Weasleyové. Je zraněná, víte.“
„Jakto?“
„Dostala ošklivý zásah do břicha, ale ošetřili ji a není na tom nějak moc špatně.“
„Určitě?“
„Určitě.“
„Má ji rád.“
„Hm…“
Usmála se. Kdybyste si se mnou takhle nehráli.
„Hermiono…než se najde nějaká konkurence… na konci školního roku… mohl bych vás doprovodit na ples?“
Tak přece.
„Nevadilo by vám to?“ jeho šedé oči se vpíjely do jejích.
„Kdepak, budu moc ráda.“
Vzal ji za ruku a zlehoučka ji políbil.
„To já budu moc rád.“
***
A potom, jenom co ji madam Pomfreyová stačila trochu vyšetřit, k ní vpadla tlupa Weasleyů kromě Ginny a Charlieho. A Harry. Brumbál a McGonagallová. A Draco s paní Malfoyovou, kteří se na chvíli odtrhli od Ginny a Remuse. A Luna. A Sirius. A Moody a Shacklebolt. Tonksová vzkazuje pozdravy, ale předčítá prý chudáčkovi Nevillovi.
Brumbál kouzlem nafoukl místnost. Na rozměry tanečního sálu. A Snape jedním mávnutím hůlky vyčaroval spousty židlí. Zůstal stát vzadu, zase u dveří, ač by tak ráda, kdyby byl blíž. Ale to udělal jenom Lucius, který stál u hlavy její postele. Jako čestná stráž.
Molly se na ni vrhla první, objímala ji a sdělovala jí, že je tak ráda, že se jí daří dobře, a že o ni měli takovou starost, že se tak dlouho neprobrala.
Uviděla George, s ovázanou hlavou, jak na ni spiklenecky mrká, vedle něj stál Fred. Nebo to bylo obráceně? „Co je ti, … Georgi?“
„Přišel jsem o ucho,“ uvědomilo ji dvojče s hlavou v obvazu, „a jsem Fred,“ takže je nerozeznala správně. Nebo si z ní dělají legraci, „ale léčitelé mi dají umělý, to je dobrý.“
„Vážně?“ znepokojeně se po něm koukala, ale vypadal v moc dobré náladě. „A co Fleur?“ nervózně hledala Billovu těhotnou novomanželku. „Doufám, žes tam nebyla, Fleur.“
„Přžirzozeně že jsem tam byla, Herrrmiono,“ ujistila ji blonďatá polovíla rozčileně, „kde jinde?“
Bill objímal Fleur kolem ramen… Jeho obličej, ten hezký obličej byl samá jizva.
„Billa pokousal Greyback,“ pověděl jí pan Weasley. „Ty jizvy se snad časem povede odstranit a no… Severus, tedy profesor Snape mu už začal dávat vlkodlačí lektvar, je to nepříjemné, ale … po tom, co se dělo, a jak moc mu hrozilo… jsme rádi, že to dopadlo aspoň takhle, že Molly. Celá rodina je celkem v pořádku, Ginny je sice slabá a leží, ale bude dobrá.“
Percy na ni kývnul zezadu. V chumlu Weasleyových ho nebylo hned vidět. „Percy se k nám přidal, statečný chlapec,“ zazářil Albus. „A přišla s ním Penelopa … veliká pomoc.“
A potom přišel další návštěvník. Viktor se opíral o Charlieho, který ho rychle odvedl k jedné z židlí.
„Viktore, jak ti je?“
„Jak je tobě, Hermioniný?“
„Dobře.“
„Mně mnógo nět, asi si pár měsíců nězaigráju, ale to névadí, pajédu se podívať na Čárlího férmu…“
Charlie, jako by Viktora utěšoval, měl jednu z rukou na Viktorově rameni. Vždycky mívala svoje podezření. Už když si Viktor vybral zrovna ji, byla (a je) přece tak nezkušená, neměla na něj v tom jistém směru žádné nároky.
„Charlie? Tak Charlie.“
Charlie, který jí Viktora přebral, měl aspoň tolik slušnosti, aby se zatvářil provinile. Hodně provinile.
„To je dobrý, Charlie.“
„Je mi to líto, snad aspoň s Ron…“
„Levanduli by se to, Charlie, myslím nelíbilo…“ po očku se podívala, jak se tváří Lucius. Dělal jakoby nic. A Snape už nestál u dveří, ale koukal se z okna. Nebo to jenom předstíral.
Ron byl v rozpacích. Usmála se na něj. „Já přece vím, že ty a Levandule… hodíte se k sobě, to víš. Kde ji máš?“
„Nepřišla… nevěděla…“
„Klidně může přijít, budu moc ráda.“ Musím s ní probrat, jak s tebou zacházet.
***
„Rone, klid. Proč by mě prosím tě nemohl pan Malfoy doprovodit na ples? Snad se rozvádí, paní Malfoyová si bude brát Remuse, tak o co jde…?“ V manželství Malfoyovi zůstávali jenom kvůli Dracovi a pro vzájemnou podporu v těžkých dobách. Jenomže potom, po skončení války, se paní Malfoyová rozhodla odstěhovat k Remusovi.
„Je o dvacet let starší,“ chytil se jediného vhodného stébla Ron. Ne, že je smrtijed, to jí předhodit nemohl, teď už ne, protože u nositele Merlinova řádu by takový argument byl směšný i na Ronovy poměry.
„Fakt? Není starší o dvacet let.“
„Samozřejmě že je!“
„Je starší o šestadvacet let. Je mu čtyřiačtyřicet.“
„NO tím spíš! A právě proto bys…“
„Rone, svůj názor jsi mi už řekl.“ A kdybys tak věděl, že Ginny začala chodit s Luciusovým synem. Řekla by mu to, tvářil by se legračně, ale Ginny si chtěla to překvápko nechat až na ples. „Já … jsem náhodou moc ráda, že se mnou chce pan Malfoy jít.“
„Já… přece nemůžeš…“
„Když mně se líbí. Je …“
„Hrozně hezkej,“ dodala za ni Levandule. Ta to říká nejenom proto, aby Ron pořádně zažárlil.
„Že jo,“ ochotně Levandulin dojem odsouhlasila.
***
Sešla dolů a tam už stál Lucius, celý v černém, to napodobuje profesora?
„Sluší vám to, Hermiono,“ věnoval jí POHLED. Opravdu by jí takové věci neměl dělat, s POHLEDEM proti Luciusovi nemáte šanci. „Strašně moc.“
A políbil jí ruku.
Taková starosvětská zdvořilost se k tobě hodí.
Usmívala se na něj a on navrhl, že by se mohlo do sálu. „Rád bych si s vámi zatancoval,“ a nabídl jí rámě, „asi nás bude víc. Dovolte mi vzít vás dovnitř, Severus to udělat nemůže.“
Ale on přece nechce…
„Někdy nejde udělat, co bychom chtěli. A někdy to jde třeba až za pár minut.“
„Hm.“
„Ale tanec s učitelem, když už končíte školu… to by šlo…“
Vkráčela dovnitř s ním a usadila se ke stolu, kde už byla Narcissa a Remus a Sirius a taky Draco s Ginny. Bála se trochu, jak se Luciusovo počínání bude líbit Cisse, ale ta s tím evidentně neměla problém a věnovala se zejména tancování s Remusem. A je prý zvaná na svatbu, bude tam hodně lidí, taky Lucius, takže o společnost mít strach nemusí.
A potom se Lucius zvedl, uklonil se před ní tak, jak se to ještě žádnému jejímu tanečníkovi nepovedlo a vzal ji tancovat.
Po čtyřech tancích ji odváděl ke stolu, podezřívala jej, že by se rád osvěžil, což jí nevadilo. U stolu teď totiž seděli jenom dva kouzelníci. Profesor Snape se tam hádal se Siriusem.
Spor utichl, jenom co dorazili. A Sirius se hned vyptával, jestli ji moc bolí nohy. Na tancování. Taky by se na chvilku proskočil. Má zájem?
„Za chvilku,“ odmítla nabídku a snažila se přitom netvářit vyděšeně.
Dobře pobavený Lucius, který moc dobře ví, jak otřesně Sirius tancuje, jí začal vyprávět, že plánuje nějaké menší úpravy svého sídla, za válek se poškodilo a taky se zanedbala údržba. Bude se to muset všechno dělat po mudlovsku, bez kouzel, líp to tak vydrží a je to kvalitnější, no a on je příznivcem kvality. Usmála se. Ty úpravy vypadaly, že budou asi tak malé, jako by se někdo rozhodl přestavět Svatého Petra včetně přiléhajícího náměstí.
Lucius to nicméně považoval za drobné úpravy, bohužel však ani při tak drobných úpravách nebude moct bydlet doma, není to pohodlné… koupil si takový domeček. Může jí ho někdy ukázat, kdyby chtěla.
Opatrně pokukovala po profesoru Snapeovi, Lucius jí naznačoval, jako by ji Snape chtěl vyzvat k tanci, ale vůbec to tak nevypadalo. Vzteká se a vysvětluje Siriusovi, jak se správně dělá jakýsi protihlukový lektvar. Sirius projevuje vlastní názory a profesor je pevně přesvědčen o jejich totální pomýlenosti a v tom směru se i důrazně vyslovuje.
*Slyšela jste někdy takový nesmysl, slečno Grangerová? To snad ví i Longbottom!*
„Pane, on… Sirius si to asi už nepamatuje ze školy…“
„Ta vaše telepatie, to si nemůžete dát pokoj?“ ohradil se Sirius.
„Kdo vám říkal, Grangerová, abyste mi odpovídala nahlas?“
A zase se ti dva, profesor a Sirius věnovali jenom sobě.
Dohrála hudba.
Sáhl si na vlasy a trochu pohnul hlavou, jejím směrem. Teď jí věnoval pohled. Zamyšlený.
Ne, to se jí jenom zdálo.
A Lucius zatím plynule přešel na její kariéru. Chce nastoupit na ministerstvo? Weasleyho, tedy Arthura, to jistě nadchne.
A zase začínala hrát hudba. Profesor vstal. To si jeho společnosti dlouho neužila. Aspoň na něj mohla koukat, slyšet ho, když už s ní nemluvil.
Popošel k ní. „Dovolíš, Luciusi? Smím prosit, slečno Grangerová?“
Bála se, že se jí nepovede vstát, ale povedlo se, měla by na sebe dlouho zlost, kdyby ne… kdyby tuhle možnost promarnila.
Tančit uměl, dost dobře na to, že ho tancovat nikdy neviděla… kde se to naučil? V samém šoku se ho na to zeptala.
„Tancoval jsem závodně, v mudlovských soutěžích, Lucius říkal, že mám… no to je jedno, byl to jeho nápad, tak jsem … mám takový koníček, no. Tedy měl jsem…“
„Už nemáte?“
„Bylo tam kolem moc lidí a v posledních době jsem neměl čas.“
S tím musela souhlasit. Přece jí věnoval tolik výukových hodin…
„Zase začnete?“
„Nevím…“
„Na školních plesech jste nikdy netancoval.“
„Nebylo s kým,“ odpověděl. Vypadalo to, že odpovědi už teď lituje.
„A teď je… s kým?“
„Hmmm. Je?“
„Mohlo by,“ usmála se.
Povedlo se jí z něj vyloudit úsměv, ne takový, že si nejste jisti, že jste ten úsměv zahlédli, ale takový, že mu bylo vidět zuby. Moc sexy úsměv.
„To jsem … nečekal.“
„Vážně?“ to ji udivilo. Copak si vážně nevšiml?
„Myslel jsem… že…“
„Co jste myslel?“
„No. Nic.“
To si moc nepopovídáme, když se budeš omezovat na jednoslabičné odpovědi. „Ráda bych si s vámi ještě … zatancovala.“
„Dnes?“
„A jindy …“
„Odpovím vám po půlnoci.“
To už nebudu tvoje studentka? „Já si počkám.“ A ne že mi utečeš.
***
Na WC ji zastavila Luna a pogratulovala jí k nápadníkům.
„Nápadníkům?“ Snape hned potom vyrazil požádat o tanec několik dalších studentek a taky profesorek, bylo jí jasné, že se svůj zájem zatím snaží zamaskovat.
„Přece ti dva.“
„Lucius mě jenom doprovází a jinak netuším, o čem mluvíš.“
„Pochopitelně o Snapeovi.“
„Luno…“ Jak si toho všimla? A stejně… není čeho si všímat.
„Já to nikomu vyprávět nebudu.“
„Nevím, co bych dělala… kdyby měli zájem oba.“
„Třeba mají… asi jo. Nemůžeš si vybrat?“
„Zatím ne.“
„Hm… myslíš, že by ti vadilo, kdybych si u vás sedla…“
„Nevím, jak moc se ti budu moct věnovat… jestli ti to nevadí…“ Lucius byl příliš lákavým rozptýlením.
„Ne… to je mi jedno, neboj, nebudeš se mi muset věnovat…“
„Dobře.“
A potom přišly ke stolu a našly tam nejen Luciuse, ale taky profesora Snapea a Siriuse a Ginny s Harrym a Ronem.
Profesor právě vysvětloval Harrymu, ať se moc netěší. I bystrozoři se v kurzu učí lektvary.
A k tomu dodal Lucius, že Severus se jistě jenom ze skromnosti nezmínil, že ho pozvali, aby v kurzech učil. V Bradavicích se mu totiž omezí úvazek, bude za něj učit Draco.
To ji zasáhlo. Jí to nenabídl, a přece… nebyla v jeho předmětu tak dobrá jako Draco? Neříkala ale nic.
„Hermiono, zatancujem si?“ Ron.
Proč ne.
„Poslyš, Hermiono, nerozmyslíš si to ještě, nechceš s námi do kurzu?“
„Radši ne. A ani nevím, co bych jinak chtěla. Tedy ne přesně. Tedy mám jeden pohovor. A pokud by mě vzali, tak by se mi to líbilo.“
„Kam?“
„To… nebudu o tom mluvit.“
„Jsem rád, že nás s Harrym přijali, ale s tebou by to bylo ještě lepší.“
„Snad. Ale … já … Nechce se mi běhat někde po nocích a chytat zlodějíčky. Chci si užívat. A jinak chci mít … spíš intelektuálně náročné zaměstnání, ne takovou… akci.“
„Koukni…“
Sirius a Luna se nesli kolem. Luna statečně uhýbala Siriusovým dolním končetinám a pokoušela se přitom ještě usmívat. Hrdinka.
Upřímně ji litovala, Sirius tancoval jako veselé kůzle a neomylně Luně zvládal šlapat po nohách, ať už šlápla, kam šlápla. Bude samá modřina.
„Ten Sirius tancuje stokrát hůř než ty, Rone…“ byla moc ráda, že se jí povedlo Siriusovu nabídku odmítnout.
„Náhodou.“
„Říkám, že stokrát hůř. Nejmíň.“
Sirius tančí rád, ale strašně. A ví to o sobě.
Když si sedli, po několika tancích a krátkém občerstvení v předsálí, zbyla u stolu z toho nepodařeného tanečního páru už jenom usměvavě zasněná Luna; Sirius někam, zřejmě v zahanbení, zmizel. I když … Sirius jistě tolik soudnosti nemá. To by se v první řadě nedal k tomu tanci vůbec přemluvit. Dověděla se, že ten nápad měla Luna a Siriuse k tanci sama vyzvala. A Sirius jí vyhověl. „Chudáčku,“ litovala Lunu. „Ty nevíš, jak Siri tancuje?“ Přece ho viděla, před týdnem na plese k předávání řádů… Takový pohled se zapomenout nedal.
„Vím, ale to jeho šlapání na nohy mi nevadí. Teď se mi bude chtít odvděčit.“ Tak zněla ta neuvěřitelná odpověď.
„Jo?“
„Už mě pozval do Prasinek na oběd,“ pošuškala jí Luna. „A je mu to strašně líto.“
Následoval úsměv. Připomenul jí Luciuse, když byl obzvlášť škodolibý.
„No… to koukám. Kam ti zmizel?“
„On zas přijde, běžel mi pro pití.“
***
Jakmile odbyla půlnoc, vstal Severus Snape a požádal ji o tanec. Pořád ještě se na něj trochu zlobila, než jí to vysvětlil. Navrhl ji na konkurz k nedotknutelným, to kvůli jeho doporučení jí poslali pozvánku, takže samozřejmě že místo ve škole nabídl Dracovi. Opravdu jí nechce bránit v rozletu. Z postů na odboru nedotknutelných se dělá kariéra nejrychleji a že ji tam přijmou, tím si tedy jistý byl. Nechápe, proč si ona jistá není, ale vždycky uvažovala prazvláštně, může-li tak soudit.
„Prazvláštně, pane?“
„Nemohla byste mi konečně říkat jménem? Už je po půlnoci.“
„Tedy… Severusi. Jak to myslíte?“
„Myslím to třeba tak, Hermiono, že jste si nevím proč od začátku vzala do hlavy, že jistý člen profesorského sboru hodlá odpravit jistého studenta a neváhala mu podpálit hábit.“
„To taky víte?“
„Já vím věcí. Třeba vaši nechuť k pravidlům, tu znám důvěrně.“
„Já pravidla dodržuju.“
„A která?“
„NO přece školní řád třeba.“
„A to je ve školním řádu, že studenti smějí bez dovolení odnášet přísady ze skladu lektvarů?“
„Jak dlouho to víte?“
„Vždycky jsem vás podezříval. Ten kočičí obličej… vypadal jako následky po chybně uvařeném mnoholičném lektvaru… a do toho se čirou náhodou dávají zrovna ty přísady, které mi kdosi ukradl. Shoda okolností.“
„Nebyl chybně uvařený, jenom mi tam spadl kočičí chlup.“
„Mně nikam kočičí chlupy nepadají.“
„No jo, vám…“ Kdy ty už jsi naposled udělal chybu, že? „Proč jste … s tím podezřením nic neudělal?“
„No… řekněme, že jsem nenadržoval jenom Zmijozelu… a že jsem prostě chtěl… projednou zavřít obě oči… Tak jsem přemýšlel…na oplátku… nezašla byste někdy na večeři…?“
***
This blog is in no way related to J.K. Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K. Rowling novels is (c) Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is (c) Warner Bros.
Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.