Harriet-jednadvacátý díl
Uslyšela, jak se otvírají dveře, v pokoji byla tma, neviděla na ně.
„Ttto jsem já.“
„Fredericku, jak …?“
„Mmmusel jjjsem nnněkoho upplatit, ale nebbboj se…“
Rozsvítil.
„Stýskalo se mi, tak strašně … Donutili mě, abych tvrdila, že si ho vezmu, musela jsem zatajit naši svatbu, Fredericku…“ nepovedlo se jí úplně potlačit vzlyk.
„Vvvšechno jjjje v pppořádku, nnničeho se nebbbboj.“
„Ale není…přece ti to říkám, chtějí, abych si vzala Wiltshirea, řekli, že jinak řeknou Suffolkovi … to o vévodkyni.“ Přece jenom se té pomluvy bála. Co když Henry matce přece jenom nepomůže? A Georgiana s Victorií mají sice blízko k plnoletosti, ale je to ještě několik let, matce to ublíží a jim taky. Bude z toho skandál. A to jim ublíží určitě.
„Nnebbboj se, nnnic zlého se ti nnnestane. O Wwwiltshirea se pppostarám.“
„Ale … buď opatrný? Budeš opatrný, že ano? On… umí prý dobře střílet, šermovat…“
„Vvvvévody se určitě nebbojím,“ pravil sebevědomě.
„Ne, nesmíš se s ním bít, nedovolím ti to, utečeme… musíš mě odsud odvést tajně, nesmí tě vyzvat…“
„Nebbboj se, ttty se ppořád nněčeho bbojíš,“ objal ji a políbil. „Vvvydržíš to jjještě chvilku? Nnno ttak, nničeho se nnneboj.“
„Zůstaneš se mnou?“ Zopakování minulé noci by uvítala.
„Jjjenom nnna achvilku, a pppak pppůjdu, ale vvvrátím se.“
****
Frederick jí uložil, aby zatím hrála svou roli. Ať nemá starost, že by ji nechal jinému, je jeho žena a on se o všechno postará.
Ne že by ji to příliš uklidnilo, ale rozhodla se mu vyhovět, snad ví, co dělá. V každém případě jí nepřipadalo, že by byl Frederick jejich situací příliš znepokojen. Ostatně byla šťastná, že se Frederick objevil tak brzo. Neměla tušení, jak jej sama vyhledat.
„Myslím, že máme návštěvu… rodina…“ pravil poklidně vévoda, postávající u okna salonu. Nepřekvapilo ho to. Čekal snad aspoň tyhle návštěvníky?
„Návštěva?“ zašvitořila sladce mamá. „Jak milé.“
„Jistě, přijíždějí, a skvěle se to hodí, Weymouth s matkou a Fredericka s Denbighem a taky můj strýc a lady Eliotová, Harriet,“ obrátil se na ni. „To je lidí…“
„Aha, to jsem ráda.“ Jak se asi bude teta tvářit, až ji tady najde? Přece ví, že zmizela. Psala jí, že utekla se svým milým. Se svým opravdovým snoubencem. Že se chce vdát. A teď že by sem přijela… myslela, že na ni teta čeká, čeká, že by si to rozmyslela a vrátila se domů. Proč sem jede? Asi si to vévoda jenom myslí, teta je v Londýně. Kde jinde by byla.
„Je to tak šťastná náhoda,“ mínil Wiltshire. „Všichni jsou tady, že? To můžeme rovnou oslavit svatbu, Harriet. Teď na Demberley…“ Z těch slov se jí mohlo zastavit srdce. Nemůže mu slibovat věčnou lásku, tu už přece slíbila Frederickovi. Kde jenom jsi …? „Svatbu v nejužším rodinném kruhu, mám tu svoji rodinu a vy taky, Harriet.“
Přistoupil k ní blíž a její ruku zvedl ke svým rtům… zlehka ji políbil, nejspíš se má zbláznit, je možné, že by měla takovou smůlu…?
„Řekněte,“ jeho hlas byl teď všemocný, lákal a sliboval, měla z toho kočáru radši vyskočit za jízdy, „… řekněte, Harriet, myslíte, že zítra nebo už dnes?“
Děsil ji. Vyprostila svou ruku z té jeho, už delší dobu chápala, jak mohl ovládnout její matku, vdanou ženu … „NE, to nejde. Nikdy. Už to nejde.“
„Mlč, Harriet, co nevidět tu budou Weymouthovi, tiše…“ okřikovala ji mamá.
„Nemůžu si vévodu vzít, a ty to víš,“ vyhrkla zlostně. „Nevezmu si ho a to je moje poslední slovo.“
„Ano, nemůže si vás vzít, pane,“ ozvala se Davina. Dočkala se. „Naše Harriet si se svou svatbou hodně pospíšila, je už totiž vdaná.“
„Nesmysl, zešílela, nevšímejte si jí, vévodo,“ snažila se mamá zachránit situaci. „Davino, mlč! Copak Harriet… Koho by si brala.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ opáčil poklidně vévoda. „To by mi jistě slečna Harriet neudělala. Nevzala by si nikoho jiného.“ Nestačila se tomu jeho sebevědomí podivovat.
„Samozřejmě že ne,“ souhlasil lord Garewood. „Kdepak naše Harriet.“
Dobrý pokus.
„Co myslíte vy, Johne?“ pobaveně se ptal vévoda jejího skutečného otce.
„NO… jistěže ne.“ Asi ti zkomplikuju svatbu s chudákem Frederikou. Žádná škoda. Lady Fredericka si ale to trápení nezaslouží.
A rozhodla se vyjádřit.
****
„Davina má pravdu, vévodo,“ řekla klidně. Už na tom nezáleží, to tajemství nemůže udržet, nemůže. Snad to její matku tolik nepoškodí, třeba vévoda nebude lady Garewoodové věřit… navíc, jak by mohla, jak by si mohla vzít muže, který je milencem její vlastní matky.
„Mlč,“ zasyčela na ni lady Garewoodová. „Mlč, ty hloup…“
„Ticho,“ okřikl manželku lord Garewood. „Tak už ji nech být, Selino.“
Vděčně se na něj podívala. „Nemůžu si vás vzít, vévodo … nemůžu, už jsem se vdala. Vdala jsem se,“ a teď už to jenom vydržet. Snad se Frederick brzy vrátí, najde ji… slíbil přece, že se vrátí. Ví, kde je, a tak se jistě zase objeví. Vezme ji odsud… Vrátil se už dvakrát, vrátí se i potřetí.
„Kdo mluví o svatbě?“ zeptal se vévoda. S ledovým klidem. S pobaveným úsměvem.
Vévoda jí opravdu příliš překvapený nepřipadal. To Davina. To Davina mu to už řekla. Ten její samolibý pohled, ano, to ona… ale nesejde na tom. Takže není překvapený, věděl to, tak proč? Proč ji musí dál týrat?
„Ttto jsem já.“
„Fredericku, jak …?“
„Mmmusel jjjsem nnněkoho upplatit, ale nebbboj se…“
Rozsvítil.
„Stýskalo se mi, tak strašně … Donutili mě, abych tvrdila, že si ho vezmu, musela jsem zatajit naši svatbu, Fredericku…“ nepovedlo se jí úplně potlačit vzlyk.
„Vvvšechno jjjje v pppořádku, nnničeho se nebbbboj.“
„Ale není…přece ti to říkám, chtějí, abych si vzala Wiltshirea, řekli, že jinak řeknou Suffolkovi … to o vévodkyni.“ Přece jenom se té pomluvy bála. Co když Henry matce přece jenom nepomůže? A Georgiana s Victorií mají sice blízko k plnoletosti, ale je to ještě několik let, matce to ublíží a jim taky. Bude z toho skandál. A to jim ublíží určitě.
„Nnebbboj se, nnnic zlého se ti nnnestane. O Wwwiltshirea se pppostarám.“
„Ale … buď opatrný? Budeš opatrný, že ano? On… umí prý dobře střílet, šermovat…“
„Vvvvévody se určitě nebbojím,“ pravil sebevědomě.
„Ne, nesmíš se s ním bít, nedovolím ti to, utečeme… musíš mě odsud odvést tajně, nesmí tě vyzvat…“
„Nebbboj se, ttty se ppořád nněčeho bbojíš,“ objal ji a políbil. „Vvvydržíš to jjještě chvilku? Nnno ttak, nničeho se nnneboj.“
„Zůstaneš se mnou?“ Zopakování minulé noci by uvítala.
„Jjjenom nnna achvilku, a pppak pppůjdu, ale vvvrátím se.“
****
Frederick jí uložil, aby zatím hrála svou roli. Ať nemá starost, že by ji nechal jinému, je jeho žena a on se o všechno postará.
Ne že by ji to příliš uklidnilo, ale rozhodla se mu vyhovět, snad ví, co dělá. V každém případě jí nepřipadalo, že by byl Frederick jejich situací příliš znepokojen. Ostatně byla šťastná, že se Frederick objevil tak brzo. Neměla tušení, jak jej sama vyhledat.
„Myslím, že máme návštěvu… rodina…“ pravil poklidně vévoda, postávající u okna salonu. Nepřekvapilo ho to. Čekal snad aspoň tyhle návštěvníky?
„Návštěva?“ zašvitořila sladce mamá. „Jak milé.“
„Jistě, přijíždějí, a skvěle se to hodí, Weymouth s matkou a Fredericka s Denbighem a taky můj strýc a lady Eliotová, Harriet,“ obrátil se na ni. „To je lidí…“
„Aha, to jsem ráda.“ Jak se asi bude teta tvářit, až ji tady najde? Přece ví, že zmizela. Psala jí, že utekla se svým milým. Se svým opravdovým snoubencem. Že se chce vdát. A teď že by sem přijela… myslela, že na ni teta čeká, čeká, že by si to rozmyslela a vrátila se domů. Proč sem jede? Asi si to vévoda jenom myslí, teta je v Londýně. Kde jinde by byla.
„Je to tak šťastná náhoda,“ mínil Wiltshire. „Všichni jsou tady, že? To můžeme rovnou oslavit svatbu, Harriet. Teď na Demberley…“ Z těch slov se jí mohlo zastavit srdce. Nemůže mu slibovat věčnou lásku, tu už přece slíbila Frederickovi. Kde jenom jsi …? „Svatbu v nejužším rodinném kruhu, mám tu svoji rodinu a vy taky, Harriet.“
Přistoupil k ní blíž a její ruku zvedl ke svým rtům… zlehka ji políbil, nejspíš se má zbláznit, je možné, že by měla takovou smůlu…?
„Řekněte,“ jeho hlas byl teď všemocný, lákal a sliboval, měla z toho kočáru radši vyskočit za jízdy, „… řekněte, Harriet, myslíte, že zítra nebo už dnes?“
Děsil ji. Vyprostila svou ruku z té jeho, už delší dobu chápala, jak mohl ovládnout její matku, vdanou ženu … „NE, to nejde. Nikdy. Už to nejde.“
„Mlč, Harriet, co nevidět tu budou Weymouthovi, tiše…“ okřikovala ji mamá.
„Nemůžu si vévodu vzít, a ty to víš,“ vyhrkla zlostně. „Nevezmu si ho a to je moje poslední slovo.“
„Ano, nemůže si vás vzít, pane,“ ozvala se Davina. Dočkala se. „Naše Harriet si se svou svatbou hodně pospíšila, je už totiž vdaná.“
„Nesmysl, zešílela, nevšímejte si jí, vévodo,“ snažila se mamá zachránit situaci. „Davino, mlč! Copak Harriet… Koho by si brala.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ opáčil poklidně vévoda. „To by mi jistě slečna Harriet neudělala. Nevzala by si nikoho jiného.“ Nestačila se tomu jeho sebevědomí podivovat.
„Samozřejmě že ne,“ souhlasil lord Garewood. „Kdepak naše Harriet.“
Dobrý pokus.
„Co myslíte vy, Johne?“ pobaveně se ptal vévoda jejího skutečného otce.
„NO… jistěže ne.“ Asi ti zkomplikuju svatbu s chudákem Frederikou. Žádná škoda. Lady Fredericka si ale to trápení nezaslouží.
A rozhodla se vyjádřit.
****
„Davina má pravdu, vévodo,“ řekla klidně. Už na tom nezáleží, to tajemství nemůže udržet, nemůže. Snad to její matku tolik nepoškodí, třeba vévoda nebude lady Garewoodové věřit… navíc, jak by mohla, jak by si mohla vzít muže, který je milencem její vlastní matky.
„Mlč,“ zasyčela na ni lady Garewoodová. „Mlč, ty hloup…“
„Ticho,“ okřikl manželku lord Garewood. „Tak už ji nech být, Selino.“
Vděčně se na něj podívala. „Nemůžu si vás vzít, vévodo … nemůžu, už jsem se vdala. Vdala jsem se,“ a teď už to jenom vydržet. Snad se Frederick brzy vrátí, najde ji… slíbil přece, že se vrátí. Ví, kde je, a tak se jistě zase objeví. Vezme ji odsud… Vrátil se už dvakrát, vrátí se i potřetí.
„Kdo mluví o svatbě?“ zeptal se vévoda. S ledovým klidem. S pobaveným úsměvem.
Vévoda jí opravdu příliš překvapený nepřipadal. To Davina. To Davina mu to už řekla. Ten její samolibý pohled, ano, to ona… ale nesejde na tom. Takže není překvapený, věděl to, tak proč? Proč ji musí dál týrat?