Harriet - 18.díl
Objevil se přímo před ní, když vycházela z knihovny. Tedy když se právě chystala z budovy vyjít.
„Jjjjak ses rozhodla?“
„Já…“
„Nnnechceš?“
„Já… ano… tedy … chceš to ty? Určitě?“
„Sssamozřejmě.“
„Nebudu ti na obtíž? Víš, nemám…“
„O ttttohle strach nnnneměj, nnneboj se.“
„Jenom kdybych věděla, že ti nebudu překážet. Nemám vůbec žádné peníze…“
„Ppřece bbbych to pppo tobě nnnechtěl, kdybys mmmi pppřekážela,“ vytkl jí.
„… leda snad … možná moje matka… ale když s tebou takhle uteču… nemůžu to udělat,“ šeptala, co nejrychleji. „Nemůžu po ní chtít, aby nám dala peníze, když utečeme.“
„Mmmatka? Lady Ggarewoodová?“ podivil se.
„To … ta ne, ta by mi nikdy nepomohla. Myslím teď tu moji, opravdovou… Zapomeň na to, nemůžu po ní nic chtít.“ Od narození jsem byla jenom takový trapný problém bez uspokojivého řešení. A když se našlo perfektní řešení, tak se to řešení nelíbí mně. Ale copak se mi líbit může? Měli by být rádi, že zmizím.
„Nnnevadí, jjjá tě uživím.“
„Umím trochu vařit,“ nabídla.
Tohle jej hodně pobavilo. „Ttty?“
„Jistě. Mamá na tom trvala.“ Mamá totiž měla dojem, že by se jí to mohlo hodit, stejně se neprovdá moc dobře, takže jako žena nějakého kaplana nebo venkovského lékaře bude muset na kuchyni dohlížet. Jistěže Davina ani Evelyn o kuchyni nikdy neslyšely.
„Dddobře. Nnnna řeči o vvvvaření tttteď nnnení čas. Pppůjdeš se mnou?“
„Ano.“
„Pppřijď sem pppozítří, v tttuhle dddobu. A vem si jjjenom tto nnnejnutnější, zbytek ti ppppotom kkkoupím.“
„Pokusím se.“ Třeba bude teta chtít, aby jí šla vrátit knihy nebo vyřídila nějakou jinou pochůzku. „Ale už musím jít, aby sem pro mě Lawsonová nepřišla.“ Služebná, která ji doprovázela, stála venku. Už hodně dlouho, každou chvíli ji bude hledat.
„Miluju tě.“
Vděčně se na něj usmála. „Přijdu. Věř mi, že přijdu.“
***
Vrátila se k tetě, právě na čaj. Ukázala jí knihy, které jí dnes přinesla, a dozvěděla se, že teta už Cecílii četla, ale Tom Jones jí plně vyhovuje, a že dnes nejsou pro nikoho doma. Leda tak pro vévodu nebo vůbec pro někoho z Weymouthova klanu.
Musí spolu prý mluvit.
„Sedni si.“
„Ano, tetičko.“
„Víš, že tě mám ráda.“
„Ano…ale…co, tetičko…“
Tetinka uchopila obří konvici z míšeňského porcelánu, samý pastýř a pastýřka a luční květy, a nalila jí čaje do miniaturního šálku. „Ochutnej tyhle vdolečky,“ pobídla ji.
„Děkuji, tetičko, ale…“
„Tak už mě nech domluvit. Co proti němu máš?“
„Proti komu?“
„Proti vévodovi.“
„Kterému?“ Dotaz ji zmátl. Ani v Suffolkovi se totiž nevyznala, nejdřív myslela, že proti ní něco má, a na tom maškarním bále ve Wiltshire House pro ni dvakrát přišel tancovat… Nedomnívala se, že by jejich vztah byl neproblémový. Aspoň pro Suffolka ne. O co mu jde? Kdyby se to jenom dověděl, kdyby jenom měl podezření... Ať je matka, jaká chce, musí ji chránit, pokud to půjde. Ale ani pro její záchranu Fredericka obětovat nehodlala. To matka se rozhodla dělat věci, které udělala, a musí si umět pomoct sama. Má svoje zkušenosti, přátele, nemůže to přece všechno nechat na ní…
„Wiltshirovi. Pochopitelně.“
„Nic… jenom si ho nechci vzít, to je všechno.“
„Je to výborná partie,“ podotkla teta. „A už jsem myslela, že snad i ty… u Weymouthových a i v Bathu to tak jednu dobu vypadalo… že ho chceš i ty. Tedy myslím, když u toho nebyl on ani jeho rodina…Opravdu to tak vypadalo.“
„Nechci.“
„Nechápu to. Má tě tak rád.“
„Nemá… proč to vůbec chce…?“
„Má tě rád, to je přece vidět. Jeho matka mi řekla, že ještě než tehdy přijel na Garewood, že byl rozhodnutý o tebe požádat. Asi ses mu tak zalíbila při své první sezóně.“
Tak to už bylo směšné. Jak moc se teta snaží ji přemluvit, jak absurdních argumentů užívá… musela by být hodně hloupá, kdyby tomu uvěřila. Vypadala v Davininých obnošených šatech jako strašidlo, nemohla se mu zalíbit, měl z ní leda legraci, šlapala mu po nohách, však si s ní podruhé nezatancoval… netušila, netušila tehdy, že Henry přijede na Garewood, očividně s jediným cílem - požádat ji o ruku. „To určitě, ani se na mě nepodíval.“
„To nemůžeš vědět, třeba to nedával najevo. Je to moc… dobře vychovaný mladík a skvěle by se o tebe staral.“
„Nevím.“
„Jeho rodinu máš ráda.“
„To ano,“ uznala. Jeho rodina byla tím nejmenším problémem. Všichni včetně Weymoutha byli hrozně sympatičtí. Jenom jestli nelhali, pořád si na to nemohla zvyknout, o kolik hodnější na ni byli cizí lidi než, až na pár výjimek, vlastní rodina. „… ale… copak jim to vůbec nevadí? Že si bere mě?“
„Je to na vévodovi, s kým se ožení. Všimla sis, že by nějak protestovali?“
„Ne. Ale radost jim to taky nedělá.“
„Někdo ti něco říkal?“
„Ne, ale nejsem tak hloupá.“ Ano, asi se jeho rodina dovede skvěle přetvařovat, jiné vysvětlení si nepřipouštěla, ale nemůžou být přece rádi? Jak by mohli?
„Náhodou vévodkyně je nadšená, že se Wiltshire chce oženit.“ Ano, s tou herečkou, s tou si těžko pořídí dědice. Ale proč k tomu potřebuje zrovna ji, to tedy neměla ponětí. Zamilovanost okamžitě vyloučila jako jeden z nejnepravděpodobnějších důvodů.
„Nemůžou to chtít, musí se na mě tolik zlobit.“
„Hlavně že to chce Wiltshire.“
„A co já?“
„Lepší partii snad ani nemůžeš sehnat.“
„Třeba … ho už nechci.“
„Nesmysl. Nemůžeš zůstat věčně s Garewoodovými. No tak. Nebo sis vyhlédla někoho jiného?“
„Ne.“ Ani teta by ji nepodpořila, aby si vzala pana Browna. Nebo jak se vlastně jmenuje. Říkal, že se jmenuje i ve skutečnosti B., Frederick B. Je tak okouzlující a tak vzdělaný. Ale není to ta partie, jakou by jí teta schválila. Nemůže ji žádat o pomoc.
„Tak vidíš. A proti němu osobně … nic nemůžeš mít.“
Jako by na tom sešlo. „Já nevím. A … prostě se mi zdá, že… to tak není. A vůbec… teď to chce a jednou si vzpomene, že jsem neměla žádné věno, pozná, že si mě neměl brát. Tak to je … a i teď, prostě ho nechápu.“
„Chová se k tobě nepěkně? Co proti němu máš?“
„Necítím … že bych to měla udělat.“
„Ale dalas mu slovo.“
„Donutili mě.“ Jistě, nakonec je to výhodný sňatek, lepší než nic. Bude-li vévodkyní, budou po ní okamžitě chtít, aby našla dobrou partii taky Davině.
„Jak donutili? I kdyby, je to pro tebe dobré.“
„Prostě donutili.“ Jak to udělali, to říct nesmí. Ani teta by neměla znát to tajemství, kterým ji lady Garewoodová vydírá. Že prozradí, kdo je její matka. Ano, právě proto o tom vydírání matce neřekla, i když se jí týkalo. Matka má úplně stejný názor jako Garewoodovi, tvrdila od začátku, že Wiltshire je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Nepomohla by jí… a později, když už věděla o matce a Wiltshirovi, to už s matkou příliš nemluvívala, necítila se s ní dobře. Zlobila se? Jak po ní může chtít… možná si ji Henry chtěl vzít, protože ví, čí je dcera, protože doufá, že je právě proto neodhalí, protože Henry doufá, že se tu pravdu oficiálně dozví a že jí nebude divné, jak přátelsky se ke tchyni chová… možná mu nakonec záleží právě na ní. Třeba nechce čekat na Victorii ani na Georgianu, jsou tak mladé, třeba je jejich společná matka nechce takhle zneužít, třeba je pro ni méně cenná než ty dvě… Měla by si takové úvahy zakázat, teď už je jedno, co ti dva dělají, ona uteče s Frederickem a tuhle společnost nechá za sebou. Zpřetrhá tím vazby nejen na Garewoodovy, ale i na matku. Na Fredericku. Na tetičku. Třeba jí zůstane aspoň tetička, časem si ji usmíří, bude jí moct aspoň psát.
„Jistě byste si na sebe zvykli. Vévoda se tolik snažil.“
„Myslíš?“ Proč si zvykat Wiltshirea, když můžu utéct s Frederickem?
„I já se vdala… ehm… pro peníze, v prvním manželství, ale měli jsme se potom moc rádi.“
„Ale, tetičko…“
„Byl bohatý, kvůli mně přestal s obchodem, koupil panství … musela jsem si ho vzít, naše rodina byla ráda, že ušetří na věnu…“ Garewoodovi byli vždycky ve finančních problémech, ale rozhodně se je nikdy nesnažili řešit šetřením na svých potřebách.
„Já … prostě … něco mi na tom nepřipadá správné…“ ale kdyby se v mém životě neobjevil Frederick, tak bych to nakonec udělala. Je to jistota, únik z domu, zabezpečení. Co na tom sejde, že vévoda si mě jistě nebere z lásky… Ale Frederick se objevil a tak je to jiné…
„Rozmysli si to.“
„Dobře.“ Musela lhát, teta ji nesmí podezřívat, musí to do pozítří vydržet a potom zmizet… daleko.
***
„Jjjjsem tttak rád, žes ppppřišla,“ pověděl jí ještě jednou, když konečně ujížděli v pohodlném kočáře pryč z Londýna. Na tak luxusní útěk jistě padla spousta peněz. Takže si ji asi dovolit může, oddechla si. Nepřivede ho na mizinu. Držel ji v náručí a zrovna ji přestal líbat.
„Hmm…To víš, že jsem musela přijít…“
„Jjjsi mmmoje, ttttak kkrásná…“ vrátil se k jejich předchozí činnosti. Na chviličku. „Ccco je v tttomhle?“ zeptal se podezřívavě při pohledu na její zavazadlo, kterého si zjevně všiml až teď. Doteď se zaměstnával jejím přivítáním.
„Jenom pár věcí, zbytek zůstal u tety. Musím přece mít něco na sebe,“ pověděla mu na jeho utrápený pohled.
„Říkal jsem, že ttti vvvšechno kkoupím. Jjje div, že tě nnnechytili,“ zavrčel na ni. Ještě nejsou svoji a už ji kárá.
„Taky jsem si vzala tu tvou knihu,“ pokoušela se snoubence upokojit.
„Mmmou knihu?“
„O kreslení přece. Tu, cos mi dal. A tvoji kopretinu.“
„Kkkopretinu?“
„Přece tu, jak jsme spolu sbírali květiny do Charlesova herbáře…“
„Já mmmyslel, žes jjji ddddala dddo tttoho hhherbáře.“
„Ne, tuhle jsem si přece schovala,“ zakroutila hlavou nad jeho nedovtipností. „Tu jsi dal mně, ne Charlesovi.“
„Hm. Ttttak sis vvvvšimla,“ políbil ji na tvář. „A copppak jjjsi si ppppřinesla jjještě?“
„Taky svoji brož a pár dalších drobností.“
„Nnna bbbbrož a knihu a pppár dddalších dddrobností pppotřebuješ tttohle? Jjjako bbbys bbbalila na cestu dddo Indie!“
„Mám tam nějaký oblečení přece a taky pár dalších knih, co jsou moje…“ a vzala s sebou náhrdelník a ostatní dárky od Henryho, musí mu je poslat zpátky, po svatbě…
Pochmurně se na ni zahleděl.
„Ještě taky pár svých obrázků…“ Neuklidnilo jej to, užuž na něm viděla, že si živě představuje její objemné bloky na kreslení. „A nějaké toaletní potřeby,“ dodala zkormouceně. „Jenom málo, to základní…“
„Stačí, nnnnemusím vvvědět vvšechno…“ pohladil ji po tváři. „Jjjsem tttak rád, že tttě nnnechytili…“
„Jjjjak ses rozhodla?“
„Já…“
„Nnnechceš?“
„Já… ano… tedy … chceš to ty? Určitě?“
„Sssamozřejmě.“
„Nebudu ti na obtíž? Víš, nemám…“
„O ttttohle strach nnnneměj, nnneboj se.“
„Jenom kdybych věděla, že ti nebudu překážet. Nemám vůbec žádné peníze…“
„Ppřece bbbych to pppo tobě nnnechtěl, kdybys mmmi pppřekážela,“ vytkl jí.
„… leda snad … možná moje matka… ale když s tebou takhle uteču… nemůžu to udělat,“ šeptala, co nejrychleji. „Nemůžu po ní chtít, aby nám dala peníze, když utečeme.“
„Mmmatka? Lady Ggarewoodová?“ podivil se.
„To … ta ne, ta by mi nikdy nepomohla. Myslím teď tu moji, opravdovou… Zapomeň na to, nemůžu po ní nic chtít.“ Od narození jsem byla jenom takový trapný problém bez uspokojivého řešení. A když se našlo perfektní řešení, tak se to řešení nelíbí mně. Ale copak se mi líbit může? Měli by být rádi, že zmizím.
„Nnnevadí, jjjá tě uživím.“
„Umím trochu vařit,“ nabídla.
Tohle jej hodně pobavilo. „Ttty?“
„Jistě. Mamá na tom trvala.“ Mamá totiž měla dojem, že by se jí to mohlo hodit, stejně se neprovdá moc dobře, takže jako žena nějakého kaplana nebo venkovského lékaře bude muset na kuchyni dohlížet. Jistěže Davina ani Evelyn o kuchyni nikdy neslyšely.
„Dddobře. Nnnna řeči o vvvvaření tttteď nnnení čas. Pppůjdeš se mnou?“
„Ano.“
„Pppřijď sem pppozítří, v tttuhle dddobu. A vem si jjjenom tto nnnejnutnější, zbytek ti ppppotom kkkoupím.“
„Pokusím se.“ Třeba bude teta chtít, aby jí šla vrátit knihy nebo vyřídila nějakou jinou pochůzku. „Ale už musím jít, aby sem pro mě Lawsonová nepřišla.“ Služebná, která ji doprovázela, stála venku. Už hodně dlouho, každou chvíli ji bude hledat.
„Miluju tě.“
Vděčně se na něj usmála. „Přijdu. Věř mi, že přijdu.“
***
Vrátila se k tetě, právě na čaj. Ukázala jí knihy, které jí dnes přinesla, a dozvěděla se, že teta už Cecílii četla, ale Tom Jones jí plně vyhovuje, a že dnes nejsou pro nikoho doma. Leda tak pro vévodu nebo vůbec pro někoho z Weymouthova klanu.
Musí spolu prý mluvit.
„Sedni si.“
„Ano, tetičko.“
„Víš, že tě mám ráda.“
„Ano…ale…co, tetičko…“
Tetinka uchopila obří konvici z míšeňského porcelánu, samý pastýř a pastýřka a luční květy, a nalila jí čaje do miniaturního šálku. „Ochutnej tyhle vdolečky,“ pobídla ji.
„Děkuji, tetičko, ale…“
„Tak už mě nech domluvit. Co proti němu máš?“
„Proti komu?“
„Proti vévodovi.“
„Kterému?“ Dotaz ji zmátl. Ani v Suffolkovi se totiž nevyznala, nejdřív myslela, že proti ní něco má, a na tom maškarním bále ve Wiltshire House pro ni dvakrát přišel tancovat… Nedomnívala se, že by jejich vztah byl neproblémový. Aspoň pro Suffolka ne. O co mu jde? Kdyby se to jenom dověděl, kdyby jenom měl podezření... Ať je matka, jaká chce, musí ji chránit, pokud to půjde. Ale ani pro její záchranu Fredericka obětovat nehodlala. To matka se rozhodla dělat věci, které udělala, a musí si umět pomoct sama. Má svoje zkušenosti, přátele, nemůže to přece všechno nechat na ní…
„Wiltshirovi. Pochopitelně.“
„Nic… jenom si ho nechci vzít, to je všechno.“
„Je to výborná partie,“ podotkla teta. „A už jsem myslela, že snad i ty… u Weymouthových a i v Bathu to tak jednu dobu vypadalo… že ho chceš i ty. Tedy myslím, když u toho nebyl on ani jeho rodina…Opravdu to tak vypadalo.“
„Nechci.“
„Nechápu to. Má tě tak rád.“
„Nemá… proč to vůbec chce…?“
„Má tě rád, to je přece vidět. Jeho matka mi řekla, že ještě než tehdy přijel na Garewood, že byl rozhodnutý o tebe požádat. Asi ses mu tak zalíbila při své první sezóně.“
Tak to už bylo směšné. Jak moc se teta snaží ji přemluvit, jak absurdních argumentů užívá… musela by být hodně hloupá, kdyby tomu uvěřila. Vypadala v Davininých obnošených šatech jako strašidlo, nemohla se mu zalíbit, měl z ní leda legraci, šlapala mu po nohách, však si s ní podruhé nezatancoval… netušila, netušila tehdy, že Henry přijede na Garewood, očividně s jediným cílem - požádat ji o ruku. „To určitě, ani se na mě nepodíval.“
„To nemůžeš vědět, třeba to nedával najevo. Je to moc… dobře vychovaný mladík a skvěle by se o tebe staral.“
„Nevím.“
„Jeho rodinu máš ráda.“
„To ano,“ uznala. Jeho rodina byla tím nejmenším problémem. Všichni včetně Weymoutha byli hrozně sympatičtí. Jenom jestli nelhali, pořád si na to nemohla zvyknout, o kolik hodnější na ni byli cizí lidi než, až na pár výjimek, vlastní rodina. „… ale… copak jim to vůbec nevadí? Že si bere mě?“
„Je to na vévodovi, s kým se ožení. Všimla sis, že by nějak protestovali?“
„Ne. Ale radost jim to taky nedělá.“
„Někdo ti něco říkal?“
„Ne, ale nejsem tak hloupá.“ Ano, asi se jeho rodina dovede skvěle přetvařovat, jiné vysvětlení si nepřipouštěla, ale nemůžou být přece rádi? Jak by mohli?
„Náhodou vévodkyně je nadšená, že se Wiltshire chce oženit.“ Ano, s tou herečkou, s tou si těžko pořídí dědice. Ale proč k tomu potřebuje zrovna ji, to tedy neměla ponětí. Zamilovanost okamžitě vyloučila jako jeden z nejnepravděpodobnějších důvodů.
„Nemůžou to chtít, musí se na mě tolik zlobit.“
„Hlavně že to chce Wiltshire.“
„A co já?“
„Lepší partii snad ani nemůžeš sehnat.“
„Třeba … ho už nechci.“
„Nesmysl. Nemůžeš zůstat věčně s Garewoodovými. No tak. Nebo sis vyhlédla někoho jiného?“
„Ne.“ Ani teta by ji nepodpořila, aby si vzala pana Browna. Nebo jak se vlastně jmenuje. Říkal, že se jmenuje i ve skutečnosti B., Frederick B. Je tak okouzlující a tak vzdělaný. Ale není to ta partie, jakou by jí teta schválila. Nemůže ji žádat o pomoc.
„Tak vidíš. A proti němu osobně … nic nemůžeš mít.“
Jako by na tom sešlo. „Já nevím. A … prostě se mi zdá, že… to tak není. A vůbec… teď to chce a jednou si vzpomene, že jsem neměla žádné věno, pozná, že si mě neměl brát. Tak to je … a i teď, prostě ho nechápu.“
„Chová se k tobě nepěkně? Co proti němu máš?“
„Necítím … že bych to měla udělat.“
„Ale dalas mu slovo.“
„Donutili mě.“ Jistě, nakonec je to výhodný sňatek, lepší než nic. Bude-li vévodkyní, budou po ní okamžitě chtít, aby našla dobrou partii taky Davině.
„Jak donutili? I kdyby, je to pro tebe dobré.“
„Prostě donutili.“ Jak to udělali, to říct nesmí. Ani teta by neměla znát to tajemství, kterým ji lady Garewoodová vydírá. Že prozradí, kdo je její matka. Ano, právě proto o tom vydírání matce neřekla, i když se jí týkalo. Matka má úplně stejný názor jako Garewoodovi, tvrdila od začátku, že Wiltshire je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Nepomohla by jí… a později, když už věděla o matce a Wiltshirovi, to už s matkou příliš nemluvívala, necítila se s ní dobře. Zlobila se? Jak po ní může chtít… možná si ji Henry chtěl vzít, protože ví, čí je dcera, protože doufá, že je právě proto neodhalí, protože Henry doufá, že se tu pravdu oficiálně dozví a že jí nebude divné, jak přátelsky se ke tchyni chová… možná mu nakonec záleží právě na ní. Třeba nechce čekat na Victorii ani na Georgianu, jsou tak mladé, třeba je jejich společná matka nechce takhle zneužít, třeba je pro ni méně cenná než ty dvě… Měla by si takové úvahy zakázat, teď už je jedno, co ti dva dělají, ona uteče s Frederickem a tuhle společnost nechá za sebou. Zpřetrhá tím vazby nejen na Garewoodovy, ale i na matku. Na Fredericku. Na tetičku. Třeba jí zůstane aspoň tetička, časem si ji usmíří, bude jí moct aspoň psát.
„Jistě byste si na sebe zvykli. Vévoda se tolik snažil.“
„Myslíš?“ Proč si zvykat Wiltshirea, když můžu utéct s Frederickem?
„I já se vdala… ehm… pro peníze, v prvním manželství, ale měli jsme se potom moc rádi.“
„Ale, tetičko…“
„Byl bohatý, kvůli mně přestal s obchodem, koupil panství … musela jsem si ho vzít, naše rodina byla ráda, že ušetří na věnu…“ Garewoodovi byli vždycky ve finančních problémech, ale rozhodně se je nikdy nesnažili řešit šetřením na svých potřebách.
„Já … prostě … něco mi na tom nepřipadá správné…“ ale kdyby se v mém životě neobjevil Frederick, tak bych to nakonec udělala. Je to jistota, únik z domu, zabezpečení. Co na tom sejde, že vévoda si mě jistě nebere z lásky… Ale Frederick se objevil a tak je to jiné…
„Rozmysli si to.“
„Dobře.“ Musela lhát, teta ji nesmí podezřívat, musí to do pozítří vydržet a potom zmizet… daleko.
***
„Jjjjsem tttak rád, žes ppppřišla,“ pověděl jí ještě jednou, když konečně ujížděli v pohodlném kočáře pryč z Londýna. Na tak luxusní útěk jistě padla spousta peněz. Takže si ji asi dovolit může, oddechla si. Nepřivede ho na mizinu. Držel ji v náručí a zrovna ji přestal líbat.
„Hmm…To víš, že jsem musela přijít…“
„Jjjsi mmmoje, ttttak kkrásná…“ vrátil se k jejich předchozí činnosti. Na chviličku. „Ccco je v tttomhle?“ zeptal se podezřívavě při pohledu na její zavazadlo, kterého si zjevně všiml až teď. Doteď se zaměstnával jejím přivítáním.
„Jenom pár věcí, zbytek zůstal u tety. Musím přece mít něco na sebe,“ pověděla mu na jeho utrápený pohled.
„Říkal jsem, že ttti vvvšechno kkoupím. Jjje div, že tě nnnechytili,“ zavrčel na ni. Ještě nejsou svoji a už ji kárá.
„Taky jsem si vzala tu tvou knihu,“ pokoušela se snoubence upokojit.
„Mmmou knihu?“
„O kreslení přece. Tu, cos mi dal. A tvoji kopretinu.“
„Kkkopretinu?“
„Přece tu, jak jsme spolu sbírali květiny do Charlesova herbáře…“
„Já mmmyslel, žes jjji ddddala dddo tttoho hhherbáře.“
„Ne, tuhle jsem si přece schovala,“ zakroutila hlavou nad jeho nedovtipností. „Tu jsi dal mně, ne Charlesovi.“
„Hm. Ttttak sis vvvvšimla,“ políbil ji na tvář. „A copppak jjjsi si ppppřinesla jjještě?“
„Taky svoji brož a pár dalších drobností.“
„Nnna bbbbrož a knihu a pppár dddalších dddrobností pppotřebuješ tttohle? Jjjako bbbys bbbalila na cestu dddo Indie!“
„Mám tam nějaký oblečení přece a taky pár dalších knih, co jsou moje…“ a vzala s sebou náhrdelník a ostatní dárky od Henryho, musí mu je poslat zpátky, po svatbě…
Pochmurně se na ni zahleděl.
„Ještě taky pár svých obrázků…“ Neuklidnilo jej to, užuž na něm viděla, že si živě představuje její objemné bloky na kreslení. „A nějaké toaletní potřeby,“ dodala zkormouceně. „Jenom málo, to základní…“
„Stačí, nnnnemusím vvvědět vvšechno…“ pohladil ji po tváři. „Jjjsem tttak rád, že tttě nnnechytili…“