Harriet - 15.díl
„Harriet, ty jsi tady taky?“ ozvalo se za ní. Poněkud užasle.
Procházela se právě po bathské Pump Room a usadila se k jednomu stolečku, chtěla čekat na tetu… když tohle zaslechla. Edwina. Takže je zpátky ze svatební cesty. Lady Carstairstová. Velice dobře se provdala, říká Davina. Za vikomta. Davina se neustále chlubí, že je z její nejlepší přítelkyně lady. A doufá, že pro ni Edwina něco udělá, teď když je vdaná a bude brzy pořádat různé společenské akce. Jenom aby se nezklamala.
„Ano, pozvala mě lady Eliotová.“
Edwina kývla a pustila se do recitace zážitků ze své svatební cesty. Kam všude jeli, ke komu byli pozvaní, kdo jim byl představen.
„Řekla jsem ti už, že se moje sestra bude vdávat?“ připojila informaci o svém posledním triumfu.
„Ne,“ odvětila jednoslabičně a připravila se na další příjem údajů. Kde je tetička, kdy ji konečně někdo vysvobodí?
„Bude, ještě před sezónou to nestihne, ale po sezóně si bere sira Huberta Orleyho.“
„Blahopřeju.“
A potom začala vyzvídat vikomtesa. Je zvědavá, to se dalo čekat. „Davina asi … asi ještě nic? Nebo ano?“
„Prosím?“
„Psala mi, že byla pozvaná na Demberley? Ale potom se nezmínila, jak to vypadá.“
„Nechápu.“
„Co na tom nechápeš? Přece myslela jsem, že … snad ona a …víš přece, Wilt…“
„Tady jste, drahoušku,“ ozval se hlas osoby, která jí byla mnohem sympatičtější, „už jsem myslela, že vás nenajdeme, Freddy od rána nemluví o ničem jiném, než že tu budete.“
„Dobrý den, Vaše Milosti. A kde je Freddy teď?“
„Někde se zdržela, myslím, že je s ní Henry.“
Edwina, trochu zaražená, pozdravila vévodkyni z Weymouthu, což jí vévodkyně vlídně, ale poněkud nezainteresovaně oplatila.
„Prosím, sedněte si,“ uvolnila svou židli vévodkyni, která se vděčně posadila, s vysvětlením, že se něco naběhala, protože se ji snažily s Freddy najít, už aspoň hodinu v těch davech krouží, neměly zatím štěstí, a co se tak hloupě rozdělily, hned ji našla. To se bude Freddy divit. Freddy se tak těší, už se tak dlouho neviděly.
Edwinin zmatený pohled se zatím evidentně tázal na jediné. Proč zrovna ji tak urputně shání vévodkyně z Weymouthu i s dcerou? Ta vévodkyně, která jí, teď už manželce vikomta, sotva kývne na pozdrav? Ta že hledá zrovna ji? Takhle ji poslat na nějakou pochůzku, když mamá nebo Davina potřebovaly, to bylo běžné, to rozhodně ano. Ale kolik zájmu jí věnuje vévodkyně z Weymouthu, to nebylo běžné, ale pozoruhodné.
„Freddy pořád vzpomíná, jak jste spolu chodily kreslit, Harriet,“ podotkla vévodkyně, „možná byste k nám mohla s tetou zajít, večer. Nebudeme pro nikoho doma, přijde asi i Henry, ale to vám nevadí, že ne,“ zažertovala si vévodkyně. „Jsme vlastně všichni skorem příbuzní.“ Takže Henry je už v Bathu. Po té události ve snídańovém salónku už na Weymouthově sídle dlouho nepobyla, odjela na pár dní na Garewood a potom do Bathu, čtrnáct dní ho neviděla. Stýskalo se jí a vyčítala si to. A teď konečně přijela vévodkyně s Frederickou a Henrym do Bathu.
„Můžu blahopřát, Harriet?“ došlo konečně Edwině. Skoro.
„Jistěže,“ zaradovala se vévodkyně. „Samozřejmě. A co teprve Wiltshireovi.“
„Je Davina taky v Bathu?“ zeptala se Edwina.
„Není, je doma, na Garewoodu.“ A vzteká se, že ji teta nepozvala. Ale to neřekla, nikdo se jí na to neptá a chtěla mít klid.
„Tak to jí poblahopřeju dopisem. Nebo se uvidíme v Londýně.“
„To jistě, Edwino,“ souhlasila. Smysl konverzace jí moc jasný nebyl. Leda by se Edwina spletla a myslela si, že Davina… Vyvracet jí to nebude, nechtěla hovor prodlužovat. Měla ovšem podezření, že Davina hned tak neodejde, když se dověděla takovou novinku.
„To je tak skvělá zpráva, madam,“ vyjádřila se Edwina. „Davinu znám, je to moje nejlepší přítelkyně, jistě bude skvělou manželkou.“
„Myslíte?“ podivila se vévodkyně, ten tón vyjadřoval nic než krajní nedůvěru, a zamířila na Edwinu svůj pověstný lorňon.
„Samozřejmě, vždyť i vévoda si to jistě taky myslí, jinak by přece…,“ nedokončila zmatená Edwina větu.
Henry. Tak už je tady. A vypadal tak … Těžko to popsat, ale když jej viděla, ztrácely její námitky proti svatbě zase na váze. A stejně nic jiného nemůže udělat. A své pravé matce jej záviděla, ne že ne. Přitom … nezapomněla na Fredericka, to ne, ale Henry byl tady a dosud dělal všechno pro to, aby se jí zalíbil. Tedy až na...
Vévoda se teď pozdravil se svou matkou, pravil, že Freddy hovoří s Calverleighem a nějakou jeho sestřenicí, domlouvají se, že by šli na jakýsi koncert, a potom letmo pozdravil Edwinu, tedy Lady Carstairstovou, a nakonec s úsměvem, řekla by skoro dravčím úsměvem, se sklonil nad její rukou.
„Doufám, že jste měly dobrou cestu, Harriet,“ tázal se a stále třímal její ruku, jako by již zapomněl, že by jí ji měl vrátit. A ona snadno přemohla svou chuť mu tu ruku vytrhnout.
Kývla. V jeho společnosti občas nemívala slov. A dnes mu to tolik slušelo. A neviděla ho dva týdny. Ne že by jí nenapsal. Psal jí a ona jemu. Trochu. Psal tak hezky, a taky vtipně… zdálo se jí, že psaní věnoval velkou péči. Nechápala to. Proč se tak snaží? Nepřijde o ni, ať dělá, co dělá. To to neví?
Jako by měl opravdu špatnou paměť, políbil jí ruku znovu a ona si na okamžik představila jeho rty na svých, tam, kde se už několikrát ocitly. Nebylo to nepříjemné, to mu tedy musela uznat. Ani tohle nebylo nepříjemné. Nepříjemný, trochu, byl jenom Edwinin pohled upřený na jejich stále spojené ruce. Henry jakoby měl nápadně vyvinutou potřebu se jí dotýkat, hm… aspoň to tak často vypadalo.
„Moc jste mi nepsala… Přijdete večer?“ zeptal se jí zamračeně.
„Hm. Ale poslala jsem vám ty obrázky,“ připomněla mu.
„Obrázkové dopisy, to mi ještě nikdo neposílal,“ přiznal s úsměvem. Vyloudil je na ní, neuvěřil, že nekreslí. Bodejť by věřil, povedlo se mu ji při kreslení přistihnout. A tak po ní potom v jednom dopise chtěl, aby mu kreslila, jak že se prý právě má. „Přijďte,“ zlehounka nadzvedl koutky těch roztomilých rtů.
Snad by přijít mohla.
„Přijdete,“ pověděl jí přesvědčeně.
Celou tu dobu mluvili jenom oni dva, Edwina stále nemohla popadnout dech, jeho matka se jenom tak pobaveně usmívala. Jako vždycky, když byl vévoda v téhle své dvorné náladě. Jednou jí vévodkyně svěřila, že takhle legrační byl naposledy v osmnácti, když se chtěl mermomocí oženit s třicetiletou ovdovělou sestřenicí. Brzo jej to přešlo, ale vévodova sestřenka Sophie z něj byla hodně nešťastná. Rozumná to žena, pravila vévodkyně rezolutně. Vdala se znovu, za admirála, chm. Romantická historie, to s tím admirálem, ne s Henrym, to byla spíš komedie, tvrdila vévodkyně a vše jí do posledního detailu vylíčila, za jednoho zimního odpoledne u krbu. Opravdu to trochu připomínalo komedii. A měla po té historce Henryho o něco radši.
„Ale neboj se, Henry, Harriet si ještě užiješ. Slibte mu to, Harriet, nebo nedá pokoj.“
Tázavě se usmála na vévodkyni.
„Celou dobu je tak nervózní, že Ludovic radši odjel s Bartingtonem a Denbighem k příbuzným do Skotska než prý být s Henrym v jednom domě.“
„Nejsem nervózní, matko. Nebývám nervózní. Já ne,“ zdůraznil vévoda, jako by svým proslovem něco myslel. Jako by věděl mnohem lépe, kdože je tady nervózní.
„Stýskalo se mu, Harriet,“ objasnila jí vévodkyně potěšeně. „A pořád se sháněl po poště. Po poště z Garewoodu.“
„Není divu, Davina, tedy slečna Stewartová, píše báječné dopisy,“ chytila se Edwina vévodkyniny narážky.
„Opravdu?“ položil, evidentně zcela řečnickou, otázku vévoda. Zrovna tak mohl říct: A koho to tady zajímá?
„Opravdu, vévodo,“ přisvědčila Edwina, potěšena vévodovým zájmem. „Davina má úžasný styl, každý její dopisy obdivuje.“
Vévoda se již tématem Davininých dopisů nezabýval, měl žhavější zájmy. „Ale mohla jste psát častěji, Harriet,“ znovu jí vyčetl.
„Jednou za dva dny je málo? Myslela jsem, že by se vám to stejně nechtělo číst.“
„Výmluvy.“
„Nebuď hrubý, Henry,“ zasáhla jeho matka.
„Kdepak. A vy jste taky psal jednou za dva dny,“ bránila se sama.
„Nevěděl jsem, co vám napsat. Aby vás to nenudilo.“ Hrál si s jejími prsty, stále ji držel za ruku. Bylo to… hodně rozčilující. Vzpomněla si na jednu jejich cestu kočárem, krytým kočárem, seděli spolu sami a on jí sundal rukavici, dlouhou rukavici, sahající až k lokti a potom jí začal líbat zápěstí a dál... Doteď se z toho úplně nevzpamatovala. Snad s tím zase nezačne. Tedy aspoň než se vezmou. Podruhé by se už vůbec nesnažila předstírat, že se mu snaží svou ruku odejmout. To už by nezvládla. Je hrozný.
„Harriet, chtěl jsem vám říct… zůstanu a potom vás doprovodím do Londýna, matku se sestrou doprovodí Weymouth a bratr, přijedou za měsíc.“
„Dobř…“
„To je hezké, že se tak, vévodo, staráte o budoucí švagrovou,“ ach ten sladký tón. Přeslazený.
A vůbec. Je slepá? Asi je.
„Jakou švagrovou, lady Carstairstová?“ vévodův hlas zněl, jako by jeho majitel pomalu, ale jistě, nabyl dojmu, že je Edwina slabomyslná. „O slečnu Stewartovou, a ani o slečnu Evelyn Stewartovou, nemám to potěšení se starat.“
Ironicky to znělo nejen jí, i vévodkyni byl Henryho nezájem o Davinu a Evelyn důvěrně znám. Edwina byla výjimkou. Možná ji Davina poněkud dezinformovala.
„Já myslela… Tak … ale … právě jsem Harriet blahopřála… tedy chtěla jsem, snad aby Harriet vyřídila moje blahopřání Davině. Přece víte proč.“
Spiklenecký pohled na vévodu.
„Nechápu, skutečně nechápu. Tedy předpokládám, že slečna Stewartová má pochopitelně z toho zasnoubení radost, ale jinak…“
„Vy to ještě nevíte, Lady Edwino? Harriet mi prokázala tu čest,“ a zase jí políbil špičky prstů. Proč to dělá? Nemá snad jinou? A proč je jí tak příjemné, cítit jeho rty na své ruce? Nebo na šíji. Nebo … A on nepochybně ví, jaký to všechno u ní má úspěch. A přitom by se neměla nechat takhle klamat. „Harriet mi prokázala tu čest a zasnoubila se se mnou. Že je to tak, Harriet?“
Ne, tohle kdyby mohla nakreslit, pojmenovala by kresbu Ohromení nebo Lotova žena, jiný název možný nebyl. Takže Davina Edwině o zasnoubení nic nenapsala.
Edwinu to překvapení pořádně zaskočilo, ne, rozhodně nebyla připravena předem. Vévodovi to teď zřejmě taky došlo. Jak moc že je Edwina překvapená. Tedy podezírala jej, že jemu to došlo mnohem dřív. Zvrhlý smysl pro humor, to je jeho.
„Jistěže, Henry.“
A zase se na ni usmály jeho oči. Občas jí přišly, jako by je znala odjakživa. Potom ji nemá ovládat, když se usmívá takhle. A to s vévodkyní musel být jenom její omyl.
Procházela se právě po bathské Pump Room a usadila se k jednomu stolečku, chtěla čekat na tetu… když tohle zaslechla. Edwina. Takže je zpátky ze svatební cesty. Lady Carstairstová. Velice dobře se provdala, říká Davina. Za vikomta. Davina se neustále chlubí, že je z její nejlepší přítelkyně lady. A doufá, že pro ni Edwina něco udělá, teď když je vdaná a bude brzy pořádat různé společenské akce. Jenom aby se nezklamala.
„Ano, pozvala mě lady Eliotová.“
Edwina kývla a pustila se do recitace zážitků ze své svatební cesty. Kam všude jeli, ke komu byli pozvaní, kdo jim byl představen.
„Řekla jsem ti už, že se moje sestra bude vdávat?“ připojila informaci o svém posledním triumfu.
„Ne,“ odvětila jednoslabičně a připravila se na další příjem údajů. Kde je tetička, kdy ji konečně někdo vysvobodí?
„Bude, ještě před sezónou to nestihne, ale po sezóně si bere sira Huberta Orleyho.“
„Blahopřeju.“
A potom začala vyzvídat vikomtesa. Je zvědavá, to se dalo čekat. „Davina asi … asi ještě nic? Nebo ano?“
„Prosím?“
„Psala mi, že byla pozvaná na Demberley? Ale potom se nezmínila, jak to vypadá.“
„Nechápu.“
„Co na tom nechápeš? Přece myslela jsem, že … snad ona a …víš přece, Wilt…“
„Tady jste, drahoušku,“ ozval se hlas osoby, která jí byla mnohem sympatičtější, „už jsem myslela, že vás nenajdeme, Freddy od rána nemluví o ničem jiném, než že tu budete.“
„Dobrý den, Vaše Milosti. A kde je Freddy teď?“
„Někde se zdržela, myslím, že je s ní Henry.“
Edwina, trochu zaražená, pozdravila vévodkyni z Weymouthu, což jí vévodkyně vlídně, ale poněkud nezainteresovaně oplatila.
„Prosím, sedněte si,“ uvolnila svou židli vévodkyni, která se vděčně posadila, s vysvětlením, že se něco naběhala, protože se ji snažily s Freddy najít, už aspoň hodinu v těch davech krouží, neměly zatím štěstí, a co se tak hloupě rozdělily, hned ji našla. To se bude Freddy divit. Freddy se tak těší, už se tak dlouho neviděly.
Edwinin zmatený pohled se zatím evidentně tázal na jediné. Proč zrovna ji tak urputně shání vévodkyně z Weymouthu i s dcerou? Ta vévodkyně, která jí, teď už manželce vikomta, sotva kývne na pozdrav? Ta že hledá zrovna ji? Takhle ji poslat na nějakou pochůzku, když mamá nebo Davina potřebovaly, to bylo běžné, to rozhodně ano. Ale kolik zájmu jí věnuje vévodkyně z Weymouthu, to nebylo běžné, ale pozoruhodné.
„Freddy pořád vzpomíná, jak jste spolu chodily kreslit, Harriet,“ podotkla vévodkyně, „možná byste k nám mohla s tetou zajít, večer. Nebudeme pro nikoho doma, přijde asi i Henry, ale to vám nevadí, že ne,“ zažertovala si vévodkyně. „Jsme vlastně všichni skorem příbuzní.“ Takže Henry je už v Bathu. Po té události ve snídańovém salónku už na Weymouthově sídle dlouho nepobyla, odjela na pár dní na Garewood a potom do Bathu, čtrnáct dní ho neviděla. Stýskalo se jí a vyčítala si to. A teď konečně přijela vévodkyně s Frederickou a Henrym do Bathu.
„Můžu blahopřát, Harriet?“ došlo konečně Edwině. Skoro.
„Jistěže,“ zaradovala se vévodkyně. „Samozřejmě. A co teprve Wiltshireovi.“
„Je Davina taky v Bathu?“ zeptala se Edwina.
„Není, je doma, na Garewoodu.“ A vzteká se, že ji teta nepozvala. Ale to neřekla, nikdo se jí na to neptá a chtěla mít klid.
„Tak to jí poblahopřeju dopisem. Nebo se uvidíme v Londýně.“
„To jistě, Edwino,“ souhlasila. Smysl konverzace jí moc jasný nebyl. Leda by se Edwina spletla a myslela si, že Davina… Vyvracet jí to nebude, nechtěla hovor prodlužovat. Měla ovšem podezření, že Davina hned tak neodejde, když se dověděla takovou novinku.
„To je tak skvělá zpráva, madam,“ vyjádřila se Edwina. „Davinu znám, je to moje nejlepší přítelkyně, jistě bude skvělou manželkou.“
„Myslíte?“ podivila se vévodkyně, ten tón vyjadřoval nic než krajní nedůvěru, a zamířila na Edwinu svůj pověstný lorňon.
„Samozřejmě, vždyť i vévoda si to jistě taky myslí, jinak by přece…,“ nedokončila zmatená Edwina větu.
Henry. Tak už je tady. A vypadal tak … Těžko to popsat, ale když jej viděla, ztrácely její námitky proti svatbě zase na váze. A stejně nic jiného nemůže udělat. A své pravé matce jej záviděla, ne že ne. Přitom … nezapomněla na Fredericka, to ne, ale Henry byl tady a dosud dělal všechno pro to, aby se jí zalíbil. Tedy až na...
Vévoda se teď pozdravil se svou matkou, pravil, že Freddy hovoří s Calverleighem a nějakou jeho sestřenicí, domlouvají se, že by šli na jakýsi koncert, a potom letmo pozdravil Edwinu, tedy Lady Carstairstovou, a nakonec s úsměvem, řekla by skoro dravčím úsměvem, se sklonil nad její rukou.
„Doufám, že jste měly dobrou cestu, Harriet,“ tázal se a stále třímal její ruku, jako by již zapomněl, že by jí ji měl vrátit. A ona snadno přemohla svou chuť mu tu ruku vytrhnout.
Kývla. V jeho společnosti občas nemívala slov. A dnes mu to tolik slušelo. A neviděla ho dva týdny. Ne že by jí nenapsal. Psal jí a ona jemu. Trochu. Psal tak hezky, a taky vtipně… zdálo se jí, že psaní věnoval velkou péči. Nechápala to. Proč se tak snaží? Nepřijde o ni, ať dělá, co dělá. To to neví?
Jako by měl opravdu špatnou paměť, políbil jí ruku znovu a ona si na okamžik představila jeho rty na svých, tam, kde se už několikrát ocitly. Nebylo to nepříjemné, to mu tedy musela uznat. Ani tohle nebylo nepříjemné. Nepříjemný, trochu, byl jenom Edwinin pohled upřený na jejich stále spojené ruce. Henry jakoby měl nápadně vyvinutou potřebu se jí dotýkat, hm… aspoň to tak často vypadalo.
„Moc jste mi nepsala… Přijdete večer?“ zeptal se jí zamračeně.
„Hm. Ale poslala jsem vám ty obrázky,“ připomněla mu.
„Obrázkové dopisy, to mi ještě nikdo neposílal,“ přiznal s úsměvem. Vyloudil je na ní, neuvěřil, že nekreslí. Bodejť by věřil, povedlo se mu ji při kreslení přistihnout. A tak po ní potom v jednom dopise chtěl, aby mu kreslila, jak že se prý právě má. „Přijďte,“ zlehounka nadzvedl koutky těch roztomilých rtů.
Snad by přijít mohla.
„Přijdete,“ pověděl jí přesvědčeně.
Celou tu dobu mluvili jenom oni dva, Edwina stále nemohla popadnout dech, jeho matka se jenom tak pobaveně usmívala. Jako vždycky, když byl vévoda v téhle své dvorné náladě. Jednou jí vévodkyně svěřila, že takhle legrační byl naposledy v osmnácti, když se chtěl mermomocí oženit s třicetiletou ovdovělou sestřenicí. Brzo jej to přešlo, ale vévodova sestřenka Sophie z něj byla hodně nešťastná. Rozumná to žena, pravila vévodkyně rezolutně. Vdala se znovu, za admirála, chm. Romantická historie, to s tím admirálem, ne s Henrym, to byla spíš komedie, tvrdila vévodkyně a vše jí do posledního detailu vylíčila, za jednoho zimního odpoledne u krbu. Opravdu to trochu připomínalo komedii. A měla po té historce Henryho o něco radši.
„Ale neboj se, Henry, Harriet si ještě užiješ. Slibte mu to, Harriet, nebo nedá pokoj.“
Tázavě se usmála na vévodkyni.
„Celou dobu je tak nervózní, že Ludovic radši odjel s Bartingtonem a Denbighem k příbuzným do Skotska než prý být s Henrym v jednom domě.“
„Nejsem nervózní, matko. Nebývám nervózní. Já ne,“ zdůraznil vévoda, jako by svým proslovem něco myslel. Jako by věděl mnohem lépe, kdože je tady nervózní.
„Stýskalo se mu, Harriet,“ objasnila jí vévodkyně potěšeně. „A pořád se sháněl po poště. Po poště z Garewoodu.“
„Není divu, Davina, tedy slečna Stewartová, píše báječné dopisy,“ chytila se Edwina vévodkyniny narážky.
„Opravdu?“ položil, evidentně zcela řečnickou, otázku vévoda. Zrovna tak mohl říct: A koho to tady zajímá?
„Opravdu, vévodo,“ přisvědčila Edwina, potěšena vévodovým zájmem. „Davina má úžasný styl, každý její dopisy obdivuje.“
Vévoda se již tématem Davininých dopisů nezabýval, měl žhavější zájmy. „Ale mohla jste psát častěji, Harriet,“ znovu jí vyčetl.
„Jednou za dva dny je málo? Myslela jsem, že by se vám to stejně nechtělo číst.“
„Výmluvy.“
„Nebuď hrubý, Henry,“ zasáhla jeho matka.
„Kdepak. A vy jste taky psal jednou za dva dny,“ bránila se sama.
„Nevěděl jsem, co vám napsat. Aby vás to nenudilo.“ Hrál si s jejími prsty, stále ji držel za ruku. Bylo to… hodně rozčilující. Vzpomněla si na jednu jejich cestu kočárem, krytým kočárem, seděli spolu sami a on jí sundal rukavici, dlouhou rukavici, sahající až k lokti a potom jí začal líbat zápěstí a dál... Doteď se z toho úplně nevzpamatovala. Snad s tím zase nezačne. Tedy aspoň než se vezmou. Podruhé by se už vůbec nesnažila předstírat, že se mu snaží svou ruku odejmout. To už by nezvládla. Je hrozný.
„Harriet, chtěl jsem vám říct… zůstanu a potom vás doprovodím do Londýna, matku se sestrou doprovodí Weymouth a bratr, přijedou za měsíc.“
„Dobř…“
„To je hezké, že se tak, vévodo, staráte o budoucí švagrovou,“ ach ten sladký tón. Přeslazený.
A vůbec. Je slepá? Asi je.
„Jakou švagrovou, lady Carstairstová?“ vévodův hlas zněl, jako by jeho majitel pomalu, ale jistě, nabyl dojmu, že je Edwina slabomyslná. „O slečnu Stewartovou, a ani o slečnu Evelyn Stewartovou, nemám to potěšení se starat.“
Ironicky to znělo nejen jí, i vévodkyni byl Henryho nezájem o Davinu a Evelyn důvěrně znám. Edwina byla výjimkou. Možná ji Davina poněkud dezinformovala.
„Já myslela… Tak … ale … právě jsem Harriet blahopřála… tedy chtěla jsem, snad aby Harriet vyřídila moje blahopřání Davině. Přece víte proč.“
Spiklenecký pohled na vévodu.
„Nechápu, skutečně nechápu. Tedy předpokládám, že slečna Stewartová má pochopitelně z toho zasnoubení radost, ale jinak…“
„Vy to ještě nevíte, Lady Edwino? Harriet mi prokázala tu čest,“ a zase jí políbil špičky prstů. Proč to dělá? Nemá snad jinou? A proč je jí tak příjemné, cítit jeho rty na své ruce? Nebo na šíji. Nebo … A on nepochybně ví, jaký to všechno u ní má úspěch. A přitom by se neměla nechat takhle klamat. „Harriet mi prokázala tu čest a zasnoubila se se mnou. Že je to tak, Harriet?“
Ne, tohle kdyby mohla nakreslit, pojmenovala by kresbu Ohromení nebo Lotova žena, jiný název možný nebyl. Takže Davina Edwině o zasnoubení nic nenapsala.
Edwinu to překvapení pořádně zaskočilo, ne, rozhodně nebyla připravena předem. Vévodovi to teď zřejmě taky došlo. Jak moc že je Edwina překvapená. Tedy podezírala jej, že jemu to došlo mnohem dřív. Zvrhlý smysl pro humor, to je jeho.
„Jistěže, Henry.“
A zase se na ni usmály jeho oči. Občas jí přišly, jako by je znala odjakživa. Potom ji nemá ovládat, když se usmívá takhle. A to s vévodkyní musel být jenom její omyl.