Harriet- 13.díl
Celé odpoledne se ji její snoubenec snažil naučit řídit faeton. To vévodkyně ze Suffolku měla ten nápad, prý by to Harriet určitě ráda uměla. A až se vezmou, jistě jí Wiltshire takové vozidlo koupí, to se rozumí samo sebou, takže by se to pomalu naučit měla. A Henry, zdálo se, že s nadšením, jí ty lekce hned nabízel.
Davinu prosil o projížďku Calverleigh a ta mu s nakyslým úsměvem poděkovala za tak nečekanou laskavost. Ráda by, ale necítí se bohužel dobře.
A tak po chapsworthském parku popojížděli jenom oni dva a Henry jí trpělivě a neustále vysvětloval, jak se správně řídí. Ta trpělivost byla obdivuhodná a asi mu dlouho nevydrží. Taky že ne. Rozhodl se přerušit vyučování, převzít otěže a zapříst hovor na jiné téma, než jak se bezpečně zastaví nebo odbočí.
„Zítra budu muset do Londýna, Harriet, ale brzo se vrátím.“
Za kým asi zase jede? Ne, to by neměla být její starost, nemůže to přece nijak ovlivnit, co bude nebo nebude vévoda dělat. Musí to nějak zvládnout a hlavně si rozmyslet, co by mohla podniknout.
Čím dál těžší jí připadalo říct své rodině … a taky té jeho… že se vdávat nechce. Už jenom to, jak by bylo hezké, kdyby patřila do jeho rodiny. Jeho matku a sestru měla moc ráda a Denbigh i Weymouth se k ní také chovali moc hezky. A Henry… co už tomu vytýkat. Jenomže… nechápala to. Nechápala jej. Objevil se v jejím životě a potom se děly věci, které by dřív nepokládala za ani zdaleka pravděpodobné. Kdysi doufala v nějaký skromný sňatek, s někým celkem hodným, s někým, kdo by se s ní spokojil. Kdo by jí udělal tu milost. A teď se o ni uchází, teď o ni požádal vévoda s naprosto nepředstavitelným majetkem, který je navíc tak mladý a …Uchází se o ni tak usilovně… jako by byla nějaká bohatá dědička. Nedávalo jí to smysl.
A ten jeho odjezd, moc ji netěšil minimálně z jednoho důvodu … Henry ji neustále doprovázel, byl poblíž. Přišlo jí to užitečné, neměla totiž dobrý pocit z pozorností samotného hostitele, vévody ze Suffolku. Pořád se drží v její blízkosti, pořád na ni kouká. A kouká se tak divně. A to všechno ještě nebylo to nejhorší. On s ní, což pro ni bylo nečekané, náhle začal zapřádat hovory, vyzvídat, jaké měla dětství a co ji baví a co nemá ráda. A přišel se podívat na hodinu tance, kterou měla s jeho dcerami. Ano, možná přišel kvůli dcerám, ale v souvislosti s tím ostatním jí jeho chování stejně přišlo poněkud podezřelé. Chce jí ublížit nebo o ni má zájem…? Během sezóny zaslechla o Suffolkovi povídat, že kdysi byl samá ženská. Teď už snad ne, ale dřív měl s vévodkyní hodně zvláštní manželství. A i on má nějaké nemanželské děti, dokonce jejich matka žila několik let společně se Suffolkovými. Chudák vévodkyně.
V Henryho přítomnosti vévoda snad nic nebezpečného podniknout nemůže, ale co když se něčeho odváží, až bude její snoubenec pryč? A ani až odjedou na návštěvu k vévodovi a vévodkyni z Weymouthu, ani pak se Suffolka nezbaví, on i její matka jsou pozvaní. Na oplátku. Ale naštěstí tam bude i Henry a Fredericka.
„Dobře,“ odsouhlasila to s těžkým srdcem. Jestlipak jede za tou herečkou, o které jí povídala Davina?
„Není vám něco?“ Starostlivě si ji prohlížel a potom ji zničehonic objal a políbil. Ne, ze začátku se nebránila. Bylo snadné podlehnout, bylo snadné užívat si jeho rtů. Připadalo jí, že je nezměrně těžké vymanit se z jeho objetí, a tak se chvíli vůbec nenamáhala, ale potom… musí, musí ji už pustit. Ostatně … nesmí si o ní myslet, že nemá vychování. Musí se chovat ještě ctnostněji než ostatní mladé dámy. Jako nelegitimní dítě musí být mnohem opatrnější, ještě by se vévoda mohl rozhodnout tohle ukončit. A kdo by si ji vybral, když by ji vévoda nechal? Řeknou si, že pro to musel mít moc dobrý důvod, když jí nejdřív učinil tu lichotivou nabídku. Všichni by ji pomluvili. Z pomyšlení na takové konce se jí srdce samou úzkostí sevřelo.
„Ne, prosím vás, nedělejte to,“ povedlo se jí říct a on ji propustil sám.
„Promiňte,“ řekl, ale vypadalo to, jakoby vlastně chtěl říct něco jiného.
„To nic. Vy promiňte,“ zapípala. „Mohli bychom se už prosím vrátit, Henry? Není mi dobře, ráda bych si šla odpočinout.“
Musí být tak opatrná, tohle se musí vydařit. Její matka asi nemá k dispozici větší obnosy peněz, závisí na manželovi, dostává jenom kapesné, už tak je pro ni finančně nesmírně náročné, když musí Garewoodovým platit na její výživu, Garewoodovi si jistě neřekli málo. Nemůže si nechat ujít výhodnou partii, už z ohleduplnosti k matce. Ostatně o kariéru vychovatelky nestojí, na Garewoodu nemůže zůstat věčně a vévoda ze Suffolku… nemůže ji vystát, klade jí podivné dotazy, sleduje ji, určitě by nemohla žít v jeho domácnosti. Henry je její jediná naděje, myslela si, i když … pořád nemohla zapomenout na Fredericka.
***
Zamyšleně postávala v jednom z mnoha salonů vévodů z Suffolku před obrazem dívky v oranžových šatech, kterou nějaký mladý muž houpal na houpačce.
Ten obraz ji fascinoval. A její vlastní kreslířské pokusy jí přišly strašně neumělé. Proč se vůbec snaží kreslit. Ostatně teď dlouho nekreslila. Snad že jí kreslení připomínalo těch pár dní s Frederickem. Snad že její výtvory uměl jenom Frederick pěkně pochválit. Měla tolik chuti tvořit, když byl u ní. Když jí daroval tu učebnici. Ale jenom co odjel, nevzala tužku skoro do ruky.
„Fragonard, pěkné, ale není to tak stará věc,“ Henry se jí nepozorovaně dostal za záda. Neměla to ráda, to jeho plížení. Necítila se jistá. Ostatně nikdy se s ním necítila jistá. Jistá si před ním. Co když zjistí, jak to s ní je? Myslí si, že ho miluje? Nebo tuší pravdu? Jak ráda by ho neklamala. „Líbí?“
Přikývla. Jak by nelíbilo.
„Počkejte, až přijedete na Demberley. Mám docela slušnou sbírku obrazů.“
Nelitovala, že se na jeho sídlo dosud nedostala. Kdyby tehdy odjela na Demberley, nesetkala by se s Frederickem. „Co máte ve sbírce?“
„Pár pěkných věcí.“
„Sira Joshuu? Gainsborougha?“ zeptala se. Nejspíš chce, aby se zeptala.
„To taky …,“ znuděně kývl. „Ty má dnes přece každý, Harriet. Mám taky Rembrandta, Tiziany, Van Dycky, jednoho Rubense…a tak.“
Skoro zalitovala, že dosud Demberley nenavštívila. Ale jenom skoro. Na Demberley by se přece s Frederickem neseznámila.
„Až si mě vezmete, můžeme zajet do Evropy… máme štěstí, že už se dá cestovat, co je po válce.“
Kývla. Na rozdíl od Effinghamových, na rozdíl od Stewartových se ještě do Paříže ani nikam do ciziny nepodívala.
„Vezmu vás do Francie, do Itálie. Do Švýcarska. Kam budete chtít.“
Kdyby je slyšela Davina, řekne si, že je dítětem Štěstěny. Do Francie. Do Itálie. Do Švýcarska. Jako Suffolkova rodina. Splněné sny. A nabízí jí to dobrovolně. Počítá s ní… není to tak, že by ji neměl rád. Nebo… špatně si to vykládá? Ale opravdu bylo těžko uvěřit, že to s ní Henry nemyslí vážně. Věnoval jí tolik času. A taky se ji občas pokusil políbit. Přesněji: Vyhledával to. A ona zatím přemýšlela, jestli ještě kdy uvidí Fredericka.
„Bude se vám to líbit. Slibuju. Taky malujete, Harriet?“
„Ne, kdepak. Trochu kreslím. Málokdy … Vlastně jsou to jenom hlouposti.“
Frederickovi ukazovala své kresby s velikými rozpaky, ale vévodovi, který vlastnil proslulou sbírku výtvarného umění, tomu nemohla ukázat vůbec nic. Nemůžete ukázat svoje neohrabané pokusy člověku, který vám právě s mávnutím ruky řekl, že Reynoldse má, Harriet, dneska přece každý.
A vůbec. Nedovede pořádně kreslit, neučila se to, to jenom Frederick byl tak laskavý. Přitom to musel poznat. Nechválil ji, aby jí lichotil, aby od ní něco získal. Nechválil ji, protože se mu ty kresby líbily. Protože byly dobré. To ne, ale myslel to i tak dobře. Chválil ji, aby měla radost. Nedokázala na něj zapomenout. A přece bude muset…on se už nevrátí.
„Tak rád bych je viděl.“
Znělo to přesvědčivě.
„Budu o tom uvažovat,“ pípla.
„Ale rychle,“ koutek jeho rtů se lehce zvedl. Fascinoval ji. Přepadla ji šílená myšlenka. Proč jenom nemůže mít oba dva? Davina tvrdí, že muži to tak dělají. Že John, který zřejmě Frederice píše, aspoň jí přišlo, že je Freddy pozoruhodně přesně informována o jeho pohybech, se v současné době dvoří jakési vdané dámě. A taky navštěvuje, pravidelně navštěvuje, jakousi baletku. Davina jí to pověděla, a uslyšela je při tom mamá a hrozně Davině vynadala.
„Na co myslíte?“ zeptal se a jí se zdálo, že jsou jeho rty nějak blíž.
„Na nic,“ ohradila se v panice. „Na nic, na ten obraz.“ Oba dva mít nemůže už proto, že Frederick někam zmizel. Že ani nezná jeho pravé příjmení.
„Na nic nebo na obraz?“
Už mu nic neřekla, protože vzápětí ji políbil.
A chvíli to trvalo.
A potom se ozvalo zakašlání. Pár metrů za jejími zády stál Suffolk. Přišlo jí, že na tváři má pořád ten svůj těžko dešifrovatelný výraz. Co jí to jenom chce naznačit? A co tu zase dělá?
„Omluvte mě, jenom… myslel jsem, že je tady moje … ehm vévodkyně,“ a odkráčel.
To zjevení ji vyděsilo. Spílala si, že si to všechno namlouvá, ale opravdu měla čím dál větší dojem, že ji Suffolk sleduje. Že na ni kouká. Nepřiměřeně často se na ni kouká, každou chvíli ho má v patách. A přitom… žádné rozumné vysvětlení, které by zároveň nebylo děsivé, ji nenapadalo. Leda by mu docházelo, kdo je její matka. Což ovšem děsivé bylo.
„Třesete se,“ všiml si Henry.
„Ne,“ popřela vehementně takové domněnky.
„Proč se třesete?“ nevěnoval její lži pozornost.
„To on,“ přiznala tiše. Možná to Suffolk tuší, možná … možná ji nenávidí, možná už si to všechno domyslel. A cítila vůči němu vinu, ač za to nemohla. Nemohla za to, komu se narodila. Ale nemusela sem jezdit, to ne. Jenomže chtěla pryč z Garewoodu, chtěla konečně pobýt delší dobu ve společnosti své pokrevní matky. Neměl o tom nikdo vědět, nemělo ho to zranit, nikomu nechtěla ublížit. A přece teď cítila vinu.
„Ale … jak to myslíte?“
„Suffolk.“
„Co? Proč by… přijde mi, jako byste se ho bála. To je hloupost.“
„Ano,“ souhlasila pokorně. „Ne… nebojím se,“ lhala dál, „jenom… jak … víte, objevil se zničehonic a v takové chvíli…“
Henry se usmál. „No tak, nic se neděje. To bych nesměl políbit svoji snoubenku?“
Davinu prosil o projížďku Calverleigh a ta mu s nakyslým úsměvem poděkovala za tak nečekanou laskavost. Ráda by, ale necítí se bohužel dobře.
A tak po chapsworthském parku popojížděli jenom oni dva a Henry jí trpělivě a neustále vysvětloval, jak se správně řídí. Ta trpělivost byla obdivuhodná a asi mu dlouho nevydrží. Taky že ne. Rozhodl se přerušit vyučování, převzít otěže a zapříst hovor na jiné téma, než jak se bezpečně zastaví nebo odbočí.
„Zítra budu muset do Londýna, Harriet, ale brzo se vrátím.“
Za kým asi zase jede? Ne, to by neměla být její starost, nemůže to přece nijak ovlivnit, co bude nebo nebude vévoda dělat. Musí to nějak zvládnout a hlavně si rozmyslet, co by mohla podniknout.
Čím dál těžší jí připadalo říct své rodině … a taky té jeho… že se vdávat nechce. Už jenom to, jak by bylo hezké, kdyby patřila do jeho rodiny. Jeho matku a sestru měla moc ráda a Denbigh i Weymouth se k ní také chovali moc hezky. A Henry… co už tomu vytýkat. Jenomže… nechápala to. Nechápala jej. Objevil se v jejím životě a potom se děly věci, které by dřív nepokládala za ani zdaleka pravděpodobné. Kdysi doufala v nějaký skromný sňatek, s někým celkem hodným, s někým, kdo by se s ní spokojil. Kdo by jí udělal tu milost. A teď se o ni uchází, teď o ni požádal vévoda s naprosto nepředstavitelným majetkem, který je navíc tak mladý a …Uchází se o ni tak usilovně… jako by byla nějaká bohatá dědička. Nedávalo jí to smysl.
A ten jeho odjezd, moc ji netěšil minimálně z jednoho důvodu … Henry ji neustále doprovázel, byl poblíž. Přišlo jí to užitečné, neměla totiž dobrý pocit z pozorností samotného hostitele, vévody ze Suffolku. Pořád se drží v její blízkosti, pořád na ni kouká. A kouká se tak divně. A to všechno ještě nebylo to nejhorší. On s ní, což pro ni bylo nečekané, náhle začal zapřádat hovory, vyzvídat, jaké měla dětství a co ji baví a co nemá ráda. A přišel se podívat na hodinu tance, kterou měla s jeho dcerami. Ano, možná přišel kvůli dcerám, ale v souvislosti s tím ostatním jí jeho chování stejně přišlo poněkud podezřelé. Chce jí ublížit nebo o ni má zájem…? Během sezóny zaslechla o Suffolkovi povídat, že kdysi byl samá ženská. Teď už snad ne, ale dřív měl s vévodkyní hodně zvláštní manželství. A i on má nějaké nemanželské děti, dokonce jejich matka žila několik let společně se Suffolkovými. Chudák vévodkyně.
V Henryho přítomnosti vévoda snad nic nebezpečného podniknout nemůže, ale co když se něčeho odváží, až bude její snoubenec pryč? A ani až odjedou na návštěvu k vévodovi a vévodkyni z Weymouthu, ani pak se Suffolka nezbaví, on i její matka jsou pozvaní. Na oplátku. Ale naštěstí tam bude i Henry a Fredericka.
„Dobře,“ odsouhlasila to s těžkým srdcem. Jestlipak jede za tou herečkou, o které jí povídala Davina?
„Není vám něco?“ Starostlivě si ji prohlížel a potom ji zničehonic objal a políbil. Ne, ze začátku se nebránila. Bylo snadné podlehnout, bylo snadné užívat si jeho rtů. Připadalo jí, že je nezměrně těžké vymanit se z jeho objetí, a tak se chvíli vůbec nenamáhala, ale potom… musí, musí ji už pustit. Ostatně … nesmí si o ní myslet, že nemá vychování. Musí se chovat ještě ctnostněji než ostatní mladé dámy. Jako nelegitimní dítě musí být mnohem opatrnější, ještě by se vévoda mohl rozhodnout tohle ukončit. A kdo by si ji vybral, když by ji vévoda nechal? Řeknou si, že pro to musel mít moc dobrý důvod, když jí nejdřív učinil tu lichotivou nabídku. Všichni by ji pomluvili. Z pomyšlení na takové konce se jí srdce samou úzkostí sevřelo.
„Ne, prosím vás, nedělejte to,“ povedlo se jí říct a on ji propustil sám.
„Promiňte,“ řekl, ale vypadalo to, jakoby vlastně chtěl říct něco jiného.
„To nic. Vy promiňte,“ zapípala. „Mohli bychom se už prosím vrátit, Henry? Není mi dobře, ráda bych si šla odpočinout.“
Musí být tak opatrná, tohle se musí vydařit. Její matka asi nemá k dispozici větší obnosy peněz, závisí na manželovi, dostává jenom kapesné, už tak je pro ni finančně nesmírně náročné, když musí Garewoodovým platit na její výživu, Garewoodovi si jistě neřekli málo. Nemůže si nechat ujít výhodnou partii, už z ohleduplnosti k matce. Ostatně o kariéru vychovatelky nestojí, na Garewoodu nemůže zůstat věčně a vévoda ze Suffolku… nemůže ji vystát, klade jí podivné dotazy, sleduje ji, určitě by nemohla žít v jeho domácnosti. Henry je její jediná naděje, myslela si, i když … pořád nemohla zapomenout na Fredericka.
***
Zamyšleně postávala v jednom z mnoha salonů vévodů z Suffolku před obrazem dívky v oranžových šatech, kterou nějaký mladý muž houpal na houpačce.
Ten obraz ji fascinoval. A její vlastní kreslířské pokusy jí přišly strašně neumělé. Proč se vůbec snaží kreslit. Ostatně teď dlouho nekreslila. Snad že jí kreslení připomínalo těch pár dní s Frederickem. Snad že její výtvory uměl jenom Frederick pěkně pochválit. Měla tolik chuti tvořit, když byl u ní. Když jí daroval tu učebnici. Ale jenom co odjel, nevzala tužku skoro do ruky.
„Fragonard, pěkné, ale není to tak stará věc,“ Henry se jí nepozorovaně dostal za záda. Neměla to ráda, to jeho plížení. Necítila se jistá. Ostatně nikdy se s ním necítila jistá. Jistá si před ním. Co když zjistí, jak to s ní je? Myslí si, že ho miluje? Nebo tuší pravdu? Jak ráda by ho neklamala. „Líbí?“
Přikývla. Jak by nelíbilo.
„Počkejte, až přijedete na Demberley. Mám docela slušnou sbírku obrazů.“
Nelitovala, že se na jeho sídlo dosud nedostala. Kdyby tehdy odjela na Demberley, nesetkala by se s Frederickem. „Co máte ve sbírce?“
„Pár pěkných věcí.“
„Sira Joshuu? Gainsborougha?“ zeptala se. Nejspíš chce, aby se zeptala.
„To taky …,“ znuděně kývl. „Ty má dnes přece každý, Harriet. Mám taky Rembrandta, Tiziany, Van Dycky, jednoho Rubense…a tak.“
Skoro zalitovala, že dosud Demberley nenavštívila. Ale jenom skoro. Na Demberley by se přece s Frederickem neseznámila.
„Až si mě vezmete, můžeme zajet do Evropy… máme štěstí, že už se dá cestovat, co je po válce.“
Kývla. Na rozdíl od Effinghamových, na rozdíl od Stewartových se ještě do Paříže ani nikam do ciziny nepodívala.
„Vezmu vás do Francie, do Itálie. Do Švýcarska. Kam budete chtít.“
Kdyby je slyšela Davina, řekne si, že je dítětem Štěstěny. Do Francie. Do Itálie. Do Švýcarska. Jako Suffolkova rodina. Splněné sny. A nabízí jí to dobrovolně. Počítá s ní… není to tak, že by ji neměl rád. Nebo… špatně si to vykládá? Ale opravdu bylo těžko uvěřit, že to s ní Henry nemyslí vážně. Věnoval jí tolik času. A taky se ji občas pokusil políbit. Přesněji: Vyhledával to. A ona zatím přemýšlela, jestli ještě kdy uvidí Fredericka.
„Bude se vám to líbit. Slibuju. Taky malujete, Harriet?“
„Ne, kdepak. Trochu kreslím. Málokdy … Vlastně jsou to jenom hlouposti.“
Frederickovi ukazovala své kresby s velikými rozpaky, ale vévodovi, který vlastnil proslulou sbírku výtvarného umění, tomu nemohla ukázat vůbec nic. Nemůžete ukázat svoje neohrabané pokusy člověku, který vám právě s mávnutím ruky řekl, že Reynoldse má, Harriet, dneska přece každý.
A vůbec. Nedovede pořádně kreslit, neučila se to, to jenom Frederick byl tak laskavý. Přitom to musel poznat. Nechválil ji, aby jí lichotil, aby od ní něco získal. Nechválil ji, protože se mu ty kresby líbily. Protože byly dobré. To ne, ale myslel to i tak dobře. Chválil ji, aby měla radost. Nedokázala na něj zapomenout. A přece bude muset…on se už nevrátí.
„Tak rád bych je viděl.“
Znělo to přesvědčivě.
„Budu o tom uvažovat,“ pípla.
„Ale rychle,“ koutek jeho rtů se lehce zvedl. Fascinoval ji. Přepadla ji šílená myšlenka. Proč jenom nemůže mít oba dva? Davina tvrdí, že muži to tak dělají. Že John, který zřejmě Frederice píše, aspoň jí přišlo, že je Freddy pozoruhodně přesně informována o jeho pohybech, se v současné době dvoří jakési vdané dámě. A taky navštěvuje, pravidelně navštěvuje, jakousi baletku. Davina jí to pověděla, a uslyšela je při tom mamá a hrozně Davině vynadala.
„Na co myslíte?“ zeptal se a jí se zdálo, že jsou jeho rty nějak blíž.
„Na nic,“ ohradila se v panice. „Na nic, na ten obraz.“ Oba dva mít nemůže už proto, že Frederick někam zmizel. Že ani nezná jeho pravé příjmení.
„Na nic nebo na obraz?“
Už mu nic neřekla, protože vzápětí ji políbil.
A chvíli to trvalo.
A potom se ozvalo zakašlání. Pár metrů za jejími zády stál Suffolk. Přišlo jí, že na tváři má pořád ten svůj těžko dešifrovatelný výraz. Co jí to jenom chce naznačit? A co tu zase dělá?
„Omluvte mě, jenom… myslel jsem, že je tady moje … ehm vévodkyně,“ a odkráčel.
To zjevení ji vyděsilo. Spílala si, že si to všechno namlouvá, ale opravdu měla čím dál větší dojem, že ji Suffolk sleduje. Že na ni kouká. Nepřiměřeně často se na ni kouká, každou chvíli ho má v patách. A přitom… žádné rozumné vysvětlení, které by zároveň nebylo děsivé, ji nenapadalo. Leda by mu docházelo, kdo je její matka. Což ovšem děsivé bylo.
„Třesete se,“ všiml si Henry.
„Ne,“ popřela vehementně takové domněnky.
„Proč se třesete?“ nevěnoval její lži pozornost.
„To on,“ přiznala tiše. Možná to Suffolk tuší, možná … možná ji nenávidí, možná už si to všechno domyslel. A cítila vůči němu vinu, ač za to nemohla. Nemohla za to, komu se narodila. Ale nemusela sem jezdit, to ne. Jenomže chtěla pryč z Garewoodu, chtěla konečně pobýt delší dobu ve společnosti své pokrevní matky. Neměl o tom nikdo vědět, nemělo ho to zranit, nikomu nechtěla ublížit. A přece teď cítila vinu.
„Ale … jak to myslíte?“
„Suffolk.“
„Co? Proč by… přijde mi, jako byste se ho bála. To je hloupost.“
„Ano,“ souhlasila pokorně. „Ne… nebojím se,“ lhala dál, „jenom… jak … víte, objevil se zničehonic a v takové chvíli…“
Henry se usmál. „No tak, nic se neděje. To bych nesměl políbit svoji snoubenku?“