Real Clothes
If you wear boring clothes, you'll lead a boring life…
Západní svět má svého Ďábla, co nosí Pradu. Korejci mají svůj Style. A Japonci mají své dorama Real Clothes. Všechny tři mají skoro stejné téma, různé zpracování a všechny tři rozhodně stojí za to. O Ďáblovi se zmiňovat nebudu, o Style, už jsem se rozepsala. Teď se pojďme podívat na jdorama, která nese název Real Clothes a na obrazovkách se objevila v 2009.
Dobrovolně přiznávám, že jsem tak trochu závislá na oblečení a ke své posedlosti botami se raději vyjadřovat nebudu. Jsou lidé, kteří jsou z ní ještě stále trochu v šoku. Nicméně jsem tím chtěla uvést to, že pokud se někde zjeví nějaké drama, které se týká hadříků a módního světa, tak mi opravdu utéct nemůže. S Real Clothes, které má příjemných 11 dílů je ale jediný problém. Ještě před samotnou sérií bylo vydáno SP.
Ke kterému *dosaďte si vhodné sprosté slovo* nejsou titulky. Ale to není zas tak důležité, protože dorama samotné je pěkně ucelené.
Děj není nijak převratný, třetí variace na stejné téma. Amano Kinue je typická šedá myška, na kterou byste šlápli a možná si toho ani nevšimli. A ona by se vám pak ještě omluvila. Pracuje v obchoďáku v oddělení ložního prádla, Louise Vuittona by nepoznala, ani kdyby ji praštil po hlavě, má opravdu rozkošného přítele a je šťastná. Body plus. Problém nastává ve chvíli, kdy do módního oddělení daného
obchoďáku nastoupí nová manažerka, která je samozřejmě top ve fashion světě. A Amano, jakožto velice schopná a pracovitá osůbka je za odměnu převedena do oddělení s oblečením. Naše drahá se na to jako na odměnu samozřejmě nedívá. Spíše to bere jako vhození mezi žraloky. A její oblíbená průpovídka, že na tom, kdo má, co na sobě přece nezáleží, tady taky moc nefrčí.
A pak už jedeme podle staré známé, ničím nepřekvapující ose příběhu. Amano se potýká sama se sebou, s oblečením, se svou prací, se svou šéfovou Jinbo Miki a vlastně se vším. Aby po nějaké době zjistila, že ji práce začíná pohlcovat, že všechno to módní šílenství začíná chápat, a že se z ní stává naprosto nový člověk. A do toho se samozřejmě promítá spoustu vedlejších dějových linií jako například, jak zachránit obchod, proč je jistý Hachiya Hideaki odhodlaný za každou cenu zničit Jinbo Miki nebo milostný život Amano.
Takže, proč se na to vlastně dívat, když to zase tak nic nového a převratného nepřináší? Úžasné výkony dvou hlavních hrdinek. V roli Amano se představila Karina, které naprosto perfektně sedla postava, jak neohrabané, ušlápnuté myšky, tak sebevědomé mladé ženy, které ví, co chce. Dobře, ta druhá tvář byla podstatně lepší, ale základ je, že přechod zvládla výborně - přirozeně a vůbec člověk řekl, že jí role byla napsána na tělo.
Kdo byl pro mě osobně ale velkým zážitkem, byla Kuroki Hitomi jakožto nová manažerka Jinbo Miki. Dokonalá dáma. Na první pohled by se mohlo zdát, že hodně vycházela z postavy Mirandy Prestley. Ale to je jen první dojem, který je způsobený vzhledem a oblékáním herečky. Jinbo Miki je možná tvrdá na své podřízené, slova nemožné/nemůžu/nezvládám nejsou v jejím slovníku, občas je až nepříjemně pravdomluvná a její poznámky dokážou tít do živého masa, ale pořád zůstává lidská. Takže na konci ji nebudete milovat pro její boty a jízlivé poznámky, ale pro to jaký člověk.
Další přiznání. Kromě hadříků mě k Real Clothes dotáhlo ještě jedno jméno. Jako obvykle. Tentokrát to byl Takaoka Sousuke v roli přítele Amano. Byla jsem totiž zvědavá, jak herec, kterého jsem zvykla vídat s rozkopaným xichtem a kterého bezmezně miluju z Crows Zero a Rookies, bude vypadat v normální roli. Dobře, ale nudně. Budiž taky fakt, že neměl zas tolik šancí se projevit.
Abychom to shrnuli - Real Clothes je rozhodně příjemná podívaná. Nenudí, pobaví i poučí. A je to zase trochu jiný pohled na ďábelskou šéfku a jednu ztracenou ovečku, která našla samu sebe.