Tokyo Dogs
Hey! Don´t use your pistol in such a place! AMERICAN!
Jak může dopadnout to, když dáte dokupy Hiro Mizushima a Shuna Ogurimu. Jednomu napíšete roli přímo na tělo. A tomu druhému vlastně taky. Pak je necháte plnit si jejich dětský sen - běhat po Tokiu s pistolkami a hrát si na policisty. Ne, tohle nemohlo dopadnout špatně.
Tokyo Dogs je nejnovější dorama z dílny FujiTV, kdy následovala veleúspěšný Buzzer Beat. FujiTV tady trochu překvapila, když postavila do hlavního vysílacího času policejní drama. Jenže s daným obsazením se není čemu divit. A spíš než velké drama to byla komedie. Takže o čem to vlastně celé bylo?
Sou Takakura je sice ještě poměrně mladíček, ale vskutku ambiciózní. Pracuje jako detektiv na New Yorské pobočce speciálního vyšetřování, či čeho, prostě NYPD. To se bohužel na jeho angličtině moc neodrazilo, protože, když tam hned na začátku první epizody něco vykřikoval, tak jsem uvažovala, proč tam nejsou titulky, když to je japonsky. Hmm, a ono to nebylo. Ale to je vlastně chyba herce, tudíž popojedem. Každopádně Sou je rezervovaný, chladný a nepřístupný, ale z druhé strany dokáže být neskutečně naivní a zmatený a celý takový rozkošný.
Je proto logické, že druhá hlavní postava musí být střelená, nepříliš často rozumně uvažující, vtipná, lidská a všechno tohleto. Šťastný los si
vytáhl Kudo Maruo, který je přesvědčen o své neodolatelnosti pro opačné pohlaví a čirou shodou náhod je taky detektiv. Tentokrát na japonské straně.
Tyhle dva naprosté protiklady se poprvé potkávají v New Yorku při honu na jednoho z největších japonských bossů yakuzy, Jinna. Oba mají svůj, naprosto odlišný, styl práce (dobře, u Marua za styl budeme brát to, že do toho vletí bez přemýšlení po hlavě) a už po prvních minutách se nemůžou vystát. Akce bohužel nedopadne dobře, Jinno opět uteče a Sou je za trest poslán do Japonska. A jak jinak, než k Maruovi do týmu. A aby toho neměli málo, tak se mají stát partnery.
Och, vypadly mi dva důležité fakty. Sou je chycením Jinna přímo posedlý, bere to jako svůj jediný životní cíl. A má k tomu i dobrý důvod. Jeho otec, který byl také detektiv, byl přímo před jeho nevinnýma dětskýma očima zastřelen právě Jinnem. Druhým je to, že se do Japonska nevrací sami, ale s někým třetím. Mladou ženu, která se z ničeho nic objevila na místě, kde probíhala operace. Mladá žena, která si absolutně na nic nevzpomíná a přitom je jasné, že má nějakou spojitost s Jinnem a celým jeho syndikátem.
Je tedy jasné, kolem čeho se celých 10 dílů bude točit - honbou za vzpomínkami Yuki a samozřejmě hlavně honbou za Jinnem. A pak taky kolem takových nepodstatných maličkostí jako jsou jiné případy nebo vzájemný vztah našich dvou hlavních hrdinů.
Tokyo Dogs se dočkalo vcelku dobrých ratingů a troufám si tvrdit, že velký podíl na tom má právě hlavní dvojka. Shun Oguri je totiž zpátky v roli, které mu dokonale sedla. Jakožto sentimentální Rui mě nikdy neuchvacoval, kdežto když má možnost pobíhat všude možně, máchat kolem sebe bouchačkou, tvářit se drsně, emoce odstavit na vedlejší kolej a občas nahodit ten svůj dokonalý zmatený a nechápavý pohled, tak já se jen můžu blaženě usmívat. Jakožto eye-candy prvek byl zařazen Hiro Mizushima. Rozlítaný magor na druhou, to je jeho. Vzpomeňte si na Nanbu-sempaie, přičtěte mu pár let, dejte mu pistoli a woala - Kudo Maruo je na světě.
Kromě těch dvou se ale seriálem mihne spousta známých jmen. Můj milovaný Narimiya Hiroki nebo třeba Endo Kaname, kterého jste, už
po Oguriho boku mohli vidět v Crows Zero. Příjemně se kouká i na hlavní hrdinku, kterou si zahrála Yoshitaka Yuriko. Jednak je její charakter výborně napsaný a jednak je sama výborná herečka. Poslední dobou mám štěstí na normální ženské hrdinky…
Tokyo Dogs je sice příjemná záležitost, ale nezanechá nějaký hlubší dojem. Nebude to jedna z doram, která se objeví na mnoha rewatch-listech. I když tam jsou momenty, na které si možná vzpomenete i později - hlavně ty, když se Sou a Maruo o něčem hádali. Obvykle o nějakém naprostém nesmyslu nebo anime postavičce a nejlíp ještě uprostřed zatýkání. Příjemné zpestření byly taky neustále hovory matky Sou. Samozřejmě v naprosto nevhodnou chvíli. Nejúžasnější bylo, když mu volala, že musí domů, jinak ji umře tamachogi a on zrovna někoho třískal. Takových scén tam je hodně - k mé radosti.
S bojovými, eh, bojové je trochu silné slovo, scénami, přichází zklamání. Hoši totiž vypadají jako by pistole drželi v ruce poprvé v životě, což teda možná ano, ale když už mám hrát policistu, tak si nastuduju, jak mám tu zbraň držet, abych nevypadal jako idiot. Hmm, tak asi ne. A pak ta angličtina, no spíš pokus o angličtinu. Oguri, nikdy víc prosím…
Tokyo Dogs má ale rozhodně povedený soundtrack. Skvělé instrumentálky, dobře používané a o fenomenální závěrečné písni od Exile by se daly napsat dva odstavce. Nenapíšu. Zkrátím to - je úžasná. Strýček youtube se určitě rád pochlubí…
Doramu Tokyo Dogs bych neřadila mezi must-seen dramas. Ale pokud chcete změnu od romantiky (ano je tam taky, ale minimálně), pobavit se nad interakcí Oguriho a Mizushimy, pokochat se tokijskými sklady a vůbec zkusit něco trochu jiného, tak Tokyo Dogs rozhodně není špatná volba. A můžu zaručit, že se nestane, že byste dvě noci nespali, abyste to stáhli na jeden zátah, natolik to rozhodně netáhne. Ale už jen kvůli posledních třech minut, to stojí za to…