A hele...
... co se to tu válí? Je mi to povědomé... A vida, moje motivace! Co já se jí jen nahledala!
P.S.: Díky, Jacku.
***
(Londýn 2010, dva dny před Velkou Postreinkarnační Párty, centrála, půl desáté dopoledne... )
Tohle rozhodně nebyl JEJÍ čas. Obvykle vstávala první. Částečně z důvodů praktických - neboť někdo toho mlékaře přepadnout musí a kdo dřív přijde, ten nejí suché vločky - a částečně proto, že tuhle část dne jednoduše milovala. Zbožňovala sedět na římse, koukat, jak se Londýn probouzí a občas usrknout kafe - nebo mléko, podle toho v jakém těle se právě nachází.
Tentokrát to bylo tělo lidské. Jeho nebývalá vyklepanost Oscara vyděsila. Ovšem navzdory fialovým kroužkům pod očima, chvějícím se prstům a zpola nepříčetnému výrazu ve tváři Bastet NEVYPADALA, že by se jí dělo něco strašného. Usmívala se, i když úsměvem spokojeného psychopata. A k dovršení všeho si VŮBEC si nevšímala rybiček v akváriu!*
"Dobré ránko," zamručel Anup, podal jí hrnek s kofeinovým lomcovákem a vyměnil si s Oscarem pohled, typu: a s tímhle materiálem já pracuju, vážení... Bastet se automaticky natáhla pro kávu, ale svého šéfa očividně skoro nevnímala. Dál blaženě civěla před sebe. Oscar si cituplně povzdechl a pak položil klíčovou otázku:
"Spala vůbec?"
"Ále," mávl Anup rukou," má dovolenou, tak si ordinuje nějaký potrhlý seriálový maratón. Jestli za poslední dva dny spala tři hodiny v kuse, tak je to moc... Já se z ní zblázním."
"No a co," dala Bastet najevo, že je jistým (nevlídným) způsobem vnímá. "Řekni, tobě nepřipadá nefér, že jsem tu dva tisíce let, mám pružnou pracovní dobu a PŘESTO jsem ještě neměla čas, podívat se na Torchwood?"
"Torchwood," zasmál se Oscar. "Děkujme bohům, že ne nějaká latinskoamerická telenovela."
"Jo, myslíš?" vzplanul spravedlivým hněvem Anup. "Poslední tři dny s ní není rozumná řeč. A Zbrojířka se včera prořekla, že když už nad ránem konečně usne, frflá si ze spaní. Je otázkou času," přestal vrčet a začal se pochechtávat, "kdy jí NÁŠ tým zase přestane připadat dostatečně nóbl."
"Proč si nepořídíme pořádný auto?"
"Bože, už je to tu zas. Nepořídíme si pořádné auto, protože všichni členové týmu, kteří vůz potřebují, mají svůj. Tak proto."
"Kteří například?"
"Ach jo. Bastet, já nechápu, co tě to posedlo - dobře víš, že já, když je zapotřebí, jezdím Nemesidiným džípem. Oscar má svou motorku a ty, ačkoli jsem ti to IXKRÁT přísně zakázal, si většinu času beztak lítáš po střechách."
Bastet ho několik vteřin zavile pozorovala a pak dala Oscarovi jemným úšklebkem najevo, že jako většina jejich temperamentních výměn názorů, i tohle je víceméně sranda. Položila prázdný hrnek a slastně se protáhla.
"Nikdo mě nemá rád," prohlásila prevítím tónem, pod nímž už se ale zachvíval budoucí záchvat smíchu. "Pořídím si roztomilého velšského... sekretářku, a vy všichni," opsala královským gestem půlkruh, zahrnující Oscara, Anupa i rybičky v akváriu,"mi pak můžete vlézt na záda."
"Pořiď," přikývl se smíchem Anup, "protože kafe, které jsi schopna spáchat ty, nebo nedejbože Mungojerrie, to je něco strašnýho."
"Pořídím," zašklebila se spokojeně, "protože narozdíl od mého přiblblého kočičího sourozence je Ianto slušně vychovaný hoch, a jistě by mu bývalo bylo žinantní, ukrást mi z ledničky půlkilovej tuňáčí stejk..."
"A sníst ho syrový, nezapomeň dodat."
"Ovšem mezi váma," dodala skepticky," by se určitě za týden zvrhnul."
"Že váháš," zachechtal se Oscar, "podívej se na mě. Já býval stydlivý Viktorián, abys věděla."
Bastet po něm střihla pohledem, prošpikovaným čistou nevírou, co všechno tenhle člověk dokáže vypustit z úst a konečně vyprskla smíchy.
"Ten lógr," podotkl konverzačním tónem právě vstoupivší Bosie, "půjde z koberce zatraceně blbě."
Oscar ho políbil a překvapeně se ohlédl za Bastet.
"Co je, kam jdeš?"
"Věnovat se něčemu kulturnějšímu, děkuji za optání," řekla důstojně, "víš," zaváhala, přičemž její povznesený výraz opět vystřídal starý známý pobavený úšklebek, " ještě mi zbývají tři epizody..."
A vrhla se ke dveřím. Zabouchla je za sebou právě včas. Pouzdro od Anupových brýlí ji minulo jen o vlásek...
Vy-víte-že-to má-pokračování...
*Kočky a závojnatky. Staré známé klišé. V rámci spravedlnosti ovšem nutno dodat, že se Bastet - pomineme-li případ tragicky zesnulého Williama Wallise - většinou dovede ovládat. Spokojí se s pouhým pozorováním. Přesněji řečeno, s onou starou známou hrou nervů, při níž kočka upřeně civí do akvária a v očích má napsáno: mohla bych. Zatím se mi nechce, ale mohla bych... Popravdě, humánnější by bylo ty závojnatky rovnou sežrat, ale to je pouze můj nezaujatý názor.