Takhle mě neutěšuj
Ehm. Dárek. Pro Vlče. Není to drabble, trochu se mi rozlezl, ale snad to nevadí. Krátká jednorázovka o tom, jak je důležité, mít blízkého přítele; o zardělých tvářích a pelichajících křídlech, a taky o tom, co dělali Ti Dole, zatímco Ti Nahoře vynalézali něžně romantický het...
Fadom: Good Omens.
Rating: Ále. Už jste velké holky. 12+. :D
Nutné ujištění: Ne. Bohužel nejsou moji. Má je na triku Neil Gaiman, za nadšené a plodné asistence Terryho Pratchetta. Ani slůvko tam dole nebylo naklepáno za oučelem zbohatnutí. Škoda...
Ps.: Nezabíjejte mě, prosím.
***
Zvláštní. Jeden by řekl, že to bude mít uklidňující účinek - i z toho důvodu to přece lidi dělají, ne? - ale Azirafal vypadal spíš vykolejeně. Hrabal se z podlahy, prudce oddechoval a pelichala mu křídla. Když se mu konečně podařilo vstát a nasadit si roztřesenýma rukama umatlané brýle, řekl:
"Tak tohle... bylo přehnané."
Crowley nějak nevěděl, co k tomu dodat. Jen tam stál. A usmíval se. Jako had, což bylo - pohlédněme pravdě do tváře - spíš podvědomé.
Azirafal se zimničně otřásl a zapnul si poklopec.
"Můžeš mi říct," pokračoval tónem, v němž se zachvívala všechna beznaděj světa, "jak tě proboha TOHLETO napadlo?"
Crowley konečně našel ztracenou rovnováhu a taky hlas - což bylo celkem fajn, neboť měl svoji teorii, kterou už léta potřeboval někomu sdělit.
"No, podívej... ," oslovil přítele laskavě, "ono to v některejch kulturách funguje i jako... é, něco jinýho, než prostředek rozmnožování. Někdy to prostě jen potěší. A to jsi potřeboval, ne?"
Azirafal vydal neurčitý zvuk. Humf, které vydáte, když vám dojdou argumenty.
"Prostě mi to připadalo jako celkem dobrej způsob, jak tě vytrhnout z letargie, chápeš?"
"Jsi ďábel."
"Já vím, děkuju."
"Naprostej zvrhlík."
"Tak to zase prrr! Zatímco VAŠE strana celý věky vymejšlela zdlouhavej, dokonale pitomej a uslintaně romantickej způsob, jak přinutit dvě lidský bytosti opačnýho pohlaví, aby se dřív nebo pozdějc pokusily....é... strčit tu jednu věc do té druhé věci a s požehnáním toho chlápka tam nahoře zplodit potomstvo, NAŠE strana se na to rovnou vykašlala a spokojila se s prostým vynálezem chtíče. Pak měla pochopitelně fůru času na spoustu jinejch - zajímavějších - projektů. Třeba takovej SLASH... "
Azirafal polkl.
"Dobrá - já neříkám, že s tím zcela souhlasím, ale... chápu tvoje pohnutky. Bylo to vlastně docela... milé."
Crowley se spokojeně zazubil.
"Jo, to bylo."
"Docela příjemné, když se to tak vezme."
"Jo."
"Takovým... hodně divným způsobem."
"Kdybys měl čirou náhodou zase někdy depku, neexistuje jedinej důvod, proč bychom nemohli - "
"Ehm, Crowley," odkašlal si Azirafal a podvědomě couvl. " Slyšel jsi někdy rčení: nedráždi hada bosou nohou?"
"Teda, přiznám se, že TEĎ mi to zní poněkud -"
"CROWLEY!"
Každý příběh by měl - čistě teoreticky - obsahovat i cosi jako morální poučení, tím si byl Azirafal zcela jist. Ovšem jediné, na které momentálně dokázal přijít, bylo tohle:
To, že svého přítele z hloubi duše milujete, ještě neznamená, že byste ho v některých okamžicích nejraději nepraštili. I když se pokouší chovat mile. A pokud se čirou náhodou jmenuje Crowley, pak ZEJMÉNA v těchto okamžicích...
Konec
Fadom: Good Omens.
Rating: Ále. Už jste velké holky. 12+. :D
Nutné ujištění: Ne. Bohužel nejsou moji. Má je na triku Neil Gaiman, za nadšené a plodné asistence Terryho Pratchetta. Ani slůvko tam dole nebylo naklepáno za oučelem zbohatnutí. Škoda...
Ps.: Nezabíjejte mě, prosím.
***
Zvláštní. Jeden by řekl, že to bude mít uklidňující účinek - i z toho důvodu to přece lidi dělají, ne? - ale Azirafal vypadal spíš vykolejeně. Hrabal se z podlahy, prudce oddechoval a pelichala mu křídla. Když se mu konečně podařilo vstát a nasadit si roztřesenýma rukama umatlané brýle, řekl:
"Tak tohle... bylo přehnané."
Crowley nějak nevěděl, co k tomu dodat. Jen tam stál. A usmíval se. Jako had, což bylo - pohlédněme pravdě do tváře - spíš podvědomé.
Azirafal se zimničně otřásl a zapnul si poklopec.
"Můžeš mi říct," pokračoval tónem, v němž se zachvívala všechna beznaděj světa, "jak tě proboha TOHLETO napadlo?"
Crowley konečně našel ztracenou rovnováhu a taky hlas - což bylo celkem fajn, neboť měl svoji teorii, kterou už léta potřeboval někomu sdělit.
"No, podívej... ," oslovil přítele laskavě, "ono to v některejch kulturách funguje i jako... é, něco jinýho, než prostředek rozmnožování. Někdy to prostě jen potěší. A to jsi potřeboval, ne?"
Azirafal vydal neurčitý zvuk. Humf, které vydáte, když vám dojdou argumenty.
"Prostě mi to připadalo jako celkem dobrej způsob, jak tě vytrhnout z letargie, chápeš?"
"Jsi ďábel."
"Já vím, děkuju."
"Naprostej zvrhlík."
"Tak to zase prrr! Zatímco VAŠE strana celý věky vymejšlela zdlouhavej, dokonale pitomej a uslintaně romantickej způsob, jak přinutit dvě lidský bytosti opačnýho pohlaví, aby se dřív nebo pozdějc pokusily....é... strčit tu jednu věc do té druhé věci a s požehnáním toho chlápka tam nahoře zplodit potomstvo, NAŠE strana se na to rovnou vykašlala a spokojila se s prostým vynálezem chtíče. Pak měla pochopitelně fůru času na spoustu jinejch - zajímavějších - projektů. Třeba takovej SLASH... "
Azirafal polkl.
"Dobrá - já neříkám, že s tím zcela souhlasím, ale... chápu tvoje pohnutky. Bylo to vlastně docela... milé."
Crowley se spokojeně zazubil.
"Jo, to bylo."
"Docela příjemné, když se to tak vezme."
"Jo."
"Takovým... hodně divným způsobem."
"Kdybys měl čirou náhodou zase někdy depku, neexistuje jedinej důvod, proč bychom nemohli - "
"Ehm, Crowley," odkašlal si Azirafal a podvědomě couvl. " Slyšel jsi někdy rčení: nedráždi hada bosou nohou?"
"Teda, přiznám se, že TEĎ mi to zní poněkud -"
"CROWLEY!"
Každý příběh by měl - čistě teoreticky - obsahovat i cosi jako morální poučení, tím si byl Azirafal zcela jist. Ovšem jediné, na které momentálně dokázal přijít, bylo tohle:
To, že svého přítele z hloubi duše milujete, ještě neznamená, že byste ho v některých okamžicích nejraději nepraštili. I když se pokouší chovat mile. A pokud se čirou náhodou jmenuje Crowley, pak ZEJMÉNA v těchto okamžicích...
Konec