A teď jen udržet balanc...
Podivná povídka o vstávání a oklepávání se. O hlazení šrámů, jedné prastaré vzpomínce a také o tom, jak je důležité udržet rovnováhu. Věnováno někomu, kdo je daleko, většinu času se schovává, ale moc mi pomohl. A taky těm, kteří umí číst mezi řádky.
***
"Nic nevidím," řekla. Listí pod nohama studilo a polštářky mechu byly nasáklé vodou. Uklouznout by bylo snadné. Strašlivě snadné a poněkud definitivní, vzhledem k té výšce. A místa tu taky nebylo moc - s bídou pár centimetrů po pravé a levé straně chodidel. Slyšela ho dýchat. Znělo to skoro pobaveně, ale on si to mohl dovolit - narozdíl od ní totiž vždycky dopadl na nohy.
"To je účel," zasmál se. "Tak půjdeš už?"
Povzdech. Mírná křeč v pravém lýtku, třas v rozpažených rukou, pot na čele.
"Bylo by to jednodušší, kdybych něco viděla."
"Nebylo. Měla bys závrať. Mluv se mnou."
"Co chceš slyšet?"
"Řekni mi o Paříži. Pověz, co se stalo."
První krok. Spíš krůček - ubohých pár centimetrů vpřed, s chodidlem pevně přitisknutým k mechovému koberci.
"Ale to nestojí na řeč. Hloupá náhoda. Ta římsa byla mokrá. Když Inkvizitor zmizel, otočila jsem se a pak jsem... "
"Spadla, to už jsem slyšel. Ale já potřebuju vědět JAK. Uklouzla ti noha? Zazmatkovala jsi?"
"Ne. Vlastně jsem se spíš lekla. Připadalo mi srandovní, že i já můžu spadnout. Mungojerrie se mě pokusil chytit, ale nestihl to."
Příšerné déja vu a studený vítr v zádech.
"Pokračuj."
"Měla jsem se ve vzduchu otočit, ale neotočila."
"Měla jsi zlomené žebro."
"Kapku málo na tak pěknej držkopád. Jsi... jsi daleko?"
"Už jenom kousek. Tři, čtyři kroky a podám ti ruku."
Další krok. Zvláštní, jak strach někdy svazuje končetiny. Tohle nebyl hezký test, ale pokud to byl jediný způsob, jak se téhle vzpomínky zbavit...
Kočky přece vždycky dopadnou na nohy. Teda, skoro vždycky.
Zvuk jeho dechu se blížil. To bylo příjemné. Mnohem příjemnější než představa neskutečné hloubky tam dole. Pomalu, o-pa-tr-ně přešlápla a levou rukou zašátrala v prostoru před sebou. Nahmatala studenou dlaň - důkaz, že je tahle nehezká záležitost po nekonečné hodině u konce. Ještě jeden jediný trapně malý krok a narazila do něj. Roztřeseně vydechla. Jen takhle malý, pranepatrný kousíček ji dělil od toho, aby si úlevou ukrápla do spodního prádla. A on to věděl. Ten zatracený prevít to věděl. Proto se smál, když jí sundaval pásku z očí. Byla by ho nejradši praštila, ale z důvodů zcela zřejmých snad bude lepší, udělat to na pevné zemi.
"Bavíš se?" věnovala mu strašlivý kočičí úšklebek. Měla v očích slzy, ale taky se přestávala třást, což nebylo špatné. "Jsi příšernej chlap. To bylo strašnější než trénink u Velkého šéfa."
Konečně ji objal. "Pojď sem, ty srágorko," zabručel. "Zvládla jsi to."
Za normálních okolností by byla bývala vystrčila drápy, ale přiznejme si to - tenhle láskyplně rýpací přístup byl momentálně přesně tím, co potřebovala.
Přitiskla se blíž.
"Chytil bys mě, kdybych náhodou..."
"Samozřejmě. Co sis myslela - že tě klidně nechám žuchnout do kapradí?"
Voněl. Až moc hezky, než aby to mohla nechat bez povšimnutí. A díval se na ni taky docela podezřele. Kolem se plížilo cosi známého. Povědomého. A vrnícího. Nebyla si jistá, jak dlouho to dokáže ignorovat. A jak dlouho to navzdory všem okolnostem dokáže ignorovat on...
"Jsem praštěná, viď? Kočka přece pokaždé dopadne na nohy."
"Jsi praštěná. Mrňavá, roztomilá henna gaidžin. Ale už budeš v pořádku."
"Já vím. Děkuju."
Pustil ji. I ona ho pustila, přičemž ji překvapilo, jak je to těžké. Oba se tvářili VELMI profesionálně.
"Ehm, takže... ," řekl rozpačitě, "myslím, že bude lepší, když se teď vrátíme. Začíná se stmívat. Přijmeš pozvání na večeři?"
"Moc ráda."
Pozvedl obočí.
"Opravdu?"
"Čemu se divíš?" zasmála se. "Začíná se mi tu líbit."
Ta věta samozřejmě prošla autocenzurou, než ji vyslovila, ale on ji pochopil úplně přesně. Vzal ji za ruku. Na nohy tentokrát dopadli oba. Když odcházeli do civilizace, ta divná, horká, zachumlaná věc se jim plížila v patách. Vydávala opravdu divné zvuky, které při troše představivosti zněly skoro jako Příboj...
Konec