Ale teď už fakt naposledy
Slibuji. Slibuji, že se nebudu poťouchle navážet do fandomů, které nejsou tak úplně "moje". Vážně. Opravdu. Už nikdy nikomu nebudu tvrdit, že... že se staropanenské protestantky občas nekoupou samy. Že Hadi v letadle (zvrací) a občas si v Bethanině zahrádce dají schůzku s Tomem Riddlem, "tím zajímavým mladíkem s ještě zajímavější vizí". Že Iason Mink pokládá za nesmírně zajímavé pohovořit s agentem Mulderem a má velkou srandu z toho, jak Scullyová reaguje na jeho feromony...
Takže tady máte třetí a poslední kousek. Polož tu tyč z hrazdy, spiritofdream, už budu hodná. Pak už tvé oblíbené akrobatky fakt nechám na pokoji.:o)
Varování: Mé oblíbené kocovinové klišé. A budu zlá. Budu na toho francouzského parchanta MOC zlá.:o)
O modrém plyši, pruhované vlajce a zatraceně tvrdém přistání
Crrr...
To snad není možný. Co je to za zvuk?
Crrr...
Ouuu... nechte mě umřít. Ne, já JSEM mrtvý - nechte mě, ať se tu pod dekou pomaloučku potichoučku rozkládám. Třeba se vsáknu do matrace a zmizím z povrchu zemského. Hmmm... to by bylo fajn.
Crrr...
To bolí! A dělá to s tou divnou, na troud vysušenou věcí, která mi chrastí v dutině lební, hrozné, ale opravdu hrozné psí kusy. Ostatní orgány na tom patrně nebudou lépe. Na rovinu, netuším, jestli by se ta otravně zvonící věc dala roztlouct na prášek lidskými játry, ale na ta svoje bych si dneska klidně vsadil...
Crrr...
Dobrá, dobrá, dobrá.... tak já zkusím otevřít oči. O-pa-tr-ně... A hele, ohňostroj! Merde. Dobře, to nebyl nejlepší nápad. Stejně se ale budu muset pohnout. Protože život není fér a ta podělaná, tisíckrát prokletá věc zvonit nepřestane. Taky si někdy myslíváte, že Alexander Graham Bell musel být pěkný parchant?
Crrr...
Stejně je zvláštní, jak k vám v jistých situacích přicházejí vnější vjemy tak nějak... pozvolna, nemyslíte? Možná je to přirozená obrana organismu, abyste z té přemíry jedů, které jste do něj předchozí den nalili, nezkolabovali na místě. Co jsem to pil? Leštěnku na nábytek? Výluh z mločího oka? To je jedno - každopádně bych vám klidně mohl odpřisáhnout, že toho byla plná láhev. Ale co se dělo potom?
Crrr...
Ale fuj - co to mám v puse? Aha, vlasy. Jednoho krásného dne vezmu nůžky... Co si to namlouvám, nevezmu. Určitě ne dneska. Nevím sice, jak snadné je vypíchnout si oko, ale proč to riskovat. Zaručeně by se mi to povedlo... Ale ne, ne, ne.... už si vzpomínám! Už se mi začíná vybavovat, co jsem dělal včera. To ne. Že bych telefonoval? Svatá makrelo, to ne... Já vážně telefonoval do Států...
Crrr...
A teď se mi pomaličku začíná vynořovat i všechno ostatní. Úplně všechno... Atrofovaný mozek zřejmě získává prapůvodní tvary. Ale bolí to. Au a ještě jednou au.
Crrr...
"Haló? No, co jééé?"
"BONJOUUUR! To jsem jááá, tvoje kocovina, jakpak se cejtíš!?"
To snad není možný.
"Hamiltonová?"
"Ne, Matka Tereza. Jen jsem ti chtěla oplatit ten milej telefonát v jednu v noci."
"Já ti volal?"
Proboha, ano. Zcela určitě.
"Co myslíš?"
"A... tys mi to zvedla?"
"Ty se mi snad zdáš! Měl jsi tak silný přízvuk, že ti nebylo skoro rozumět. Nejdřív jsi na mě zařval, jak to, že jsem si dovolila položit ti telefon. Vysvětlila jsem ti, že hovor zkrátka vypadl. Nevěřils mi. Chtěl jsi Sořino číslo."
Ach ne, ach ne... Polož tu pálku, Realito, já už budu hodný...
"A... a tys mi řekla... ?"
Já to tuším. Ale nevím jistě, jestli to chci vědět určitě.
"Páni, ty si nevzpomínáš ani na tohle? No, řekla jsem ti, že už jsme sice v posteli, ale že ti ji mileráda předám. "
Au. Tak na tohle si čirou náhodou vzpomínám. Zejména vzpomínka na ten pocit prozření a poznání vlastní imbecility je velmi intenzivní.
" Volal jsem nevhod. Omlouvám se. "
"......."
"Hamiltonová?"
"Promiň, mohl bys ještě jednou zopakovat tu poslední větu?"
"Omlouvám se - počkat, co blbneš?"
"Víš, tohle od tebe slyším nejspíš úplně poprvé a taky asi naposledy. Vlastně jsem dodneška netušila, že tohle slovo vůbec znáš."
"Jasně, jen si mě vychutnej... Jen se raduj, jakej jsem idiot, vždyť si taky nic jinýho nezasloužím..."
"Přestaň vrčet, primadono. Omluva se přijímá."
A hele, to znělo docela přátelsky.
"Ehm... já... děkuju. Teď už to asi není důležitý, ale to číslo jsem chtěl hlavně proto, abych ji mohl pozvat na menší výlet do Rousillonu a po nejbližším okolí. Poslala by mě do háje, ale za pokus to stálo. Vím, že máte asi vlastní program, než zmizí do Japonska, ale kdyby se vám čirou náhodou chtělo... "
"Strávit pár dní ve tvé vznešené společnosti?"
"Strávit pár dní ve společnosti naprostýho pitomce, když už - máte příležitost. Slibuju, že se budu chovat slušně."
"To předpokládám."
"Dej vědět. Pošlu ti itinerář a vypůjčím vám kola a ... ehm, vyvěsím duhovou vlajku."
"Dám, slibuju."
"Merci. Když dovolíš, já to teď položím, zkusím vstát a půjdu si... pozvracet vlasy, nebo tak něco."
"To zní dobře."
"Že váháš."
Cvak.
***
"Kdo to byl?" chtěla vědět Sora. "Čemu se směješ?"
Marná snaha. Leila byla úplně rudá a svinutá do klubíčka a horečně si tiskla na rty polštářek. Chechtala se, jako by už nikdy neměla přestat. Pak, po nekonečně dlouhé době, nabrala dech a s maniakálním výrazem k Soře vzhlédla.
"Víš," řekla, "začínám být přesvědčená, že Bůh existuje."
"Eh?"
"A některé telefonické rozhovory by se měly nahrávat. Jako odkaz budoucím generacím, chápeš?"
"Ne," řekla fascinovaně. Nevzpomínala si, že by Leilu někdy viděla takhle se smát. Ale líbilo se jí to. Moc se jí to líbilo...
Konec
Takže tady máte třetí a poslední kousek. Polož tu tyč z hrazdy, spiritofdream, už budu hodná. Pak už tvé oblíbené akrobatky fakt nechám na pokoji.:o)
Varování: Mé oblíbené kocovinové klišé. A budu zlá. Budu na toho francouzského parchanta MOC zlá.:o)
O modrém plyši, pruhované vlajce a zatraceně tvrdém přistání
Crrr...
To snad není možný. Co je to za zvuk?
Crrr...
Ouuu... nechte mě umřít. Ne, já JSEM mrtvý - nechte mě, ať se tu pod dekou pomaloučku potichoučku rozkládám. Třeba se vsáknu do matrace a zmizím z povrchu zemského. Hmmm... to by bylo fajn.
Crrr...
To bolí! A dělá to s tou divnou, na troud vysušenou věcí, která mi chrastí v dutině lební, hrozné, ale opravdu hrozné psí kusy. Ostatní orgány na tom patrně nebudou lépe. Na rovinu, netuším, jestli by se ta otravně zvonící věc dala roztlouct na prášek lidskými játry, ale na ta svoje bych si dneska klidně vsadil...
Crrr...
Dobrá, dobrá, dobrá.... tak já zkusím otevřít oči. O-pa-tr-ně... A hele, ohňostroj! Merde. Dobře, to nebyl nejlepší nápad. Stejně se ale budu muset pohnout. Protože život není fér a ta podělaná, tisíckrát prokletá věc zvonit nepřestane. Taky si někdy myslíváte, že Alexander Graham Bell musel být pěkný parchant?
Crrr...
Stejně je zvláštní, jak k vám v jistých situacích přicházejí vnější vjemy tak nějak... pozvolna, nemyslíte? Možná je to přirozená obrana organismu, abyste z té přemíry jedů, které jste do něj předchozí den nalili, nezkolabovali na místě. Co jsem to pil? Leštěnku na nábytek? Výluh z mločího oka? To je jedno - každopádně bych vám klidně mohl odpřisáhnout, že toho byla plná láhev. Ale co se dělo potom?
Crrr...
Ale fuj - co to mám v puse? Aha, vlasy. Jednoho krásného dne vezmu nůžky... Co si to namlouvám, nevezmu. Určitě ne dneska. Nevím sice, jak snadné je vypíchnout si oko, ale proč to riskovat. Zaručeně by se mi to povedlo... Ale ne, ne, ne.... už si vzpomínám! Už se mi začíná vybavovat, co jsem dělal včera. To ne. Že bych telefonoval? Svatá makrelo, to ne... Já vážně telefonoval do Států...
Crrr...
A teď se mi pomaličku začíná vynořovat i všechno ostatní. Úplně všechno... Atrofovaný mozek zřejmě získává prapůvodní tvary. Ale bolí to. Au a ještě jednou au.
Crrr...
"Haló? No, co jééé?"
"BONJOUUUR! To jsem jááá, tvoje kocovina, jakpak se cejtíš!?"
To snad není možný.
"Hamiltonová?"
"Ne, Matka Tereza. Jen jsem ti chtěla oplatit ten milej telefonát v jednu v noci."
"Já ti volal?"
Proboha, ano. Zcela určitě.
"Co myslíš?"
"A... tys mi to zvedla?"
"Ty se mi snad zdáš! Měl jsi tak silný přízvuk, že ti nebylo skoro rozumět. Nejdřív jsi na mě zařval, jak to, že jsem si dovolila položit ti telefon. Vysvětlila jsem ti, že hovor zkrátka vypadl. Nevěřils mi. Chtěl jsi Sořino číslo."
Ach ne, ach ne... Polož tu pálku, Realito, já už budu hodný...
"A... a tys mi řekla... ?"
Já to tuším. Ale nevím jistě, jestli to chci vědět určitě.
"Páni, ty si nevzpomínáš ani na tohle? No, řekla jsem ti, že už jsme sice v posteli, ale že ti ji mileráda předám. "
Au. Tak na tohle si čirou náhodou vzpomínám. Zejména vzpomínka na ten pocit prozření a poznání vlastní imbecility je velmi intenzivní.
" Volal jsem nevhod. Omlouvám se. "
"......."
"Hamiltonová?"
"Promiň, mohl bys ještě jednou zopakovat tu poslední větu?"
"Omlouvám se - počkat, co blbneš?"
"Víš, tohle od tebe slyším nejspíš úplně poprvé a taky asi naposledy. Vlastně jsem dodneška netušila, že tohle slovo vůbec znáš."
"Jasně, jen si mě vychutnej... Jen se raduj, jakej jsem idiot, vždyť si taky nic jinýho nezasloužím..."
"Přestaň vrčet, primadono. Omluva se přijímá."
A hele, to znělo docela přátelsky.
"Ehm... já... děkuju. Teď už to asi není důležitý, ale to číslo jsem chtěl hlavně proto, abych ji mohl pozvat na menší výlet do Rousillonu a po nejbližším okolí. Poslala by mě do háje, ale za pokus to stálo. Vím, že máte asi vlastní program, než zmizí do Japonska, ale kdyby se vám čirou náhodou chtělo... "
"Strávit pár dní ve tvé vznešené společnosti?"
"Strávit pár dní ve společnosti naprostýho pitomce, když už - máte příležitost. Slibuju, že se budu chovat slušně."
"To předpokládám."
"Dej vědět. Pošlu ti itinerář a vypůjčím vám kola a ... ehm, vyvěsím duhovou vlajku."
"Dám, slibuju."
"Merci. Když dovolíš, já to teď položím, zkusím vstát a půjdu si... pozvracet vlasy, nebo tak něco."
"To zní dobře."
"Že váháš."
Cvak.
***
"Kdo to byl?" chtěla vědět Sora. "Čemu se směješ?"
Marná snaha. Leila byla úplně rudá a svinutá do klubíčka a horečně si tiskla na rty polštářek. Chechtala se, jako by už nikdy neměla přestat. Pak, po nekonečně dlouhé době, nabrala dech a s maniakálním výrazem k Soře vzhlédla.
"Víš," řekla, "začínám být přesvědčená, že Bůh existuje."
"Eh?"
"A některé telefonické rozhovory by se měly nahrávat. Jako odkaz budoucím generacím, chápeš?"
"Ne," řekla fascinovaně. Nevzpomínala si, že by Leilu někdy viděla takhle se smát. Ale líbilo se jí to. Moc se jí to líbilo...
Konec