Něco o létání - (pro spiritofdream, jen tak z plezíru)
Varujík - tohle nebude pěkné. Ani přátelské. A ňuchací už vůbec ne. Tohle je krvelačné, brutální, nefér a zlé. Proč? Jednoduše proto, že jsem zákeřný lemur, který rád některým postavám provádí ošklivé věci. Zvlášť záporným postavám. A pohádkovým záporným postavám zejména. Promiňte, ale on si o to vysloveně říkal...
Tak jo, povězme si něco létání. Povězme si něco o hormonech. A povězme si něco o tom, jak se to má s onou pestrobarevnou pohádkovostí doopravdy...
Této povídce by se měli vyhnout: chorobní optimisté a ortodoxní fanynky předlohy. Čtenáři černohumorní, otevření a zdravě cyničtí nechť kliknou a nechají si chutnat.:o)
Něco o létání
Dobrá, něco bychom si měli ujasnit hned na začátku. NIKDY to nebyla pohádka. Pohádka není nic víc, než ten pitomý pestrobarevný povrch, ten třpyt, který nakonec ukazujete publiku. Zatřepetání konfet ve světle reflektorů a vítr, který vám drze hrábne do vlasů, když se odrazíte a s hranou ledabylostí předstíráte, že gravitace neexistuje. Docela by mě zajímalo, kolik návštěvníků, těch pitomců s dokořán otevřenou pusou tam dole si aspoň na vteřinu uvědomí, co se stane potom. Když přistanete. Když si svléknete trikot, vlezete do sprchy, pod proudem horké vody bolestně přivřete oči a řeknete KURVA. Ale ano… Vždycky to řeknete. Pokud ne přímo po představení, pak druhý den ráno, kdy se svaly, namáhané na nejvyšší míru, krásně rozleží. Na rovinu - miluju svoje povolání a nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, ale pokud se jednoho rána probudím a neucítím žádnou bolest, radši si změřím tep, protože bych se nutně musel domnívat, že jsem mrtvý…
Za schopnost létat se platí. A někdy sakra tvrdě. Okamžiků, kdy na tuhle skutečnost zapomenete, je málo, ale samozřejmě tu jsou. Někdy, když se vám podaří prohrnout všechen ten odporně blejskavej nános jejich Odhodlání a pitomoučkých Snů, (a ostrých loktů, když už jsme u toho), občas narazíte na něco, co vám připadá tak povědomé, až vás zamrazí.
Na někoho tak strašně, tak příšerně umanutého, až ve vás nevyhnutelně probudí vzpomínku na jednoho namyšleného pitomce, který si v obrovské starodávné tělocvičně jisté pařížské akademie rozedřel prsty do krve, jen aby si dokázal, že NENÍ padavka…
Víte, skoro bych se domníval, že tohle jednoduše pustím z hlavy. Koneckonců je léto. Mám (konečně!) pár dní volna a taky příležitost si odpočinout. Jsem doma. Daleko od publika a ještě dál od… ehm, kohokoliv. No dobře, krucinál, nefunguje to. Tuhle zatracenou vzpomínku mám před očima pořád. Nejradši bych tu káču pitomou zaškrtil. Nenávidím optimisty. A zcela upřímně - optimisti, kteří jsou nejen talentovaní, ale taky ještě strašně, strašlivě paličatí a odhodlaní - ti posilují mnou vraždychtivost dvojnásob.
Klid, klid. Je léto. Jsem v Provence. Venku jsou slyšet cikády, povlečení voní levandulí a Marie dole ve staré mámině kuchyni připravuje něco fantastickýho. Měl bych se cítit líp. Ve vzduchu je ale pořád něco cizorodého, znepokojivý záblesk kouzla, který sem - do normálního světa - nepatří. Pod stropem se tetelí divný svit. Když natáhnu ruku, dotknu se něčeho hebkého. Na polštáři leží medvěd. Tmavomodrý plyšový medvěd s naštvaným výrazem v obličeji. Sophiin medvěd, který dokonce i po takové době slabě voní vanilkou…
***
Popravdě, netvářila se dvakrát inteligentně. Měla pusu dokořán. Pak řekla - zcela automaticky ve své mateřštině: „Nani?“
Leilin hlas na druhém konci drátu přímo přetékal trpělivostí. Trochu už Soru znala. „Mluv na mě anglicky, prosím.“
„Promiň. Cože?“
„Ach jo, tak ještě jednou. Chtěl tvoje soukromé telefonní číslo. Volal kvůli tomu až z Provence. Kalos ho zřejmě diplomaticky poslal do oněch míst, tak se obrátil na mě. Můžu mu ho dát?“
„A proč?“
„Proč se ptáš mě - JÁ to nevím!“
„Proč by ho chtěl? To mě chce seřvat ještě o dovolené?“
„Ehm, no,“ zasmála se Leila, „vlastně jsem z jistých nezávislých zdrojů slyšela, že jsi TY křičela na něj.“
„Hrozně mě naštval! Prohlásil, že jsi…. No to je jedno, zkrátka NEMĚL PRÁVO BÝT TAKHLE HROZNĚ PODLÝ!“
„Myslíš, že si primadony vidí do pusy?A omlouvat se taky neumí, to rozhodně ne… Poslyš, stýská se mi.“
„Mně taky. Hrozně moc.“
„Do Japonska odjíždíš až za týden?“
„Za jedenáct dní. Nemá smysl tam jezdit, dokud se naši nevrátí z Nary…“
„Vím, že jsi vyjímečně zůstala sama. Mám pár dní volna, co když tě pozvu na večeři?“
„Opravdu? To by bylo… NAPROSTO FANTASTICKÝ!“
„Varuju tě. Mohlo by se nám to zase…“
„Vymknout?“ špitla Sora hláskem tak hebkým, sladkým a pomilováníhodným, až se druhá strana musela na okamžik odmlčet a předstírat, že tu nikdy nebyla.
Upřímně řečeno - některé věci je snazší dělat, než o nich mluvit, a o téhle záležitosti to platilo dvojnásob.
„Dobrá,“ řekla potom.
„Dobrá,“ zašeptala akrobatka na druhé straně.
Někdy v té chvíli kouzlo okamžiku dospělo k vytouženému vrcholu a sluchátko Sořina telefonu se začalo tavit…
A proto, jen a jen proto zůstala JEHO žádost nakonec nevyslyšena.
Není fér tvrdit, že život není fér…
Konec? Alternativní konec? A co takhle pokračování?
*pološílený lemur*
P.S.: Ta kurzíva nejde vypnout! *zpívá* Ta kurzíva nejde vypnout! *zpívá hlasitěji* Ta kurzíva nejde vypnout, ať dělám, co dělám! *začíná tančit*