Následky nepatřičného sentimentu 9.
Dobrá, už bych tu potrhlou "mysteriózní detektivku" taky měla dopsat, že? Já to zkusím... Kde jsme to skončili?
Pan Nepolapitelný konečně otevřel tuhle knihu a lecos mu začíná docházet...
Laura Joh za ním netrpělivě spěchá k bráně do zahrady Rikugien...
Joritomo byl z důvodů zcela jasných a pochopitelných z případu odvolán...
Komoří Janagisawa - uvězněný v podpalubí ošuntělé rybářské bárky - dělá, co může...
Zkrátka - démony minulosti neumlčíte. Jejich ošklivé zubaté stíny jsou všude kolem. A uhlazenou tváří současného Tokia už zase prosakuje tokugawské Edo.
9.
Když laura Joh Rowland vycházela ze stanice Komagome a mírným deštěm se pomalu vydala k nedaleké Someimon Gate, srdce jí bušilo jako zběsilé. Pan Nepolapitelný sice nebyl první postavou, s níž měla to potěšení se setkat - a také už navštívila jeho představení - ale stejně to bylo vzrušující. Ne, bylo to úžasné. Zážitek na pokraji snu a skutečnosti. Něco tak zvláštního, že by to byla bývala nedokázala popsat slovy.
V tomhle počasí stála uprostřed pěší zóny jen jedna jediná postavička, ale i kdyby tu korzoval obvyklý dav turistů, poznala by ho. Poznala by ho kdekoli.
Drobný, štíhlý chlapec v černém nátělníku s kapucí. Jemné, skoro dívčí rysy. Kniha pod paží. Zamyšlený úšklebek v koutku úst. Podvědomě přidala do kroku. Šičisaburó přestal studovat zachmuřený obzor a nesměle na ni zamával. Usmála se a zamávala taky. Když se vzdálenost mezi autorkou a jejím hrdinou zmenšila na necelé dva metry, věnovali si zcela automaticky zdvořilou japonskou úklonu. Teprve pak se Šičisaburó vykašlal na etiketu a zcela nejaponsky Lauru objal. Zamrkala. Jeho gesto bylo ale tak spontánní, tak dokonale odzbrojující, že pokládala za naprosto přirozené Šičisaburóa taky obejmout. Chvíli tak stáli, příliš vyvedení z míry, než aby něco - cokoli - řekli.
Ostýchavé ticho nakonec přerušil on. Pustil ji, kousl se do spodního rtu a pro jistotu se zamračil - skoro jako by se za ten nejaponský projev emocí zastyděl.
Prohlásil: "Přišla jste."
"Samozřejmě," zašeptala. "Tohle bych si nenechala ujít ani za milión let."
Zvedl knihu, jejíž obal se začínal lesknout deštěm. K jejímu překvapení to bylo vydání v angličtině, nikoli nejnovější Japonský výtisk.
"Aby bylo jasno," řekl důrazně, "Nebylo mi tenkrát osm. Bylo mi už dvanáct."
"Ne, že by v tom byl extra rozdíl," zasmečovala pohotově.
Mávl rukou, jakože tohle jí - coby ryze současné Američance - zřejmě nemá smysl vysvětlovat.
"Vy to nechápete. Ve feudálním Japonsku se tenhle vztah pokládal za něco úplně běžnýho. Kromě toho... Ctihodný komoří byl pro mě tenkrát něco jako bůh," ušklíbl se sebekriticky. "Tedy, ne že bych si ho nesmyslně neidealizoval, pitomec jsem na to byl dostatečnej, ale... chápete, viďte?"
Mlčela. Nějak nevěděla, co na to říct.
"Já vím, že chápete. Koneckonců jste to napsala," dotkl se poprvé ošemetného tématu. "Víte, já tu knihu přečetl teprve teď. Měl jsem ji doma, to ano, ale... "
"Vzpomínky koušou," konstatovala.
"Hai," přikývl. "A rády se vrací," dodal zachmuřeně. "Až vám povyprávím, co se děje, uvidíte, jak MOC rády. Koukněte, támhleta restaurace je otevřená. Pojďme se schovat."
***
Instinkt. Nebylo to nic jiného, než instinkt. Poplašný zvoneček, cinkající kdesi uvnitř skrznaskrz vědecké a analytické mysli. Něco, co v příručkách pro ohledávače místa činu nenajdete. Něco, s čím se dá pracovat, vynikající pomůcka, zcela nezbytná v jistých situacích - ale zároveň něco, s čím vás nadřízení pošlou do háje. Protože, uvažoval Sano, nemůžete prostě přijít a říct: VÍM, co se stalo, TUŠÍM, kde je pohřešovaný, ale neptejte se, JAK to vím.
Pitomý případ. Nejhorší za posledních pár let.
Sano, vděčný za prázdnotu jeho pronajatého bytu, vyběhl po schodech nahoru a vešel do ložnice. Byl moc rád, že Reiko zůstala s Hiratou a ostatními v laboratoři, protože tohle tušení by patrně nevysvětlil ani jí. Milosrdní bohové - vždyť to nedávalo smysl dokonce ani jemu...
Na okamžik se zastavil a zkoušel se vydýchat. A hlavně uklidnit, což bylo mnohem, mnohem těžší. Teprve pak sáhl do skříňky pod hromádku pečlivě složených košil. Nahmatal tvrdé desky. Obhájit si něco takového pro něj nebylo úplně jednoduché, byla to libůstka, kterou připisoval své Staré inkarnaci. Vyšetřovateli samotného šóguna. Sanovi z Genroku éry. Protože ten současný by tyhle sentimentální detektivní příběhy zaručeně nečetl...
Bundori.
Skutečnost, že ta bláznivá Američanka nazvala tuhle knihu právě takhle a notabene v ní - vyjma drobných nepřesností - téměř do detailu popisovala prastarý případ, na který si mlhavě Vzpomínal... už jen tahle skutečnost by ho přiměla zvážit míru své vlastní příčetnosti. A co teprve, když knihu poprvé otevřel a našel v ní vlastní jméno! Aoino jméno! Podrobnosti, o kterých mohl vědět jen on. A Aoi, pochopitelně. Jenže ta byla pryč. Mrtvá dlouhých, předlouhých třista let. Sano byl fascinován. Vyveden z míry. Vlastně tomu pořád ještě úplně nevěřil, ale tělem mu cloumalo vzrušení ze záhady, která před ním stojí. A taky chuť tu ženskou kontaktovat. Zjistit, kdo ve skutečnosti je. Jak tohle ví.
Momentálně ale hledal něco jiného. Útržky Vzpomínek, které mu pořád ještě unikaly. Poslední dílky téhle nehezké skládačky. Takže nazdory vší logice, dlouholetému studiu forenzních metod vyšetřování a především racionalitě jako takové, udělal Sano to, co většina čtenářů považuje za absolutní prasárnu.
Zaťal zuby a s paranoidním mrazením v břiše nalistoval konec detektivky.
***
V tu samou chvíli, v jisté malé, zakouřené policejní služebně, zazvonil telefon. Jeden z policistů, rozcuchaný mladík se znuděným výrazem v poďobaném obličeji ho zvedl. Chvíli poslouchal, přičemž si nezúčastněně čmáral cosi do poznámkového bloku na psacím stole před sebou. Pak telefon se stejně otráveným úšklebkem zase položil.
"Co to bylo?" chtěl vědět jeho kolega, sedící na opačné straně kanceláře.
"Ále," mávl policista rukou. "Hošina. Ten už zas musí bejt totálně na šrot, člověče... "
"Prej ho suspendovali."
"Přišel o odznak. Už bylo na čase - vždyť je to úplná troska. Představ si, volal ze starýho přístavu, že potřebuje posily..."
"Posily," uchechtl se policista. "Tak to teda určitě."
***
Vrah Bundori mlčel. Nebylo to příjemné mlčení, protože čekání na jakoukoli reakci toho děsivého monstra ve stínu bralo Komořímu i poslední zbytky sebeovládání, ale všechno lepší, než další záchvat bezhlavého vzteku. Historie se ráda opakuje a popravdě - tohle opakování se Komořímu nelíbilo ani za mák.
Krvácel. V celém těle mu pulzovala bolest ve všech škálách intenzity - od tupého bodání v čerstvých ranách, až po ostrou, drásavou bolest zlomených kostí. Neměl tušení, jak dlouho v páchnoucím, krví zbroceném podpalubí je, ale věděl, že od doby, kdy se probral z bezvědomí, muselo uplynout pár hodin. Bál se pohnout. Vydat hlásku. Tak prostě jen ležel a dýchal - mělce a povrchně, protože hlubší nadechnutí taky bolelo.
Muž ve stínu se najednou pohnul, čímž Komořího přiměl podvědomě zavřít oči a schoulit se na podlaze ještě víc.
"P-pamatuju si... jméno. Čúgo Gičin. Víš, kdo to je?"
Komoří otevřel oči.
"Ano," zašeptal. "Bývalý kapitán stráže. Na... na Edském hradě... ," bolestně se rozkašlal a zamžoural nahoru. Na mužovu tvář teď dopadal kalný paprsek denního světla, jeho oči horečně těkaly kolem a rty se bezhlesně pohybovaly. Od chvíle, kdy si doodpravdy Vzpomene, ho zjevně dělil jen nepatrný kousek. A potom to nejspíš celé skončí.
Ano, pomyslel si Komoří a na rozbitých rtech se mihl bolestný, velmi rezignovaný úsměv. Ano...
***
Sano zhluboka dýchal. Jeho instinkt teď hulákal hlasitěji, než kdy dřív - překřičel všechny rozumné argumenty, nutil ho zapomenout všechno, co o detektivní práci kdy věděl. Proměnil nervy v jeho těle v jiskřící, vzrušením nabitá vlákna. Nutil ho běžet.
Nutil ho poslechnout.
Vzít meče, nasednout na koně a jet... Protože klíč k záhadě má na dosah ruky. Sano se usmál. Když se podíval z okna, neviděl moderní Tokio, všechnu tu zářící ocel a sklo. Zahlédl - i když jen periferním zrakem, pouhým koutkem oka - záblesk tokugawského Eda. Eda, které dobře znal.
Kůže samuraje, ukrytá pod kůží šéfa vyšetřovacího týmu, definitivně prosákla na povrch.
Přístav, řekl šógunův vyšetřovatel jeho ústy. Celé to skončilo v přístavu...
Pokračování příště...