IDLM - Kapitola 113. - Lovecká sezóna
Uff. Chcete pokračování? Budu si namlouvat, že tam v dálce někdo zařval ANO a s dovolením si tu ublognu další poťouchlou kapitolu. Dnes o lovecké sezóně, osamělosti hráčů a dlouhé a chladné chodbě s šachovnicí. A taky o králičí vychcanosti, přítulných Spojencích a Nočních tvorech, kteří netakticky vynechávají pravidelný denní spánek...
113.
"Pojďte holky, proklejeme někoho!" - stařenka Oggová, Soudné sestry.
Staletá alej, vedoucí od hlavní brány na nádvoří, byla za normálních okolností dlouhá necelou míli, ale znaveným Nočním tvorům se zdálo, že se táhne do nekonečna. Do míst, kde se stýkají rovnoběžky. Kde se dějí všechny ty Velké a Tajné události a kde by nikdo na žádnou podělanou Hru nikdy v životě nepomyslel. Táhli se po štěrkem vysypané cestě mezi stromy, rakev s Alicí se zdála být pořád těžší a denní světlo poťouchlejší.
Draco mlčel. Kráčel kupředu jako stroj a v hlavě mu z nějakého nepochopitelného důvodu rotovala jediná, shodou okolností ta nejméně důležitá, myšlenka: Ať tohle neřeší. Ať tohle nekomentují, prosím...
Už teď věděl, že je to zbytečné. Protože tuto část jeho prachmizerného života ani jeden ze Spojenců dosud ani z vlaku nezahlédl a doposud neměli důvod ho z něčeho takového podezírat. Jistě, byla to jen otázka času. Věděl, že nejsou tak malicherní, aby jim něco takového vadilo, ale...
Ne, vážně bylo zbytečné o tom přemýšlet. Zvlášť teď, když se na ně řítilo další kolo téhle smrtící Hry, on měl takový strach o mámu a věžičky Malfoy Manor byly na dohled.
"Tyjó," okomentoval TO - naštěstí s pobaveným úšklebkem - Amadeo. "Johne, ty spíš s Britským korunním princem!"
"To abych začal dodržovat etiketu," zamručel John a věnoval rozmrzelému Svatojánskému dítěti spiklenecké mrknutí.
"Měnit si ponožky a tak," řekl Draco, pevně rozhodnutý přistoupit na jejich praštěnou hru a poslat všechny prapodivné a ne tak docela příjemné pocity do háje.
"No dovol? Ty já si čirou náhodou... Poslyš," znejistěl najednou. "Proč je tu takový klid? Neměl by nám někdo vyrazit naproti, nebo tak něco?"
Draco vzhlédl. "To rozhodně měl," zašeptal znepokojeně.
Nádvoří bylo sice plné stop, ale zcela očividně liduprázdné. Okna hlavního křídla vypadala mrtvě. Nejhorší bylo to ticho. Tísnivé ticho, v němž se nepohne ani lísteček. Kdy se i nejmenší plch v nejhlubší noře široko daleko bojí chroupnout a kolem se neodbytně plíží Paranoia. Svatojánskému dítěti se roztřásly ruce. Pak slunce zašlo za mraky a kdesi ve velké dálce tichounce zahřmělo.
***
"Ne," řekl Králík. Pravda, neznělo to úplně přesvědčeně a navíc měla pocit, že se na ni bojí pohlédnout. Zničehonic jí zacloumalo strašlivé pokušení Králíkem zatřást. Donutit ho, ať sakra položí ten zatracený čtyřlístek a koukne se na ni. Nedělala si sice iluze, že by znenadání prozřel a zjistil, že není TA Alice, ale minimálně by ji to uklidnilo. Minimálně by aspoň trošku ztratila ten pocit, že tuhle pitomou pokřivenou realitu nemůže nikterak ovlivnit. Počkat - řekla REALITU? Ach, co si to jen namlouvá... Vždyť sedí na MUCHOMŮRCE, do háje zelenýho.
"Jak to myslíš - NE?" otázala se hebkým, jen horko těžko ovládaným hláskem.
Mr. Beelee ukousl čtvrtý zelený lísteček, odhodil tvrdý stonek a upravil si vázanku.
"Ne," opakoval důrazně. "Některé věci prostě nemůžeš popřít."
"Boha jeho... Samozřejmě, nemůžu popřít, že tu došlo k zatracený shodě jmen, ale to je tak všechno."
"Propadla jsi norou!"
"Ale za to můžeš TY!"
"Kdybys NEBYLA Alice Liddelová, tak za mnou nepoběžíš. Kouzlo nebude fungovat. Ahááá!"
Alice vydala tichý zoufalý sten, sklouzla z muchomůrky a rezignovaně se natáhla do hebkého pažitu. Nad hlavou jí právě proplouval jiskřící, fialovo-oranžový čínský dráček a s rozkoší cupoval výtvory psychedelické geometrie na kousky. Alice vztáhla ruku a jemně ho pošimrala na hebkém, žíhaně opeřeném břiše. Loupl po ní ohnivým pohledem a přátelsky jí chňapl po prstech. Samozřejmě neměl skutečné zuby - bylo to, jako když vás někdo pohladí sametovou stužkou. Alice vzdychla. Souboj s Králičí logikou ji začínal dostávat do stavu, kdy si skoro přála být dráčkův druhý chod...
"Víš co? Já to vzdávám. Je mi fuk, co si myslíš. Zřejmě neexistuje jeden jedinej způsob, jak tě přesvědčit, takže si tady teď lehnu, zavřu oči a počkám, až zase zmizíš," oznámila. Chvíli se nedělo nic, jen v korunách stromů vřískalo cosi cizokrajného a skrz pevně stisknutá víčka k ní pronikal pestrobarevný ohňostroj. Pak se jí o tvář otřelo cosi jemného. A chlupatého...
***
"Mami?" škytlo Svatojánské dítě. Nechalo Spojence za zády a pelášilo do schodů jako splašené. Dům byl navzdory brzké hodině odpolední velice temný.
"Mami?! MAMI!!!"
Šachovnicová chodba mu nikdy nepřipadala tak dlouhá. Jak se tak řítil k Narcissině ložnici, stačil koutkem oka zazamenat, že Plukovník na svém portétu není. Nikde se tu nepotuloval ani Tygr. Draco netušil, co si o tom má myslet. A to, co mu předestírala jeho vyčerpaná, paranoiou sužovaná představivost, se mu vůbec nelíbilo. Chytil se kliky, udělal na kluzkých dlaždicích elegantní smyk a konečně rozrazil dveře. Závěsy byly zatažené, ale na manželské posteli se pod pokrývkou kdosi choulil. A také zaplaťmerlin dýchal.
"Maminko?" kvíkl Draco hlasem tak hysterickým, že by se za něj byl býval sám praštil. Nahmatal pod dekou kostnaté rameno a jemně jím zatřásl. Pak ještě jednou, mnohem důrazněji. Tělo pod pokrývkou se zimničně zachvělo a Hráčka váhavě vykoukla ven.
"Draco...?" špitla dezorientovaně. Pomalu se posadila. Ve světle mrňavé lampičky vypadala tak strašlivě zuboženě, až se Svatojánskému dítěti chtělo řvát a rozmlátit něco na kousky. Místo toho si Draco sedl a udělal jedinou věc, která se v danou chvíli udělat dala. Opatrně mámu objal. Teď už pochopitelně brečel, strašně, strašlivě tiše, ale bylo mu to fuk. Všechna ta bezmoc zkrátka musela ven - dokonce i slzy byly lepší než Narcissino vyčerpané, rezignované koukání do prázdna. Mohl jen doufat, že to brzy přejde.
Že se zas promění v Hráčku, kterou hned tak něco neporazí. Věděl, že je to možná hloupé, ale pořád ve skrytu duše doufal, že za těma vyhaslýma očima pořád ještě je. Že zničehonic zamrká, zvedne hlavu a řekne: "Teď mě ale FAKT naštval!"
A pak vstane z postele a vytáhne z rukávu takovou strategii, že Třetí hráč jednoduše padne na zadek a zmizí ze scény dřív, než to celá ta Potterova pakáž, všichni ti Úžasní Kladní Hrdinové vůbec stačí zaregistrovat. Na rovinu - být vedlejší postava, jeden z těch nenápadných herců v pozadí, to není pozice snadná, ani záviděníhodná. Nikdy si to neuvědomoval intenzivněji. A nikdy ho to neštvalo víc... Kdyby aspoň věděl, co se děje, kdyby měl jen jednou jedinkrát možnost nahlédnout do Potterovy části herního pole! Samozřejmě - pořád tu byla ještě jedna, mnohem naivnější a o to skrývanější myšlenka. Myšlenka na další Spojenectví. Na hru otevřenými kartami. Hovadina, pochopitelně. Představa tak scestná, že o ní neřekl dokonce ani Johnovi...
***
"Hele," otevřela oči, "co to sakra děláš?"
Králíkův vykulený kukuč byl děsivě blízko. Cítila jeho dech. Voněl jako jetelíček, kořeněný jemnou špetkou marihuany. Vzápětí mu z oka vypadl starodávný monokl na řetízku a cvrnkl Alici do nosu.
"Nemůžeš tu takhle ležet," řekl Králík. "Ty se vůbec nedržíš příběhu."
Tohle bylo trochu moc.
"Děláš si ze mě srandu? Co čekáš, že udělám? Že tu budu tajtrdlíkovat, hopsat a trhat květinky? Tak tedy při vší ouctě, kterou k týhle klasice dětské literatury chovám - nechť mi pan Carrol ráčí políbit můj velectěnej afroamerickej zadek," řekla a zase oči zavřela.
"Alealeale... ale to není fér!" zapištěl Králík. "Ty se máš radovat! Ty máš ZPÍVAT! Ty se máš divit! Máš vyslovovat tajná přání!"
Alice se posadila. Za její úsměv by se nemusel stydět ani Grinch - byl natolik čitelný, až přiměl Králíka obezřetně uskočit.
"Přání," opakovala tiše. "To v knize sice nebylo, ale budiž. Moc bych si přála... aby začala lovecká sezóna."
Nad paloukem se ještě víc setmělo. Kdesi v dálce štěkl pes. Šílený kloboučník za kopcem z nějakého nepochopitelného důvodu přešaltoval z Redemption songu na mnohem akčnější Sympathy for the Devil.
A ve vzdáleném remízku zablikaly pochodně...
***
"Hele," řekl Amadeo, "taky máš pocit, že na tomhle portrétu někdo chybí?"
John přikývl.
"Jo. Tenhle obraz znám. Joshua Reynolds, konec osmnáctého století. Originál visí v Národní galerii v Londýně, ale je mnohem..."
"Menší," zašeptal tichý, velmi unavený hlas za Johnovými zády. Noční tvor se ohlédl a na rtech mu vykvetl široký, nic neskrývající úsměv. Narcissa, zabalená do plédu a opřená o dveře ložnice, k němu s úsměvem vztáhla prokřehlou ruku.
"Johne... "
John vykročil a prostě ji objal - k čertu s etiketou. A Amadeo jakožto správný spojenec na nic nečekal a přidal se k objetí taky. Ustaraně přihlížející Draco navzdory vší mizérii vyprskl smíchy, jednoduše si nemohl pomoct - tenhle pohled pokládal za absolutně neodolatelný.
"Doprdelekurvadrát," zamumlal spontánně Amadeo, "omluvte mojí přístavní italštinu, ale nemáte ani šajn, jak strašně se nám po vás stejskalo."
Narcissa, která v náručí obou Nočních tvorů vypadala ještě hubenější a křehčí, vydala prapodivný zvuk. Když jí ale Draco pohlédl do uslzeného obličeje, zjistil, že má pusu od ucha k uchu. Smála se. Konečně se smála...
"Nechte toho, jo?" zamručel pro jistotu. "Nerad bych, abyste mi ji umačkali, nebo tak něco..."
Spojenci vyprskli ještě hlasitěji. A pak se z pevně přitulené trojice vynořila Narcissina ruka a přitiskla ho k nim taky...
***
Třetí hráč, usazený ve svém pohodlném ušáku a hledící z okna na zachmuřenou oblohu, podrážděně zavrčel. Na Malfoy Manor se očividně něco změnilo. Poklidně plynoucí hladinu beznaděje tu zjevně zčeřilo něco, co neznal. A PŘÁL SI znát. Něco nečekaného. Až bolestně vzdáleného. Něco, na co nemá a nikdy nebude mít vliv. Něco - a tuhle myšlenku měl rád ze všeho nejmíň - něco, co má na dosah kostnatých prstů, ale stejně mu to pokaždé unikne. Ta odporná věc, o níž byl léta skálopevně přesvědčen, že ji nepotřebuje. Hnusná věc, kterou se byť jen štítil pojmenovat. Ta, která by pravděpodobně - ale věřme pravděpodobnostem, že? - možná mohla zaplnit to jediné, bolavě prázdné místečko kdesi uvnitř.
Něčí BLÍZKOST...
***
ANO, zasmála kdesi daleko, spoustu mil dosud, Dáma z bayou. ANO... Potom usrkla teplý a strašlivě sladký Southern Comfort, uvelebila se na dně loďky pohodlněji a začala si tichounce pohvizdovat. Nezasvěcenému - a nepříliš dokonalým hudebním sluchem disponujícímu - kolemjdoucímu by to znělo skoro jako Nina Simone...
Pokračování příště...