Insomnia
Lemurův organismus je nedávným kolapsem kapku rozhozen, a tak Lemur moc nespí. Zato si čte. A protože již přečetl všechny zápůjčky, vyšátral z knihovničky hromádku věcí, na které se chystal, až... nu, zkrátka AŽ.
Objevil tam: bilingvní klasiky, nějakou poezii, dva díly Ai no Kusabi (v Angličtině), a v neposlední řadě taky tohle. Na rovinu - nějakou kvalitní upířinu jsem si přečíst potřebovala. (Záměrně píšu kvalitní, neboť se různým pubertálním "Stmívacím" experimentům vyhýbám jak čert kříži.) Protože jsem Stokerovec i Riceán, je můj pohled na krvesajnou komunitu odjakživa vřelý a láskyplně černohumorný - neváhám si z mých oblíbených hrdinů přátelsky utahovat.
Z čehož plyne, že jsem si zákonitě musela zamilovat též Hellsing. (Já vás slyšela! Žádné narážky na Integřinu vanu, prosím!)
Četla jsem a četla, a najednou se probudil můj šaškovský gen a začal přemýšlet, jak by Hellsingovský Alucard asi reagoval na Pozdního hosta (a na autorčino uctivé a láskyplné vzhlížení k hlavnímu hrdinovi - kterýžto přístup k věci se mi na Jenny mimochodem hrozně líbí - celkově).
Nakonec vzniklo tohle. Ortodoxní Hellsingovci nechť laskavě odloží zbraně a zvednou ruce, abych na ně viděla. Děkuji.
***
Za normálních okolností sem nechodila. Nakonec ani nemusela - on přicházel za ní. Stačilo zavolat. Nebo poslat se vzkazem Waltera. Většinou ale přišel dřív, než si stačila byť jen pomyslet, že ho potřebuje. Nejlepší spojenec, jakého kdy měla.
Příšera a ďábel pokušitel v jednom - to jistě - ale stejně bylo hezké vědět, že tu je. Že cítí jeho oporu jako ledový dech v zátylku. Samozřejmě, že by to nikdy nepřiznala, ale vychutnávala si to. Dávno se přestala bát.
Podzemní chodba vypadala nekonečná, mnohem delší, než ve skutečnosti byla. I v pravé poledne tu byla tma. Hustá, ošklivá, pavučinami opředená tma, která si nezaslouží slušný příměr.
Integra si tiše povzdechla a zvedla svícen výš. Ne, nepletla se - zpod těžkých dubových dveří jeho luxusní krypty skutečně vycházelo slabé světlo.
Na zaklepání nereagoval. Na chviličku jí otřásla nehezká předtucha, ale pak se zevnitř konečně ozvalo nerudné zamručení.
"Ehm, Alucarde?"
"Varuju tě. Jestli sem teď vejdeš, přijdeš i o ten nepatrnej zbytek iluzí, který ještě máš."
Integra podvědomě couvla.
Její poťouchlé podvědomí (a klasické vzdělání) jí rychle předestřelo několik možností, jednu neuvěřitelnější než druhou.
"Jsi... jsi v pořádku? Je poledne, proč nespíš?"
"Možná tě to překvapí, ale i někteří Noční tvorové trpí nespavostí."
Tohle už znělo vysloveně nealucardovsky a tak bez zaváhání vzala za kliku. Nic. Bylo zamčeno.
"Při vší úctě - vypadni," zamručel nenaložený hlas uvnitř.
"Co je ti?" vyklouzlo jí z úst, zatímco Hellsingovská hrdost kdesi uvnitř automaticky zaržála: CO SI TO DOVOLUJEŠ?
"Chci říct - co si to dovoluješ?!" zavrčela nahlas, ale popravdě - nemělo to patřičnou šťávu.
"Nechci, abys mě takhle viděla. Jsem melancholickej. Jsem... ," zaváhal a dodal podivné rumunské slovo, kterému (naštěstí) nerozuměla.
"Cože jsi?" nevzdávala to. Přitiskla se ke dveřím tak těsně, jak jen to šlo.. Cítila, že narazila na problém, a před problémy Hellsingové ze zásady necouvají. (Pohlédneme-li pravdě do tváře, právě v TOM je často největší problém.)
Zevnitř zazněl hluboký povzdech, měkké kroky bosých chodidel a vzápětí se dveře otevřely tak prudce, že mu málem spadla přímo k nohám.
"Dobře," mroukl mrzutě. "Pojď dál. Ale řekla sis o to."
Vešla. V měkkém světle svic vypadal docela normálně - pokud vám tedy pohled na mrzutého, rozespalého a v černém nátělníku a pyžamových kalhotách oblečeného Nemrtvého připadá normální. Vlasy měl rozpuštěné a rozcuchané - trčely mu z hlavy v těch nejneuvěřitelnějších úhlech. Pořád sice vzdáleně připomínal Knížete Transylvánského, ale mnohem víc člena kapely The Cure.
S nevěřícným pobavením na něj zamžourala přes brýle. Byla to vlastně docela úleva, čekala horší pohled.
"Spokojená?"
"Klidná. Bála jsem se o tebe."
Sjel ji takovým pohledem, až se začervenala a na malou, nepatrnou chviličku měla chuť ho praštit - protože tohle byl on. Ten Alucard, kterého znala.
"Tak ty ses o mě bála?" ušklíbl se polichoceně. Natáhl ruku a dovolil si zajít ještě dál: věnoval jí malé, ledově studené štípnutí do brady. Automaticky ho pleskla přes prsty.
"Uff," chytil se teatrálně za srdce. "Už jsem se bál, že jsi propadla sentimentu."
"Neblázni," rozhodla se přistoupit na jeho hru. "To by mě zničilo."
"To rozhodně," ušklíbl se. "Musela bys pak totiž dělat strašný věci! Třeba se - ježíškunakřížku! - usmát! Nebo přiznat, že mě ve skutečnosti chceš!"
Vzhlédla. Na kratičký, pranepatrný okamžik jí zacloumlala nepochopitelná touha, vyprsknout smíchy, ale pak se naštěstí ovládla.
"Dobrá," nasadila výraz té přísné, autoritativní a především zodpovědné Integry Hellsing, "očividně jsi v pořádku. Můžu jít."
"Ne," chytil ji za paži. "Když už jsi vážila cestu sem dolů, tak mi chvilku dopřej potěšení ze své společnosti. Prosím," dodal rychle, když se zamračila.
Chvilku ho tiše pozorovala. Pak se váhavě rozhlédla, kam se má posadit. Nebylo tu absolutně nic, kromě nízkého, rozměrného katafalku s monumentální rakví (s modrozlatou přikrývkou a polštářkem uvnitř). Na okraji katafalku leželo několik předmětů, které v kryptách obvykle nebývají: kniha. Sklenice s tmavorudým koktejlem. Zaprášené fotoalbum. To všechno vypadalo domácky a mile a degradovalo chmurný katafalk na jakousi morbidní verzi nočního stolku.
Alucard pokrčil rameny, vklouzl pod deku a udělal jí vedle sebe kousek místa.
"Tak pojď," položil jí zenově klidným tónem zcela neuvěřitelný návrh. "No tak - já přece nehodlám zahájit útok na tvou nevinnost. Věř nebo ne, občas dovedu být gentleman."
"Gentleman," opakovala pobaveně. "Ty."
Pak se přistihla při čemsi zcela nevhodném a nehellsingovském - najednou šíleně zatoužila si k němu vlézt. Položit mu hlavu na rameno. Aspoň na chviličku se přitulit. A on to věděl. Začínal se usmívat.
Zničehonic si se svou umanutostí připadala maličko směšná. Dřív, než si uvědomila, co dělá, svlékla si sako. Zula boty. Chytila se jeho napřažené ruky a rozpačitě si vlezla vedle něj. Rakev byla prostorná a nemravně pohodlná - skoro se jí začínaly zavírat oči.
"Příjemný," zamručel jí pobaveně do vlasů. "Tohle bychom měli praktikovat častěji."
Téměř proti své vůli se přitiskla blíž a zavřela oči.
"ještě slovo," varovala ho, "a odcházím."
Tichounce se zasmál.
"Je tu tak nádherné ticho," zašeptala. Pak si uvědomila něco zvláštního. "Poslouchej, ty hřeješ."
"Jo," zívl. "Vždycky, když se najím. Co je? Smrtelníci snad v noci neluxujou ledničku, když nemůžou spát?"
Rozesmála se.
"Připadáš mi pořád lidštější."
"Taková urážka," uchechtl se a věnoval jí úsměv, který absolutně nic neskrýval.
"Poslyš, proč vlastně nemůžeš spát?"
Jeho úsměv zmizel.
"Někdy tě zkrátka ... dohoní Minulost. A některý vzpomínky koušou."
Integra se podepřela loktem. Tohle sice nebylo její hřiště, ale tělo (a instinkt) někdy zkrátka rozhoduje za vás. Pohladila ho. Nesmírně opatrně mu shrnula vlasy z čela.
"Jestli ti můžu nějak pomoct..."
Zavrtěl hlavou. Pak se usmál. "Vlastně bys mohla. Dej mi tři dny volna, potřebuju se zastavit doma."
"Chceš jet do Rumunska?"
"Pozdravit pár přátel."
"Uvidíme, co se dá dělat."
"Děkuju."
Pár vteřin se na sebe jen tiše dívali. Pak Integra natáhla ruku a zašátrala na okraji katafalku. Nahmatala knihu - malý, odřený paperback - a zvědavě si přečetla titul.
"Pozdní host?"
"Jenny Nowak," usmál se. "Co naplat, každej máme svý slabůstky."
Otevřela knihu, přečela pár odstavců - shodou okolností těch, na které by raději narazit neměla -, krvavě zrudla a zase knihu zaklapla.
"Ehm, chápu."
"Miluju ji. Dělá ze mě sentimentálního chlapa, ale přísahám, že bych nejradši - "
"Ne, žádné podrobnosti, já ti věřím," řekla rychle.
"Ty stydlivko," mroukl.
Šťouchla do něj loktem.
Oplatil jí to. Mnohem jemněji, ale tak, aby to cítila.
"Máš mě ráda?" zeptal se potom.
Integra vzdychla. "Co naplat," zabručela neochotně. "Každý máme své slabůstky."
K tomu se jednoduše nedalo nic dodat...
Když za necelou půlhodinu z krypty odcházela, nesla si - krom nenápadně uzmuté knihy - také absulutně nevhodný, nehellsingovský a především sentimentální úsměv na rtech.
Konec