Následky nepatřičného sentimentu 8.
Tokio! Přístav! Slejvák! Samurajové! Forenzní technici! Jaura Joh Rowland! Chcete víc?
8.
Vyjdeme-li ve svých úvahách postupně ze dvou na sobě nezávislých hledisek, pak v bodě, kde se myšlenkové proudy střetávají, nejspíš najdeme pravdu. - Sir Arthur Conan Doyle.
Na rovinu, bylo to kruté. Ošklivé. Bolelo to mnohem víc, než čekal. Než si PAMATOVAL. Tou nejkrutější libůstkou Vzpomínek totiž bývá, zjevit se Vám zničehonic za zády. Odkašlat si. A významně uhodit do dlaně těžkou baseballovou pálkou. Komoří plakal, když se Vzpomínka prohryzávala hloub. Snažil se ovládnout, ale nešlo to - dál se nedůstojně krčil na podlaze, pokryté krví a páchnoucí přístavní břečkou, poraněnýma rukama si chránil obličej a klepal se, zatímco vrah Bundori trpělivě přihlížel a čekal, až pomine prvotní šok.
Unést Komořího bylo snadné. Stejně snadné, jako omráčit jeho policejní doprovod, ukrást mu uniformu a klidně se jeho vozem přesunout sem. Tady, věděl vrah, je nikdo nebude hledat. Ani rušit - a to pokládal za mnohem důležitější.
***
"Tak vážení," hlaholil Hirata, "Ne, že bych snad hodlal plýtvat přehnaným optimismem, ale náš pan Bezhlavý má konečně jméno!"
Sano, hrbící se nad sadou nehezkých fotografií a osmým šálkem kávy, zmámeně potřásl hlavou a vzhlédl.
"Jmenuje se - tedy, pardon, - JMENOVAL se Matsumoto Ibe... šestatřicet let, majitel obchodu s kořením, ženatý, dvě dcery."
"Záznam...?"
"Pár pokut za špatné parkování a jedna účast na malé dopravní nehodě před třemi lety. Co - vás nezajímá, jak jsem to zjistil?"
"Přestaň šaškovat," pokusila se mu Reiko uzmout složku, "Ovšem, že zajímá. Našla snad pátračka jeho tělo?"
"Nic takového," zašklebil se Hirata, nadmíru spokojený, že má jejich bedlivou pozornost. "Teď se podržte, vážení. Ten otisk - jediný otisk, který byl na Bundori nalezen... ten otisk byl JEHO."
Sano byl najednou úplně svěží.
"Prosím?" ujistil se, že slyšel dobře.
"Ano," kývl Hirata. "Vrah měl samozřejmě rukavice. A pokud tomu dobře rozumím, při... ehm... výrobě "Bundori" ho nenapadlo, že by něco, jako je otisk samotné oběti mohlo být důležité. Takže hlavu prostě... usekl, nalíčil a nabodl na kovový bodec a dál se artefaktem jaksi nezabýval."
"Pokládal dílo za dokončené. Máme tu co dělat s pořádně vyšinutým jedincem."
"To si pište. Ale řeknu vám, bylo to docela zklamání, když se v databázi vedle otisku objevil TENHLE obličej," ukázal Hirata na jednu z fotografií.
"Náhodná oběť," zamručel Sano zamyšleně. Zdálo se, že Hiratu skoro nevnímá. Najednou vyskočil na nohy.
"On to Bundori nedokončil."
"Prosím?" užasla Reiko.
"Něco chybí!" prohlásil. A dřív, než se kdokoli z týmu stačil nadechnout k další nezbytné otázce, vyběhl z místnosti.
***
Kostymérka stála těsně za dveřmi, což mu docela vadilo. Ne ovšem tolik, aby se dokázal ovládnout. Klečel na všech čtyřech. Do nosu mu pronikal odporný pach dezinfekce. Porcelánová mísa flegmaticky přijímala jeho snídani i pozdní svačinu. Colu, kterou se během pauzy dobíjel. Zkrátka zvracel, z očí mu kanuly slzy a nějak nemohl přestat.
"Kato, drahoušku," kvíkla nesměle kostymérka. "Opravdu pro tebe nemůžu nic udělat?"
Zabte mě, přál si Šičisaburó. Snažil se dýchat zhluboka, ale nepomáhalo to. Křeč v žaludku ho opět přiměla sklonit hlavu níž. Vydával strašlivé zvuky, ale mnohem strašlivější bylo to, co se mu právě odehrávalo v hlavě. Koutkem oka mlhavě vnímal vlhké, studené dlaždice, na nichž se - těsně vedle záchodové mísy - povalovaly dva předměty.
Jeho odporně mlčící mobil. A kniha. Jediná Lauřina kniha, které se až doposud vyhýbal jako čert kříži, ale dnes udělal tu neskutečnou pitomost a otevřel ji.
Román, nazvaný Bundori.
A najednou TO věděl. Najednou věděl úplně přesně, kde Komoří je. A proč mu nebere telefon. Netušil JAK to ví. Neměl ponětí, proč si je tolik jist reálností té odporné, děsivé, nelogické předtuchy, která mu nelítostně rotovala mozkem a zvedala mu žaludek spolehlivěji, než praktiky bulvárních pisálků.
Konečně křečovité cukání v žaludku polevilo. Otřel si pusu a rozechvěle se posadil.
Jediná věc, kterou si NEBYL jist, bylo to, co má dělat. Cítil se přesně tak, jak vypadal. Jako malý, křehký, bezbranný uke. Ohavný kňučící tvoreček, kterým nikdy nebyl - alespoň v této inkarnaci ne.
Najednou ustrnul, to jak se ke slovu konečně začínal dostávat spravedlivý vztek na situaci, která se tvářila tak bezvýchodně.
TAKHLE NE, blesklo mu hlavou. TAKHLE TO NESKONČÍ. NE, DOKUD JSEM TU JÁ.
Sebral knihu. A mobilní telefon. Opláchl si z obličeje ubohé zbytky šminek, energicky vypláchl z pusy odpornou pachuť a stejně energicky otevřel dveře. Kostymérka uskočila jen tak tak.
"Gomennasai," zamručel Šičisaburó, a protáhl se kolem ní dřív, než stačila s podivem okomentovat jeho převlek - otahané kapsáče a černý nátělník. Křehkou dívenku z jeviště by v něm hledal málokdo, ale nikdy v životě si na své dvoznačnosti a s ní spojenému pocitu svobody nezakládal víc.
Tentokrát byl samuraj. Byl válečník. Byl tvor tak pružný, rychlý a tajuplný, že vám zmizí ze zorného pole dřív, než si vůbec stačíte všimnout, že se v něm octl. Byl Pan Nepolapitelný. A měl práci.
***
Přístav vypadal nehostinně, ale Hošina se nemohl zbavit vtíravého dojmu, že by se necítil dobře ani v nejpřátelštější prázdninové destinaci na světě. Problém byl v něm, jako ostatně vždycky. Byl zkrátka předurčen - myslel si zhnuseně - cítit se až do skonání věků jako idiot.
Nešlo jen o to, že byl suspendován. Že trpěl depresí. A že měl, jak si uvědomoval, zřejmě čím dál větší potíže s chlastem. Problém spatřoval v tom, že asi začíná bláznit. Přichází o rozum. Reaguje naprosto nepochopitelně. Dělá věci, aniž by tušil proč. Jako teď, například. Co ho přimělo nasednout před policejní stanicí do taxíku a nechat se odvézt právě sem? Jaký to má u všech všudy smysl? Proč právě přístav?
Proč ne bar? Pravda, měl by se ožrat, alkohol nebyl špatné analgetikum. Bohužel přestával fungovat. Jako spousta věcí. Jeho život jako takový, kupříkladu.
Hošina vydal pochmurný vzdech. Měl by šílet. Měl by panikařit. Místo toho tu stojí, nechá se máčet slejvákem a tupě civí na... na co vlastně? Je to jen loď. Hnusná. Polorozpadlá. Skoro muzejní kousek. Už už se chtěl znechuceně obrátit o odchodu a vyhledat nejbližší hospodu, když uslyšel ten zvuk. V podpalubí té vykopávky kdosi zasténal.
***
"Odpovědi," zamumlal vrah. "Potřebuju... odpovědi."
Komoří se snažil dýchat pomalu a povrchně, ale stejně to bolelo. Natlučená žebra, nebo přinejmenším zlomená klíční kost. Hýbat se v omezeném rozsahu sice mohl, ale nedá se říct, že by ho to nějak zvlášť uklidnilo.
"To jsme dva," vyklouzlo mu z úst dřív, než tomu stačil zabránit. Zvláštní - BYL sice bez sebe hrůzou, ale zároveň jako by po něm příšerná Skutečnost stékala jako kapky po skleněné tabuli. Přivřel oči. Věděl, že ho vrah uhodí a křupnutí jeho nosní přepážky bylo kupodivu daleko ohavnější, než bolest samotná. Po tváři se mu rozlilo vlhké horko.
"Nezahrávej si se mnou," zasyčel vrah. Znělo to podivně zoufale. Hlas muže, který vyčerpal všechny možnosti a už nemá co ztratit. Klekl si, sevřel promáčené a zakrvácené klopy jeho saka a přitáhl si Komořího blíž. Jeho dech páchl laciným alkoholem.
"Kde jsem?" zasípal. "KDO jsem? Už... už není éra Genroku... "
"Taky sis všiml?" zajásal Komoří ironicky. Netušil, čím to je, ale ten znovuobjevený štít sarkastického humoru sílil a fungoval bezchybně. Pravda, mohlo to být kapku kontraproduktivní, ale bylo mu to fuk. Až ho překvapilo, jak moc je mu lhostejné, jak to celé skončí.
Vrahovy ruce ho zničehonic pustily. Neudržel by se na nohou, ani kdyby se kdovíjak snažil a tak zkrátka nechal kolena, ať se podlomí a gravitaci, ať se postará o zbytek.
"Nechci ti ublížit," zašeptal vrah. "Chci jen... aby to skončilo. Musím mluvit... se šógunem. On ví... "
Komoří vydal zoufalé uchechtnutí. Nemohl si pomoct.
Šógun. Ten ví a vždycky věděl naprosté... Na druhou stranu si ale Vzpomíná, uvědomil si. Ví, co bylo. Ví, kdo jsem. Ví, kým býval on.
Komoří nasucho polkl. Ta prostá myšlenka ho ohromila natolik, že se na malou chvilku nedokázal ani hnout. Popravdě - ta nejjednodušší vysvětlení jsou obvykle správná.
Zakňučel bolestí, když se na podlaze pokusil překulit tak, aby na vraha viděl. Jasně cítil, že tohle vysvětlování si žádá oční kontakt. Absolutní otevřenost. Trpělivost. A velkou dávku diplomacie, alespoň pokud chce vyváznout živý.
"Poslouchej," zašeptal vyčerpaně, "už vím, v čem je problém. Já si... Vzpomínám."
Vrah ho bez hnutí sledoval. Tvář měl ukrytou ve stínu, takže si netroufal odhadovat, nakolik jeho slova začínají působit.
"Věř mi," pokračoval. "Vím, jak se cítíš. Prožil jsem totéž, když jsem se začínal rozpomínat. Bolí to. Nemůžeš spát. Slyšíš ty hlasy. Vidíš - "
"Ano," hlesl vrah. Bylo to nejtišší ano, jaké kdy Komoří slyšel, s bídou přehlušilo zvuk deště tam venku, ale žádné neslyšel v životě raději.
***
Na střeše taneční školy se mu dýchalo mnohem lépe. Zastavil se a chvilku pozoroval město pod sebou. Tokio, které v určitém slova smyslu nikdy nepřestalo být Edem. JEHO město, v němž se přízraky minulosti pohybovaly bez zábran a viděli je jen vyvolení. A pár vypravěčů, samozřejmě.
Pan Nepolapitelný sáhl do kapsy pro mobil. Vytočil číslo, které si Komoří i on uložili z jakési potrhlé sentimentality.
"Haló?" ozval se JEJÍ hlas.
"Dobrý den. Jste to vy? Laura Joh... ? Jste ještě v Edu?"
Dal si záležet, aby použil staré jméno - se vší symbolikou, která němu patří. Na druhé straně váhavé ticho. Potom:
"Kdo volá?"
"Tady je... , zaváhal, "Šičisaburó."
Ještě delší ticho.
"Šičisaburó," opakovala potom tiše.
"Jo, ten. Asi bych vás měl ujistit, že tohle není vtip. Potřebuju se s vámi setkat. Co nejdřív. Yoshi je v neskutečném maléru, a obávám se.... že za to může vaše kniha."
Rozrušený nádech.
"Počkám na tebe před zahradou Rikugien."
"Dobrá, sejdeme se u Someimon Gate, kousek od stanice Komagome. Z hodinu."
"Budu se těšit."
"Já taky."
"Šičisaburó, počkej... jak tě poznám?"
"Metr pětašedesát, černé tričko, černé kalhoty. Tenisky. Neblázněte, budu přece držet vaši knihu," přestal si z ní utahovat.
"Nech mě hádat, " řekla tichounce. "Bude to Bundori, že?"
Nebylo nutné odpovídat. Od Komořího už ostatně věděla, jak poťouchlým hráčem může takový Osud být.
A tak telefon jednoduše zaklapl. A v mžiku naplánoval tu nejschůdnější a zároveň nejdobrodružnější cestu ze všech. Takovou, jakou by ocenil i takový David Belle. Protože, krize, nebo ne - nepolapitelné stránce sebe sama zkrátka neutečete...
Pokračování příště...