Weeska má narozeniny!
A já mám pro ni slíbený dárek. No, dárek...snad to nebude dar Danajský a bude se jí alespoň trochu líbit. Lupinovskou ff jsem nepsala poměrně dlouho a otevřeně přiznávám, že se mi Removi docela stýskalo. Až mě překvapilo, jak moc.
Tohle je pohádka. Manželská etuda. Frflání. Něco takového. Inu, Wees, všechno nejlepší a nech si chutnat.
Tolerance
V pohádkách se muž a žena potkají, najdou spolu bod G a žijí šťastně až do smrti. - H. Pawlowská.
Hezké slovo, myslela si Nymfadora. Moc hezké. Když ho někdo vysloví a v souvislosti s manželstvím zejména, zní tak nějak…hebce. Zaobleně. Přátelsky. Jeden málem zaslechne sladké vrkání novomanželských hrdliček a před očima mu defilují všechny ty nepravděpodobné, ale očividně harmonické páry, jako na starých barvotiskových pohlednicích. Pak už jen zbývá, aby vlk pobýval s beránkem…Koukněme se pravdě do očí. V praxi znamená tolerance a věci s ní spojené asi tolik, že většinu času zatínáte zuby a snažíte se partnerovi neprokousnout krční tepnu, případně ho neposlat do horoucích pekel.
Vidíš to moc černě, napomenula se v duchu a s povzdechem si dolila čaj. Oknem na ni výsměšně jukal úplněk. Dveře pro jistotu nechala pootevřené, ale upřímně - její trpělivost měla stejně jako již zmíněná tolerance taky svoje meze.
Je někde venku, zatímco ona tu (tolerantně) sedí, (tolerantně) ho proklíná, (tolerantně) se o něj bojí a v mezičasech prolévá hrdlem celou letošní produkci Ahmad Tea…
Stejně jako minulý měsíc.
A minulý.
Je měkká, přiznejme si to. I tohle s vámi provede láska.
Tonksová zasténala, přitáhla kolena k bradě a usilovně zaháněla děsivou představu, kterak zmatený, dezorientovaný Remus přebíhá šestiproudou dálnici. Pitomost, samozřejmě, ale poručte si, když máte bujnou představivost a stažení strachy tu počítáte vteřiny do rána.
Byla skoro rozhodnutá, jít si lehnout, když zaslechla ten zvuk. Vrznutí pootevřených dveří. Zacvakání drápů o parkety. Vzhlédla.
Stál uprostřed obýváku, ten největší, nejšpinavější a nejprovinileji se tvářící vlk na světě.
Než se mohla nadechnout k čemukoli, udělal další věc. Oklepal se. Dora s rezignovaným poloúsměvem sledovala, jak bláto odletuje a dekorativně pokrývá její nové tapety. Knihy v knihovně. Masajský kobereček před krbem.
Potom přistoupil blíž a nevinně se špičkou zjizveného čenichu dotkl její ruky.
„Předpokládám,“ řekla, „že asi nemá smysl ptát se tě, kde jsi byl?“
Mlčel. Díval se. Potom se jí u nohou stočil do klubíčka a usnul spánkem vlkodlaků, kteří jsou sice šťastní, ale taky hrozně unavení.
Překročila ho a šla pro hadr.
Inu, tolerance.
Takové hezké slovo…
Konec