Ochutnávky
Mám pro Vás něco ochutnávek, než se dostaneme dál...Otevřeně přiznávám, že jde o všehochuť a přesně vím pouze to, že jen některé z nakousnutých kousků se nakonec objeví zde. Které a kdy, to záleží na Vás, na tom, kolik času mi klienti dopřejí a také (samozřejmě) na tom, jak dlouho ještě dokážu odolávat chřipce, která si významně odkašlává za mým pravým ramenem. Inu, počkáme a uvidíme.
Oscar s úsměvem zavrtěl hlavou. Kdesi hluboko v jeho hrudi už ale začínal hlodat TEN pocit. Ono staré známé - a sakra nepříjemné - podezření, že TÍMHLE to nekončí. S jedním setkáním a značně povrchním vysvětlením celé situace se Bosie nikdy nespokojí. Nemá to zkrátka v povaze, věděl Oscar. Co naopak v povaze MÁ - uvažoval chmurně - je ukousnout vám paži v rameni, podáte-li mu prst.
Měli pravdu, uvědomil si s hrůzou Oscar. Bastet, Anup, Constance a ostatní...Tímhle to nejspíš nekončí. Ani nemůže. Na to je Prevít příliš zvědavý a bezohledný, a...na zabití, jednoduše řečeno.
Možná dá na chvilku pokoj a přijme situaci takovou, jaká je. Ale pak, dříve, nebo později přijdou Otázky. A...
"Co je? Tváříš se, jako bys viděl ducha," zamával mu Krásný prevít prsty před obličejem.
Taky že ano, povzdechl si v duchu Oscar. Chováš se moc mile, ale na rovinu - přízrak Bosieho 1895 se tu vznáší a bude vznášet pořád. Krucinál, proč jsem tak zaujatý? Jakožto aktivní člen legendárního Anupova týmu - těch potrhlých hráčů se Smrtí, Minulostí a Osudem - bych měl mít dávno dostatečný nadhled a ne se tu na tebe dívat jako na něco jedovatého...jen proto, že jsi to BÝVAL ty.
Já vím, já vím. Tohle se tu neobjevilo vážně, ale vážně dlouho...nicméně, Krásný prevít ŽIJE a nepřestává otravovat, tudíž bude dopsán. S Našeptavačem (který si momentálně vymýšlí čím dál větší voloviny, na které si absolutně netroufám) či bez. Mimochodník - ohledně Prevíta Vám v časech budoucích plánujeme malé, zcela nepatrné překvapení. Pokud samozřejmě chcete. Pokud ne....ále, stejně ho dopíšu. Už z čirého sentimentu. Mám ho ráda, hajzlíka jednoho. A vůbec. Jo, také se tu (dříve nebo později) objeví tohle:
"Ne," škytl Joritomo. "Vím, že jsem se choval hloupě a neprofesionálně, ale tohle nemůžete...tohle mi nemůžete udělat."
Sano mrskl gumovou rukavicí na naleštěnou ocelovou desku stolu a prudce se k němu otočil. Při pohledu na jeho výraz Joritomo podvědomě couvl.
"Skutečně si myslíš...," vydechl Sano, "Že tě odvolávám kvůli tomu, co se přihodilo po mé oslavě? Že si tě zkrátka a dobře odstraním z cesty, abys čirou náhodou neměl možnost mě zkompromitovat? Joritomo, řekni, že se pletu."
"......."
Sano si uvědomil, že usilovně svírá ruce v pěst a nabral dech, aby se alespoň trošku uvolnil. Joritomo se třásl a pečlivě studoval špičky bílých laboratorních návleků.
"To se mi snad zdá," zavrtěl hlavou Sano. Nešťastně vztáhl ruce a jemně mladíkovi stiskl ramena. Joritomo sklonil hlavu ještě níž - teď už se cítil doopravdy trapně, ale tohle si zkrátka a dobře museli vyjasnit, tím si byl Sano naprosto jist.
"Je mi líto, že si myslíš, že by něco takového mohlo jakýmkoli způsobem ovlivnit moje rozhodnutí. Rozhodnutí, které se toho, co se mezi námi stalo ani v nejmenším netýká. Joritomo, jsi v tomhle případě zkrátka citově angažovaný a i když tě pokládám za vynikajícího vyšetřovatele..."
"Rozumím," zašeptal Joritomo, "Je to pořád můj otec. I když NEJSEM citově angažovaný...Existují jistá pravidla."
Sano vzdychl, ale než stačil cokoli říct, zvedl Joritomo oči. Teď už se dokonale ovládal, jeho výraz by se dal považovat za čistě formální.
"Chápu, veliteli. Omlouvám se za svůj omyl a vězte, že naprosto respektuji vaše rozhodnutí. A teď, když dovolíte...předám výsledky testů paní Reiko a pojedu domů."
Jemně se vymanil ze Sanova sevření a udělal čelem vzad.
"Děkuji," řekl Sano. Jakmile Joritomova záda zmizela za dveřmi, přitáhl si pojízdnou stoličku a ztěžka se posadil. Ještě nikdy mu nebylo hůř.
Mno jo, samurajové...Pro ty (2? 3?) lidi, kteří je čtou: Ne, netuším, jak dlouhá série se z toho nakonec vyklube. A ještě jeden přípodotek: Vážně by mě zajímalo, kdy u nás vyjde tohle.
Ale abych to nezamluvila, ještě pro vás mám jednu ochutnávku.
Typické odpoledne na Liparech...Venku už bylo vedro k zalknutí a tmavá kuchyňská dlažba krásně chladila do chodidel.
Constance ovšem pochybovala, že právě tohle on ocení.
Jeho bledost dosahovala onoho přízračného odstínu, jaký míváme možnost vídat na obrazech svatých...Constance Greeneová se nad tou absurdní asociací musela pousmát. Z nějakého podivného důvodu jí ale ta hloupá představa vězela v hlavě dál, nemohla se jí zbavit - nakonec to BYL skoro mučednický výjev: On, ukrytý před světem, s hlavou v dlaních; krůpěje krve, prosakující nekonečnými metry papírové kuchyňské utěrky a pak samozřejmě nůž - nablýskaná široká čepel na podlaze u jeho bosých chodidel. Zářivá esence ryzí ostrosti, tak nepochopitelně dokonalá proti tmavým dlaždicím; lesklá, smrtící věc, házející na strop výsměšná prasátka.
"Ahoj Proserpino," zašeptal.
Nepohnul se. Nepodíval se na ni, dokonce ani když přistoupila HODNĚ blízko a svezla se k němu na podlahu.
"Co to tu vyvádíš?"
"Jen....jen se mi trochu smekla ruka. Zvláštní....v užívání řezných nástrojů jsem přece nebýval tak špatný."
"Můžu se podívat?" řekla klidně.
Ještě chvilku zůstal nehybný. Potom k ní pomalu, nepříliš ochotně napřáhl poraněnou paži. Nedíval se, když z ní bez jediného mrknutí odmotávala krví promočené vrstvy utěrek. Rána už skoro nekrvácela.
"Víš," podotkla konverzačním tónem, "měl jsi absolutní pravdu, že je lepší řezat PODÉL šlach, než přímo přes ně. Vtip je ovšem v tom - jak jsi nepochybně zapomněl - že pořád musíš říznout DOST hluboko."
"Proč jsi přijela, Constance?"
"Protože jsem potrhlá sentimentální viktoriánská...hříčka přírody," prohlásila pobaveně. Zvedl oči a věnoval jí jeden z charakteristických potměšilých úšklebků, ale ignorovala ho. S neprostým klidem zalovila v příruční tašce a vytáhla z ní malý bílý box se zeleným nápisem ProfiMed. Vyjmula z něj latexové rukavice, pečlivě si je nasadila a rychle se ujistila, že krabice obsahuje všechno, co obsahovat má. Nad malou ampulkou, ukrytou v drážce vedle šicí sady zaváhala a poprvé mu pohlédla přímo do užaslých očí.
"Codein?" zeptala se hláskem sladké viktoriánské dívenky, nabízející odpolední čaj. Fascinovaně zavrtěl hlavou.
"Jak myslíš," pokrčila rameny. "Ale necukej sebou. Tak dobrá švadlenka totiž nejsem."
No jo, já vím. Úplně slyším, kterak se jistý prevítí spojenec ďábesky chechtá a raduje, že měl pravdu. Že dlouho neodolám a Preston/Childovské bratry Pendergastovy na pokoji nenechám...Dobrá, nešlo to. Jsou totiž jistým kouzelně pitomým způsobem skvělí. Miluju je. Aloysius je k sežrání. Diogenes na zabití. A Constance Greene, ta je....no zkrátka, jako vystřižená z Krásného prevíta, a to potom...ehm. Chápete, že?
Každopádně TOHLE nedostanete, pokud si o to vysloveně neřeknete, (možná se to objeví na onačejším výhonku Lemuřího stromu), a ráda bych všechny ujistila, že Prevít, IDLM a nakonec i finále Strejdy Brama bude mít absolutní přednost. Tak.
A to je zatím vše, tjádydádydá...Další ochutnávky, ne-li hlavní chod dostanete zítra.
Hezké úterý přeju.