Blízká setkání (pro Regi)
Narozeninový dárek. Možná s maličkým předstihem, ale Lemurovi se nechce riskovat, že zase prošvihne nějaký termín. Tak tedy...
Pokud jsem správně počítala, vychází oslava Regiiny první KULATÉ - cítky na sobotu. Nebo...tak nějak. Nechtějte po dyskalkulickém Lemurovi nějaký početní úkon, zvlášť dnes ne.:o)
Snaha byla.
Varování: Tato (nakonec nikoli drabble, ale jednorázovka) obsahuje:
1.) Sentiment.
2.) Nepatřičné nakládání s postavami z Ai no Kusabi, což zahrnuje i absolutní opuštění kanonického žánru "angst" a příklon k čemusi...podivnému a těžko definovatelnému.
2.) Spoiler k AnK fanfiction Extraterrestrial Highway, neboť z tohoto počinu to vychází spíše, než z předlohy. Postavy jednají podle toho a možná se přiblížila ona chvíle, kdy Lemura za "literární" ouchylnost někdo přizabije. Ortodoxní fanoušek Ai no Kusabi, když už ne Harryho Pottera.
Tak tedy...pořád jsem si nebyla jistá tématem. Potom jsem jen tak ze zvyku hrábla do knihovny a vytáhla tenkou knížečku povídek. Přečetla si svou oblíbenou. Tu, z níž je citace na začátku. Tož...hezké počtení přeji, a berte to prosím s rezervou.
Jsem nebývale naměkko.:o)
Blízká setkání
(pro Regilu)
„…Pokud si během rozmluvy budeme potřebovat odpočinout, necháme kočku okupovat střed postele, my si můžeme lehnout po stranách a řešit problém dál. Ke komu z nás se ta kočka posune dřív a vybere si ho tak za budoucího majitele, ten ji dostane. Souhlasíte?“ - Ray Bradbury, Kočičí pyžamo.
„Iasone?“
„Hm.“
„Promiň, že tě ruším, ale…vzpomínáš, jak jsi mi tenkrát četl tu větu - vždyť víš, to: každý živý, dýchající tvor si zaslouží naši úctu a pozornost…“
„…a právo na pomocnou ruku? Jistě.“
„Souhlasíš s tím?“
„Samozřejmě. Plně se s tímto tvrzením ztotožňuji.“
„Opravdu?“
„Katze…chceš mi tím snad něco konkrétního naznačit?“ pozvedl podezíravě obočí.
Asistent se usmíval. Něžně a sladce. Pak vytáhl to, co držel za zády.
„Vlastně…“
Iason Mink se zamračil a konsternovaně na to namířil ukazovák.
„CO…TO…JE?“
Blátivá kulička prozatím nepřipomínala žádný ze známých živočišných druhů. Bylo to ošklivé. Maličké, rozčepýřené a mokré. Páchlo to. Pod několikerou vrstvou černé odkapávající špíny to na ně poblikávalo průzračně modrýma očima.
Potom to zvedlo hlavu, otřáslo se a řeklo něco jako: Mní…
Velice tiché, prosebné Mní.
„Viď, že si ho necháme, prosím, prosím, prosííím…,“ odhodil Katze veškerou důstojnost a snažil se tvářit co nejroztomileji.
„Ani…náhodou.“
„Iasone. Venku strašně prší a on se motal kolem silnice, přece jsem ho tam nemohl nechat. Koukni, jak se třese. Prosím…“
„Jak tě vůbec napadlo, sebrat ze země něco takhle špinavého?“
„Víš,“ špitl Katze, „Připadal mi neuvěřitelně statečný, na to, jaký je to prcek. Upaloval po krajnici, každé projíždějící auto ho ohodilo svinstvem a srazilo na zem, ale on pokaždé vstal a utíkal dál. Nevím proč, ale nějak mi připomněl Rikiho.“
Blondie se tiše díval. Pak vzdychl.
„Ach, bože…co jsem komu udělal. Tak dobře. Nech si to. Za předpokladu, že z toho odstraníš všechnu špínu a že se bude chovat vzorně. Jinak si mě oba nepřejte.“
„Díky!“ zajásal Katze. „No tak, uvidíš, že se nakonec skamarádíte. Slibuju.“
„Úplně mi postačí, když to nebudeš pouštět do mé pracovny. Nic víc si nepřeju.“
„Vůbec nebudeš vědět, že tu je,“ usmál se Katze.
O hodinu později
Už se nejmenoval To. Velký člověk se zrzavou srstí na hlavě ho oslovoval Artuši. Nevěděl, co to znamená, ale bylo mu teplo a měl plné bříško, což pokládal za mnohem důležitější.
Vonělo to tu.
Divně, ale vonělo.
Už si skoro nepamatoval, jaké to je, cítit pod nohama povrch, který hřeje. Na tři měsíce toho věděl víc, než jiné kočky za celý život. Málokterý z poznatků však mohl pokládat za příjemný. Třeba ta koupel - Artuš nechápal, co je příjemného na puse plné mydlinek. Mýdlo mu nechutnalo.
Mlíčko bylo lepší. Zvlášť teplé, jako od maminky. Matně si na ni pamatoval. Taky si pamatoval velkou ruku, která ho nemilosrdně vyšoupla ven. No, lepší na to nemyslet. Konečně uschl, využil nepozornosti toho rudovlasého chlápka a vyklouzl z koupelny. Nejvyšší čas, prozkoumat všechny hřejivé, tajuplné kouty. Kladl tlapky na měkký koberec a pohyboval se domem jako duch. A pak to uviděl!
Iason Mink, uvelebený na pohovce, poklidně listoval knihou. Měl všechny důvody být spokojený. Necelý měsíc po odjezdu ze Základny už se pomalu, ale jistě začínali zabydlovat. Tenhle dům - v jedné z poklidných, elegantních čtvrtí Londýna - patřil k nejpohodlnějším, jaké Katze dokázal sehnat. Riki se pořád ještě toulal po Evropě, ale Iason věřil, že se k nim brzy připojí. Současný stav ještě nemohl pokládat za úplně ideální, ale aspoň zůstával v kontaktu. Věděli o sobě a to bylo hlavní.
Iason vzdychl. Nejspíš by Katzemu neměl mít za zlé, že touží po kamarádovi. Musel se cítit maličko opuštěný. Jako on sám.
Artuš s očima navrch hlavy potichoučku přistoupil blíž. Tohle bylo opravdu divné. Nikdy nic podobného neviděl. Musí to očichat.
Udělal jeden, dva krůčky k pohovce a nahlédl pod ni. Ten velký tvor nahoře si ho prozatím nevšiml - Artuš upřímně doufal, že to tak i zůstane. Při prvním kontaktu mu nepřipadal nejpřátelštější.
Mnohem víc Artuše zaujala ta věc pod pohovkou. Ten dlouhý, tenký, stříbřitý hádek, stočený na tmavé slupce koberce. Maličko se pohyboval, jak ten tvor nahoře dýchal. Artuš vztáhl tlapku a fascinovaně se toho dotkl.
A…
Nestalo se nic. Vůbec nic. Artuš byl popravdě trochu zklamaný. Čekal by, že se to pohne víc. Že to před ním ucukne. Uteče. Dá mu záminku k honičce, po které tolik zatoužil. Možná, uvažoval, možná by to mohl vyprovokovat.
Artuš se přikrčil…víc…skoro nedýchal vzrušením a ocásek měl rozježený, jako kartáč na čištění lahví....a pak…
SKOČIL.
A vznesl se do vzduchu.
„Hej,“ zamručel Iason Mink. „Co si myslíš, že děláš?“
Držel Artuše jako Hamlet Yorickovu lebku a pečlivě si toho drzouna prohlížel. Koupel kotěti prospěla.
Po odstranění několika vrstev silniční špíny byl odhalen chundelatý kožíšek v nejfantastičtějším odstínu světle rezavé, jen s nepatrným nádechem tmavšího mourování. Modré oči si Blondieho prohlížely s vědeckým zaujetím.
Pomyšlení, že se s tím srandovním tvorečkem vzájemně odhadují, Iasona pobavilo. Tiše zavrtěl hlavou.
„Vní,“ souhlasil Artuš nastydle.
„Víš ty co? Nakonec nevypadáš tak špatně. Chovej se slušně a budeme spolu vycházet.“
Podrbal kotě na zádech a nechal ho, ať si ustele přímo na něm. Usnulo prakticky okamžitě.
Jeho předení bylo velmi uklidňující.
Skoro, jako to Katzeho.
Iason Mink se usmál a opět se začetl.
Ta kniha byla totiž doopravdy zajímavá. Skoro stejně, jako některá blízká setkání…
Konec
Pokud jsem správně počítala, vychází oslava Regiiny první KULATÉ - cítky na sobotu. Nebo...tak nějak. Nechtějte po dyskalkulickém Lemurovi nějaký početní úkon, zvlášť dnes ne.:o)
Snaha byla.
Varování: Tato (nakonec nikoli drabble, ale jednorázovka) obsahuje:
1.) Sentiment.
2.) Nepatřičné nakládání s postavami z Ai no Kusabi, což zahrnuje i absolutní opuštění kanonického žánru "angst" a příklon k čemusi...podivnému a těžko definovatelnému.
2.) Spoiler k AnK fanfiction Extraterrestrial Highway, neboť z tohoto počinu to vychází spíše, než z předlohy. Postavy jednají podle toho a možná se přiblížila ona chvíle, kdy Lemura za "literární" ouchylnost někdo přizabije. Ortodoxní fanoušek Ai no Kusabi, když už ne Harryho Pottera.
Tak tedy...pořád jsem si nebyla jistá tématem. Potom jsem jen tak ze zvyku hrábla do knihovny a vytáhla tenkou knížečku povídek. Přečetla si svou oblíbenou. Tu, z níž je citace na začátku. Tož...hezké počtení přeji, a berte to prosím s rezervou.
Jsem nebývale naměkko.:o)
Blízká setkání
(pro Regilu)
„…Pokud si během rozmluvy budeme potřebovat odpočinout, necháme kočku okupovat střed postele, my si můžeme lehnout po stranách a řešit problém dál. Ke komu z nás se ta kočka posune dřív a vybere si ho tak za budoucího majitele, ten ji dostane. Souhlasíte?“ - Ray Bradbury, Kočičí pyžamo.
„Iasone?“
„Hm.“
„Promiň, že tě ruším, ale…vzpomínáš, jak jsi mi tenkrát četl tu větu - vždyť víš, to: každý živý, dýchající tvor si zaslouží naši úctu a pozornost…“
„…a právo na pomocnou ruku? Jistě.“
„Souhlasíš s tím?“
„Samozřejmě. Plně se s tímto tvrzením ztotožňuji.“
„Opravdu?“
„Katze…chceš mi tím snad něco konkrétního naznačit?“ pozvedl podezíravě obočí.
Asistent se usmíval. Něžně a sladce. Pak vytáhl to, co držel za zády.
„Vlastně…“
Iason Mink se zamračil a konsternovaně na to namířil ukazovák.
„CO…TO…JE?“
Blátivá kulička prozatím nepřipomínala žádný ze známých živočišných druhů. Bylo to ošklivé. Maličké, rozčepýřené a mokré. Páchlo to. Pod několikerou vrstvou černé odkapávající špíny to na ně poblikávalo průzračně modrýma očima.
Potom to zvedlo hlavu, otřáslo se a řeklo něco jako: Mní…
Velice tiché, prosebné Mní.
„Viď, že si ho necháme, prosím, prosím, prosííím…,“ odhodil Katze veškerou důstojnost a snažil se tvářit co nejroztomileji.
„Ani…náhodou.“
„Iasone. Venku strašně prší a on se motal kolem silnice, přece jsem ho tam nemohl nechat. Koukni, jak se třese. Prosím…“
„Jak tě vůbec napadlo, sebrat ze země něco takhle špinavého?“
„Víš,“ špitl Katze, „Připadal mi neuvěřitelně statečný, na to, jaký je to prcek. Upaloval po krajnici, každé projíždějící auto ho ohodilo svinstvem a srazilo na zem, ale on pokaždé vstal a utíkal dál. Nevím proč, ale nějak mi připomněl Rikiho.“
Blondie se tiše díval. Pak vzdychl.
„Ach, bože…co jsem komu udělal. Tak dobře. Nech si to. Za předpokladu, že z toho odstraníš všechnu špínu a že se bude chovat vzorně. Jinak si mě oba nepřejte.“
„Díky!“ zajásal Katze. „No tak, uvidíš, že se nakonec skamarádíte. Slibuju.“
„Úplně mi postačí, když to nebudeš pouštět do mé pracovny. Nic víc si nepřeju.“
„Vůbec nebudeš vědět, že tu je,“ usmál se Katze.
O hodinu později
Už se nejmenoval To. Velký člověk se zrzavou srstí na hlavě ho oslovoval Artuši. Nevěděl, co to znamená, ale bylo mu teplo a měl plné bříško, což pokládal za mnohem důležitější.
Vonělo to tu.
Divně, ale vonělo.
Už si skoro nepamatoval, jaké to je, cítit pod nohama povrch, který hřeje. Na tři měsíce toho věděl víc, než jiné kočky za celý život. Málokterý z poznatků však mohl pokládat za příjemný. Třeba ta koupel - Artuš nechápal, co je příjemného na puse plné mydlinek. Mýdlo mu nechutnalo.
Mlíčko bylo lepší. Zvlášť teplé, jako od maminky. Matně si na ni pamatoval. Taky si pamatoval velkou ruku, která ho nemilosrdně vyšoupla ven. No, lepší na to nemyslet. Konečně uschl, využil nepozornosti toho rudovlasého chlápka a vyklouzl z koupelny. Nejvyšší čas, prozkoumat všechny hřejivé, tajuplné kouty. Kladl tlapky na měkký koberec a pohyboval se domem jako duch. A pak to uviděl!
Iason Mink, uvelebený na pohovce, poklidně listoval knihou. Měl všechny důvody být spokojený. Necelý měsíc po odjezdu ze Základny už se pomalu, ale jistě začínali zabydlovat. Tenhle dům - v jedné z poklidných, elegantních čtvrtí Londýna - patřil k nejpohodlnějším, jaké Katze dokázal sehnat. Riki se pořád ještě toulal po Evropě, ale Iason věřil, že se k nim brzy připojí. Současný stav ještě nemohl pokládat za úplně ideální, ale aspoň zůstával v kontaktu. Věděli o sobě a to bylo hlavní.
Iason vzdychl. Nejspíš by Katzemu neměl mít za zlé, že touží po kamarádovi. Musel se cítit maličko opuštěný. Jako on sám.
Artuš s očima navrch hlavy potichoučku přistoupil blíž. Tohle bylo opravdu divné. Nikdy nic podobného neviděl. Musí to očichat.
Udělal jeden, dva krůčky k pohovce a nahlédl pod ni. Ten velký tvor nahoře si ho prozatím nevšiml - Artuš upřímně doufal, že to tak i zůstane. Při prvním kontaktu mu nepřipadal nejpřátelštější.
Mnohem víc Artuše zaujala ta věc pod pohovkou. Ten dlouhý, tenký, stříbřitý hádek, stočený na tmavé slupce koberce. Maličko se pohyboval, jak ten tvor nahoře dýchal. Artuš vztáhl tlapku a fascinovaně se toho dotkl.
A…
Nestalo se nic. Vůbec nic. Artuš byl popravdě trochu zklamaný. Čekal by, že se to pohne víc. Že to před ním ucukne. Uteče. Dá mu záminku k honičce, po které tolik zatoužil. Možná, uvažoval, možná by to mohl vyprovokovat.
Artuš se přikrčil…víc…skoro nedýchal vzrušením a ocásek měl rozježený, jako kartáč na čištění lahví....a pak…
SKOČIL.
A vznesl se do vzduchu.
„Hej,“ zamručel Iason Mink. „Co si myslíš, že děláš?“
Držel Artuše jako Hamlet Yorickovu lebku a pečlivě si toho drzouna prohlížel. Koupel kotěti prospěla.
Po odstranění několika vrstev silniční špíny byl odhalen chundelatý kožíšek v nejfantastičtějším odstínu světle rezavé, jen s nepatrným nádechem tmavšího mourování. Modré oči si Blondieho prohlížely s vědeckým zaujetím.
Pomyšlení, že se s tím srandovním tvorečkem vzájemně odhadují, Iasona pobavilo. Tiše zavrtěl hlavou.
„Vní,“ souhlasil Artuš nastydle.
„Víš ty co? Nakonec nevypadáš tak špatně. Chovej se slušně a budeme spolu vycházet.“
Podrbal kotě na zádech a nechal ho, ať si ustele přímo na něm. Usnulo prakticky okamžitě.
Jeho předení bylo velmi uklidňující.
Skoro, jako to Katzeho.
Iason Mink se usmál a opět se začetl.
Ta kniha byla totiž doopravdy zajímavá. Skoro stejně, jako některá blízká setkání…
Konec