Pro Julii
Ona ví za co.:D
Název: Maják
Fandom: Anachronismus
Shrnutí: O zlých snech, o absenci barev, o temných a temnějších vzpomínkách a o ruce, které se ve spaní nesmíte pustit. Ale nebojte, má to happy end. Tohle je úmyslná oslava klišé, vtip a dárek pro někoho, koho mám moc ráda, takže je mi úplně šumafuk, kdo se to pokusí intelektuálně rozškubat na cáry.
Rating: Minimálně 15+, záleží na vaší představivosti. Čím je barvitější a konkrétnější, tím víc si přidejte.
...a ti princové byli dva, podobni jeden druhému jako vejce vejci. Dávno, dávno tomu...
Je to divný pocit. Jako by vás někdo rozlomil v půli a tu druhou část, tolik důležitou, zničehonic smazal ze světa. Uplynulo skoro osmdesát let a pořád si ho pamatuju. Jeho studenou ruku. Ráno, když jsem se vzbudil a s pusou plnou prachu začal křičet. A nepřestal skoro hodinu. Protože on už tam nebyl. Nedýchal. Seděl jsem v troskách a v náručí místo svého dvojčete svíral jen prázdnou, studenou skořápku. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se tehdy dostal ven. Kdo
mě odvedl.
„Wolfe. WOLFE!“
„Mmm?!
Víte, co je nejkrásnější na nočních můrách? Že se z nich pokaždé vzbudíte. Je úplně jedno, že máte pyžamo propocené skrz na skrz, když pořád držíte tu ruku, která vás probudila. A jako z propasti vytáhla ven.
Ještě jsem se trochu klepal, ale místnost už zase měla barvy. Konkrétní obrysy. Ty, co mě neděsily. Pomalu jsem se posadil. Peter mi ve tmě sáhl čelo.
„Dobrý? Jsi zpátky?“
Ano. A spolu se mnou můj celoživotní průser - když brečím, nedostanu ze sebe ani slovo. Netuším, jestli je to nějaká křeč v hlasivkách nebo jen stažený krk, zkrátka to nejde, ať dělám co dělám. V jistém smyslu bylo příjemné vědět, že se spokojí s přikývnutím. Zná mě natolik, že žádné vysvětlování nepotřebuje.
Cítil jsem se jako padavka. A nesnášel se za to.
A zrovna moc nepomáhalo vědět, že je to poslední věc, kterou by Peter řešil. On tu zkrátka BYL, se vším zatraceným optimismem a černým humorem, které měl v zásobě. Obecně vzato, plánujete-li přesídlit do úplně jiné (možná bezpečnější) epochy, patrně neexistuje lepší společník než Peter Calloway.
Objal mě a chvíli držel. Jen malou chvilku. Věděl, že už TO odplývá. A tušil jsem, že stejně jako já doufá, že se TO zase nějaký čas nevrátí. Shorty tvrdila, že některých vzpomínek se nezbavíme nikdy. Jen možná budou trochu slábnout. Ostré hrany se mírně rozmlží. A přestanou zraňovat. Ne úplně, ale ne tak moc a tak přímočaře.
Postel zakňučela, když se Peter natáhl, aby rozsvítil lampičku na nočním stolku. Mžoural jsem na něj jako puštík, probuzený uprostřed dne a tudíž nepříliš dobře naložený. Z nějakého důvodu mi nedělalo úplně nejlíp, když se na mně takhle díval. Možná pozůstatek z dob, kdy ukázat slabost bývalo smrtelně nebezpečné. Některých naprogramování se zbavujeme hodně těžko - tenhle fakt jsem si připomínal dnes a denně.
„Chceš napustit vanu? A uvařit čaj?“
Nádech, výdech. Pak zběžný test hlasivek, který přinesl velmi uspokojivé výsledky:
„Vlezu si na chvilku do sprchy. Ale ten čaj si dám, děkuju.“
Usmál se, stiskl mi rameno a vstal.
„Přijdu pak za tebou.“
„Pete? Ehm, promiň, že jsem tě zase vzbudil vyšilováním.“
„Nechceš náhodou dostat na prdel, sisinko?“ zašklebil se. Tenhle výraz jsem znal. Většinou ho jen dvě, tři vteřiny dělily od toho, než se začne smát. Otočil se na patě a hrábl po mně, než jsem stačil ucuknout.
„Co blázníš, budou tě bolet záda, pusť mě, cvoku...“
„Přestaň remcat, hubeňoure - když už jsem vzhůru, tak tě do tý koupelny odnesu. Sotva stojíš na nohou.“
Já vím. Pitomé srandičky. Ale nějak to pomáhalo. Vždycky. Jako nějaký maják, co mě ubezpečí, že kotvím na tom správném místě a že tamto byl JEN sen. A ještě jednu věc jsem si vždycky uvědomil. Tenkrát v Berlíně, když jsem ho poprvé potkal, jako bych celou scenérii kolem něj vnímal jen šedou. Něco z něj zářilo, něco speciálního, a převlek to nedokázal úplně zakrýt... Barvy. Skryté barvy, kterými je současnost přehlcená a on si je na kůži přinesl tam. Jako znamení, že nejsem součást šedi, když jsem schopný je vidět. Dokonale patetické klišé, ale zabte mě, přesnější vysvětlení nemám.
„Hele, poslyš,“ zabručel Peter, „jsi lehoučkej jako pírko. Neštvi mě a koukej pořádně jíst.“
„No, zkouším zmutovat v dokonalýho ukeho,“ zasmál jsem se. „Na příštím YaoiConu chci autogram Inariy Fusanosuke, bude těžký ji okouzlit, chápeš...“
„Zbožňovala by tě, troubo.“
„To doufám, taky ji zbožňuju.“
„Chceš umýt záda?“
„Ne. Ale sex by nebyl špatnej.“
„Vole...,“ vrtěl se smíchem hlavou. Usazený na kraji vany se zájmem pozoroval, jak si svlékám pyžamo. Šlo to čím dál snáz. Ruce se ještě třásly, ale hlava začínala spolupracovat. Neptejte se mě jak, ale tohle zkrátka uměl. Přísahám, stačilo se na něj podívat a hned jste se přestali cítit tak ztraceně.
„Pojď sem,“ zašeptal. Zase měl ten svůj demoralizující poloúsměv, křížený s úšklebkem, výraz, který se tak těžko popisuje, ale který mu už zřejmě milionkrát pomohl z pořádného maléru.
Přitiskl jsem se k němu, nechal ho, ať mě obejme. Nepřestávalo mě fascinovat, jak dokonale do sebe naše těla pokaždé zapadnou.
„Petere?“
„Jo,“ vydechl. Pomaličku mě hladil po zádech. Velmi, velmi opatrně.
„Ono to neskončí, že ne? Pořád budu takhle...“
„Anachronickej?“
Otevřel jsem pusu, abych řekl přesnější výraz, ale najít jsem ho nedokázal. Peter se usmál.
„Tak já ti něco povím, jo? V jistém směru jsi ten nejůžasnější a nejstatečnější člověk, kterýho znám. Vlastně jsem se ještě nesetkal s někým, kdo není Vidoucí a dokázal by jen tak bez mrknutí udělat to, co jsi udělal ty.“
„Byl jsem vyděšenej k smrti.“
„Tím spíš. Kdyby ses nebál, šlo by ti doopravdy o krk. Věř mi, vím, o čem mluvím. Jsem na tebe pyšnej. A ať už s tebou časová kocovina do budoucna udělá cokoli, věřím, že to ustojíš.“
„......“
„A nebreč. Takovej uke zas nejsi.“
Už se zase pochechtával, a nejhorší bylo, že mě začínal strhávat s sebou.
„Jsme my to ale dvojka magorů,“ zavrtěl hlavou.
„To jsme. A dost, už žádný dojímačky.“
„Máš lepší plán?“
„Mám,“ zasmál jsem se potichu. „To si piš, že mám...“
Pomalu jsem se narovnal. Zůstal sedět na vaně a se zájmem ke mně vzhlížel. Někdy zkrátka nemáte přesný plán, ale improvizace není tak špatná... A já se v jistém směru vážně začínal zlepšovat.
Usmál jsem se. Stejně pomalu se svezl na studené dlaždičky. A ještě pomaleji zvedl ruce k okraji jeho trenýrek...
Název: Maják
Fandom: Anachronismus
Shrnutí: O zlých snech, o absenci barev, o temných a temnějších vzpomínkách a o ruce, které se ve spaní nesmíte pustit. Ale nebojte, má to happy end. Tohle je úmyslná oslava klišé, vtip a dárek pro někoho, koho mám moc ráda, takže je mi úplně šumafuk, kdo se to pokusí intelektuálně rozškubat na cáry.
Rating: Minimálně 15+, záleží na vaší představivosti. Čím je barvitější a konkrétnější, tím víc si přidejte.
...a ti princové byli dva, podobni jeden druhému jako vejce vejci. Dávno, dávno tomu...
Je to divný pocit. Jako by vás někdo rozlomil v půli a tu druhou část, tolik důležitou, zničehonic smazal ze světa. Uplynulo skoro osmdesát let a pořád si ho pamatuju. Jeho studenou ruku. Ráno, když jsem se vzbudil a s pusou plnou prachu začal křičet. A nepřestal skoro hodinu. Protože on už tam nebyl. Nedýchal. Seděl jsem v troskách a v náručí místo svého dvojčete svíral jen prázdnou, studenou skořápku. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se tehdy dostal ven. Kdo
mě odvedl.
„Wolfe. WOLFE!“
„Mmm?!
Víte, co je nejkrásnější na nočních můrách? Že se z nich pokaždé vzbudíte. Je úplně jedno, že máte pyžamo propocené skrz na skrz, když pořád držíte tu ruku, která vás probudila. A jako z propasti vytáhla ven.
Ještě jsem se trochu klepal, ale místnost už zase měla barvy. Konkrétní obrysy. Ty, co mě neděsily. Pomalu jsem se posadil. Peter mi ve tmě sáhl čelo.
„Dobrý? Jsi zpátky?“
Ano. A spolu se mnou můj celoživotní průser - když brečím, nedostanu ze sebe ani slovo. Netuším, jestli je to nějaká křeč v hlasivkách nebo jen stažený krk, zkrátka to nejde, ať dělám co dělám. V jistém smyslu bylo příjemné vědět, že se spokojí s přikývnutím. Zná mě natolik, že žádné vysvětlování nepotřebuje.
Cítil jsem se jako padavka. A nesnášel se za to.
A zrovna moc nepomáhalo vědět, že je to poslední věc, kterou by Peter řešil. On tu zkrátka BYL, se vším zatraceným optimismem a černým humorem, které měl v zásobě. Obecně vzato, plánujete-li přesídlit do úplně jiné (možná bezpečnější) epochy, patrně neexistuje lepší společník než Peter Calloway.
Objal mě a chvíli držel. Jen malou chvilku. Věděl, že už TO odplývá. A tušil jsem, že stejně jako já doufá, že se TO zase nějaký čas nevrátí. Shorty tvrdila, že některých vzpomínek se nezbavíme nikdy. Jen možná budou trochu slábnout. Ostré hrany se mírně rozmlží. A přestanou zraňovat. Ne úplně, ale ne tak moc a tak přímočaře.
Postel zakňučela, když se Peter natáhl, aby rozsvítil lampičku na nočním stolku. Mžoural jsem na něj jako puštík, probuzený uprostřed dne a tudíž nepříliš dobře naložený. Z nějakého důvodu mi nedělalo úplně nejlíp, když se na mně takhle díval. Možná pozůstatek z dob, kdy ukázat slabost bývalo smrtelně nebezpečné. Některých naprogramování se zbavujeme hodně těžko - tenhle fakt jsem si připomínal dnes a denně.
„Chceš napustit vanu? A uvařit čaj?“
Nádech, výdech. Pak zběžný test hlasivek, který přinesl velmi uspokojivé výsledky:
„Vlezu si na chvilku do sprchy. Ale ten čaj si dám, děkuju.“
Usmál se, stiskl mi rameno a vstal.
„Přijdu pak za tebou.“
„Pete? Ehm, promiň, že jsem tě zase vzbudil vyšilováním.“
„Nechceš náhodou dostat na prdel, sisinko?“ zašklebil se. Tenhle výraz jsem znal. Většinou ho jen dvě, tři vteřiny dělily od toho, než se začne smát. Otočil se na patě a hrábl po mně, než jsem stačil ucuknout.
„Co blázníš, budou tě bolet záda, pusť mě, cvoku...“
„Přestaň remcat, hubeňoure - když už jsem vzhůru, tak tě do tý koupelny odnesu. Sotva stojíš na nohou.“
Já vím. Pitomé srandičky. Ale nějak to pomáhalo. Vždycky. Jako nějaký maják, co mě ubezpečí, že kotvím na tom správném místě a že tamto byl JEN sen. A ještě jednu věc jsem si vždycky uvědomil. Tenkrát v Berlíně, když jsem ho poprvé potkal, jako bych celou scenérii kolem něj vnímal jen šedou. Něco z něj zářilo, něco speciálního, a převlek to nedokázal úplně zakrýt... Barvy. Skryté barvy, kterými je současnost přehlcená a on si je na kůži přinesl tam. Jako znamení, že nejsem součást šedi, když jsem schopný je vidět. Dokonale patetické klišé, ale zabte mě, přesnější vysvětlení nemám.
„Hele, poslyš,“ zabručel Peter, „jsi lehoučkej jako pírko. Neštvi mě a koukej pořádně jíst.“
„No, zkouším zmutovat v dokonalýho ukeho,“ zasmál jsem se. „Na příštím YaoiConu chci autogram Inariy Fusanosuke, bude těžký ji okouzlit, chápeš...“
„Zbožňovala by tě, troubo.“
„To doufám, taky ji zbožňuju.“
„Chceš umýt záda?“
„Ne. Ale sex by nebyl špatnej.“
„Vole...,“ vrtěl se smíchem hlavou. Usazený na kraji vany se zájmem pozoroval, jak si svlékám pyžamo. Šlo to čím dál snáz. Ruce se ještě třásly, ale hlava začínala spolupracovat. Neptejte se mě jak, ale tohle zkrátka uměl. Přísahám, stačilo se na něj podívat a hned jste se přestali cítit tak ztraceně.
„Pojď sem,“ zašeptal. Zase měl ten svůj demoralizující poloúsměv, křížený s úšklebkem, výraz, který se tak těžko popisuje, ale který mu už zřejmě milionkrát pomohl z pořádného maléru.
Přitiskl jsem se k němu, nechal ho, ať mě obejme. Nepřestávalo mě fascinovat, jak dokonale do sebe naše těla pokaždé zapadnou.
„Petere?“
„Jo,“ vydechl. Pomaličku mě hladil po zádech. Velmi, velmi opatrně.
„Ono to neskončí, že ne? Pořád budu takhle...“
„Anachronickej?“
Otevřel jsem pusu, abych řekl přesnější výraz, ale najít jsem ho nedokázal. Peter se usmál.
„Tak já ti něco povím, jo? V jistém směru jsi ten nejůžasnější a nejstatečnější člověk, kterýho znám. Vlastně jsem se ještě nesetkal s někým, kdo není Vidoucí a dokázal by jen tak bez mrknutí udělat to, co jsi udělal ty.“
„Byl jsem vyděšenej k smrti.“
„Tím spíš. Kdyby ses nebál, šlo by ti doopravdy o krk. Věř mi, vím, o čem mluvím. Jsem na tebe pyšnej. A ať už s tebou časová kocovina do budoucna udělá cokoli, věřím, že to ustojíš.“
„......“
„A nebreč. Takovej uke zas nejsi.“
Už se zase pochechtával, a nejhorší bylo, že mě začínal strhávat s sebou.
„Jsme my to ale dvojka magorů,“ zavrtěl hlavou.
„To jsme. A dost, už žádný dojímačky.“
„Máš lepší plán?“
„Mám,“ zasmál jsem se potichu. „To si piš, že mám...“
Pomalu jsem se narovnal. Zůstal sedět na vaně a se zájmem ke mně vzhlížel. Někdy zkrátka nemáte přesný plán, ale improvizace není tak špatná... A já se v jistém směru vážně začínal zlepšovat.
Usmál jsem se. Stejně pomalu se svezl na studené dlaždičky. A ještě pomaleji zvedl ruce k okraji jeho trenýrek...