Opět pro Sovu, páč si ji potřebuje přečíst.
Název: Slova
Fandom: Wilde, Wilde, Wilde.
Varování: Netřeba. Sova ví, do čeho jde.:)
Upozornění: Tato drabble je falešná jak pětník. Počítat slova dnes nechci, během DMD si toho užiju až až. A navíc, tohle je jen spontánní sranda.:)
"Takže," řekl, "bylo to velice příjemné odpoledne, mladý muži."
A já si málem stříkl do kalhot, protože mi okamžitě došlo, že je konec. A že ho nejspíš v životě neuvidím. Protože, víte, ani mi nedal šanci předvést, co doopravdy umím. Jestlivá teda víte, co mám na mysli... Protože čtení básniček je jedna věc, ale tamto je prostě tamto. Chápete.
"Ano, to rozhodně bylo," řekl jsem tím nejsuverénnějším hlasem, na jaký jsem se zmohl, ale stejně to znělo uboze. Na povrch velmi rychle vylézalo, co jsem zač. Žádný uhlazený lordstvo s diplomem z univerzity...
Jen kluk z ulice.
A takových on zná stovky.
A mnohem líp...
Ani se mně nepokusil vzít za ruku. Proč?
A jak moc se budu muset opít, abych odehnal frustraci z odmítnutí?
"Pane Wilde," kvíkl jsem zoufale. Koukal jsem, kterak na mě z výšky shlíží a najednou ve mně byla zatraceně malá dušička. Pustil kliku a přistoupil blíž.
"Virgile?"
Ten jeho hlas. Jen jedno jediné slovo, a rolují se mi podvlíkačky.
"Jste si... jste si jistý, že už nic jiného nepotřebujete?"
Ticho. Dvě vteřiny. Tři.
Pak zvedl ruku a odhrnul mi vlasy z čela. Jen tak mimoděk.
Moje podvlíkačky překonaly dalších pár milimetrů.
"Vlastně, když už o tom mluvíme...," zašeptal.
Samosebou. Slova jsou pro něj velmi důležitá. Ale víte, někdy prostě dokážete jen nasucho polknout...