Dobře, vyděrači jedni...
Teda, co ten lemur všechno neudělá, aby zabránil kofeinové a kreslící stávce.:D Ianto a RW, jste pěkně vyčuraní,abyste věděli!
A víte co ještě?
Abychom nezapomněli - milovaná Zářná Vzora má svátek! Tak všechno nejlepší, a budiž tato šílenost věnována také tobě. (Danajský dar, já vím, ale jak jinak tě přinutit napsat další Částice?:D)
Název: Nečestné a nesportovní
Fandom: Viz předchozí kapitola
Rating: +15
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: v této povídce se nezřídka vyskytuje to, co v předloze nenajdete - pokud ovšem nebudete číst mezi řádky. Ti hoši nejsou vzorní. Nemluví slušně ani spisovně. Také prokazatelně nežijí Modrým životem a želbohu nevlastní ani jeden pár svítivě bílých ponožek. Přesto je máme rádi.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Jsou duševním vlastnictvím jistého pana J.F. Povídka nebyla, není a nebude páchána za účelem jakéhokoli obohacení, nepočítáte-li posílení bráničních svalů jak smíchem, tak nepříčetným jekem nad drzostí autorky.
„Ty cvoku,“ zaúpěl jsem. Přísahám, že mi z toho zatracenýho spacáku koukaly jen oči. On na mě obkročmo seděl, tak, abych se nemohl ani hnout, pečlivě mě zachumlával až po uši a smál se jak pětiletej...
„Co, chtěls zahřát...“
To se dalo čekat, že se to celý pokusí obrátit v nějakej střelenej vtip. Vlastně by mě to mělo těšit, smích trochu zaháněl nervozitu - ale stejně bych ho nejradši pokousal.
„Hele, tak jsem to úplně nemy - ,“
Ta pusa přišla hodně nečekaně. Byla trochu neohrabaná. Zadejchaná. Mokrá. Skoro surová, když se to tak vezme... Lexa tlumeně zamručel a trošku, jen trošičku mě kousl. Pak se odtáhl, ale ne o moc - zíral mi do očí pořád hodně zblízka. Jeho úsměv se pomalu vypařil. Tady končila sranda. Dostávali jsme se na území, kde se hrálo podle jinejch pravidel. Já o nich nic nevěděl. Očividně mi nezbejvalo nic jinýho než se spolehnout na to, že je zná on.
„Takhle jsi to myslel?“ vydechl. Nedokázal jsem vydat jedinou hlásku, tak mi tlouklo srdce. Cejtil jsem, jak se uvolnil, váha jeho těla se rozprostřela, když se přesunul níž a lehl si na mě. Nějakým způsobem se mi podařilo vyprostit ruce zpod toho pitomýho spacáku a obejmout ho. Pořád nás dělila docela tlustá vrstva látky, ale dokonce i přes ni bylo znát, že ten mizera ví docela PŘESNĚ, jak jsem to myslel. Moje ruce se hýbaly samy od sebe. Pohladily ho po zádech, vyhrnuly tričko. Zastavily se na pásku jeho kalhot, a on se ze mě automaticky zvedl, aby se mohly přesunout dopředu a rozepnout ho. Přísahám, vůbec mi to nebylo divný. Bylo fascinující, že se nestydím - i když tady jsme si na rozdíl od toho drobnýho extempore ve starým altánu viděli do obličeje. Byl trochu zčervenalej, rty měl pootevřený... Vypadal nádherně. Fakt. Nejhezčí kluk, jakýho jsem kdy viděl.
Znovu se narovnal a přetáhl si tričko přes hlavu. Pohled na moje rozklepaný a srandovně hubený prsty na jeho šlachovitým břiše mě samotnýho úplně konsternoval. Jako bych se na celou věc koukal odněkud zdálky. Jako bych se nějak rozdvojil a jen jedna část věděla, co má dělat. A dělala to správně...
Lexa se usmál. Vztáhl ruce, aby mě vyprostil ze spacákovýho vězení, a já se musel zvednout, abych si svlíkl košili, na což kvůli těm jeho bohapustejm srandičkám doteď nebyl čas. Srazil mě prve na gauč jako nějakej maniak, dřív, než jsem si stačil rozepnout jedinej knoflík. Ne, že by to pošťuchování nebylo fajn. Jenže teď se změnila pravidla... Stejně jako v tý kůlně, i teď jakoby čas nějak divně zrychlil.
Lexa ze mě sklouzl úplně. Odkopal spacák k nohám gauče. Potichu, úplně potichoučku sledoval, jak se svlíkám. Bylo by to nejspíš děsně znervózňující, kdybych se já zároveň nekoukal, jak to samý dělá on. Detaily... Ty zatracený detaily.
Jizva po slepáku, docela malá, ale vystupující na bledý kůži jak nějaký prapodivný tetování. Jako cejch. Taky jsem jich pár měl, o tom žádná. Vystupující kyčle, který jsem měl neskutečný nutkání pohladit. Nebyl úplně hubenej, rozhodně ne tak vyzáblej jako Mandragora - spíš tak nějak vytáhlej a šlachovitej. Pružnej. Když klečel, svaly na stehnech se napínaly, vypadaly tvrdý jako kámen. A... Tak jo, přiznávám.
Vidět ho takhle vzrušenýho mi vehnalo krev do obličeje. A fakticky teď nezáleželo na tom, že jsem se ho v tom altánu dotýkal. A on se dotýkal mě. Tohle bylo nějak... jiný. Připadal mi trochu, ehm, větší, než když jsem ho prve držel v ruce. A možná jsem si to jen mizerně pamatoval. Každopádně, řečeno s JEHO praštěným humorem - tohle dávalo celý záležitosti naprosto jinej rozměr.
Přistih jsem se, že skoro nedýchám. Kouknul jsem se mu do očí, a zjistil, že má ten svůj laskavej, trošku potměšilej úsměv. Když mě objal, málem jsem blahem zakňučel nahlas.
„Už zase,“ vydechl mi do ucha.
„Co?“
„Už zase máš... ten svůj výraz. Vždyť víš. Jsem-vykolejenej-ale-nikdo-to-nesmí-poznat.“
Tisknul se ke mě, líbal mě na rameno a pomalu, velice jemně mi pohladil zadek. Moje obočí vyrazilo na rande s temenem hlavy, pusa se bezděky otevřela. Pravidla zjevně nebyla o moc složitější, než jsem si myslel. Přizpůsoboval jsem se jim celkem rychle. Znáte to. Přístavní grázl přežije cokoli...
Přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám mokrý oči. Ne kvůli tomu, co se dělo, kvůli tomu, co právě řek.
„Tys... tys to věděl, že jo?“ šeptal jsem, „Už tenkrát jsi mě měl... přečtenýho.“
„Co myslíš,“ zasmál se potichu, „prašivko.“
V bránici mi srandovně zacukalo. Přísahám, nejradši bych ho samou láskou a radostí umačkal. A on to věděl. Přesně v tu chvíli sjel rukama ještě níž a bez varování mi podtrhl nohy. Žuchl jsem zpátky do kanafasu a strhl ho s sebou.
Zpětně si samosebou uvědomuju, že to nejspíš bylo nečestný a nesportovní. Ale schválně hádejte, jak moc mi to asi vadilo.
A víte co ještě?
Abychom nezapomněli - milovaná Zářná Vzora má svátek! Tak všechno nejlepší, a budiž tato šílenost věnována také tobě. (Danajský dar, já vím, ale jak jinak tě přinutit napsat další Částice?:D)
Název: Nečestné a nesportovní
Fandom: Viz předchozí kapitola
Rating: +15
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: v této povídce se nezřídka vyskytuje to, co v předloze nenajdete - pokud ovšem nebudete číst mezi řádky. Ti hoši nejsou vzorní. Nemluví slušně ani spisovně. Také prokazatelně nežijí Modrým životem a želbohu nevlastní ani jeden pár svítivě bílých ponožek. Přesto je máme rádi.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Jsou duševním vlastnictvím jistého pana J.F. Povídka nebyla, není a nebude páchána za účelem jakéhokoli obohacení, nepočítáte-li posílení bráničních svalů jak smíchem, tak nepříčetným jekem nad drzostí autorky.
„Ty cvoku,“ zaúpěl jsem. Přísahám, že mi z toho zatracenýho spacáku koukaly jen oči. On na mě obkročmo seděl, tak, abych se nemohl ani hnout, pečlivě mě zachumlával až po uši a smál se jak pětiletej...
„Co, chtěls zahřát...“
To se dalo čekat, že se to celý pokusí obrátit v nějakej střelenej vtip. Vlastně by mě to mělo těšit, smích trochu zaháněl nervozitu - ale stejně bych ho nejradši pokousal.
„Hele, tak jsem to úplně nemy - ,“
Ta pusa přišla hodně nečekaně. Byla trochu neohrabaná. Zadejchaná. Mokrá. Skoro surová, když se to tak vezme... Lexa tlumeně zamručel a trošku, jen trošičku mě kousl. Pak se odtáhl, ale ne o moc - zíral mi do očí pořád hodně zblízka. Jeho úsměv se pomalu vypařil. Tady končila sranda. Dostávali jsme se na území, kde se hrálo podle jinejch pravidel. Já o nich nic nevěděl. Očividně mi nezbejvalo nic jinýho než se spolehnout na to, že je zná on.
„Takhle jsi to myslel?“ vydechl. Nedokázal jsem vydat jedinou hlásku, tak mi tlouklo srdce. Cejtil jsem, jak se uvolnil, váha jeho těla se rozprostřela, když se přesunul níž a lehl si na mě. Nějakým způsobem se mi podařilo vyprostit ruce zpod toho pitomýho spacáku a obejmout ho. Pořád nás dělila docela tlustá vrstva látky, ale dokonce i přes ni bylo znát, že ten mizera ví docela PŘESNĚ, jak jsem to myslel. Moje ruce se hýbaly samy od sebe. Pohladily ho po zádech, vyhrnuly tričko. Zastavily se na pásku jeho kalhot, a on se ze mě automaticky zvedl, aby se mohly přesunout dopředu a rozepnout ho. Přísahám, vůbec mi to nebylo divný. Bylo fascinující, že se nestydím - i když tady jsme si na rozdíl od toho drobnýho extempore ve starým altánu viděli do obličeje. Byl trochu zčervenalej, rty měl pootevřený... Vypadal nádherně. Fakt. Nejhezčí kluk, jakýho jsem kdy viděl.
Znovu se narovnal a přetáhl si tričko přes hlavu. Pohled na moje rozklepaný a srandovně hubený prsty na jeho šlachovitým břiše mě samotnýho úplně konsternoval. Jako bych se na celou věc koukal odněkud zdálky. Jako bych se nějak rozdvojil a jen jedna část věděla, co má dělat. A dělala to správně...
Lexa se usmál. Vztáhl ruce, aby mě vyprostil ze spacákovýho vězení, a já se musel zvednout, abych si svlíkl košili, na což kvůli těm jeho bohapustejm srandičkám doteď nebyl čas. Srazil mě prve na gauč jako nějakej maniak, dřív, než jsem si stačil rozepnout jedinej knoflík. Ne, že by to pošťuchování nebylo fajn. Jenže teď se změnila pravidla... Stejně jako v tý kůlně, i teď jakoby čas nějak divně zrychlil.
Lexa ze mě sklouzl úplně. Odkopal spacák k nohám gauče. Potichu, úplně potichoučku sledoval, jak se svlíkám. Bylo by to nejspíš děsně znervózňující, kdybych se já zároveň nekoukal, jak to samý dělá on. Detaily... Ty zatracený detaily.
Jizva po slepáku, docela malá, ale vystupující na bledý kůži jak nějaký prapodivný tetování. Jako cejch. Taky jsem jich pár měl, o tom žádná. Vystupující kyčle, který jsem měl neskutečný nutkání pohladit. Nebyl úplně hubenej, rozhodně ne tak vyzáblej jako Mandragora - spíš tak nějak vytáhlej a šlachovitej. Pružnej. Když klečel, svaly na stehnech se napínaly, vypadaly tvrdý jako kámen. A... Tak jo, přiznávám.
Vidět ho takhle vzrušenýho mi vehnalo krev do obličeje. A fakticky teď nezáleželo na tom, že jsem se ho v tom altánu dotýkal. A on se dotýkal mě. Tohle bylo nějak... jiný. Připadal mi trochu, ehm, větší, než když jsem ho prve držel v ruce. A možná jsem si to jen mizerně pamatoval. Každopádně, řečeno s JEHO praštěným humorem - tohle dávalo celý záležitosti naprosto jinej rozměr.
Přistih jsem se, že skoro nedýchám. Kouknul jsem se mu do očí, a zjistil, že má ten svůj laskavej, trošku potměšilej úsměv. Když mě objal, málem jsem blahem zakňučel nahlas.
„Už zase,“ vydechl mi do ucha.
„Co?“
„Už zase máš... ten svůj výraz. Vždyť víš. Jsem-vykolejenej-ale-nikdo-to-nesmí-poznat.“
Tisknul se ke mě, líbal mě na rameno a pomalu, velice jemně mi pohladil zadek. Moje obočí vyrazilo na rande s temenem hlavy, pusa se bezděky otevřela. Pravidla zjevně nebyla o moc složitější, než jsem si myslel. Přizpůsoboval jsem se jim celkem rychle. Znáte to. Přístavní grázl přežije cokoli...
Přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že mám mokrý oči. Ne kvůli tomu, co se dělo, kvůli tomu, co právě řek.
„Tys... tys to věděl, že jo?“ šeptal jsem, „Už tenkrát jsi mě měl... přečtenýho.“
„Co myslíš,“ zasmál se potichu, „prašivko.“
V bránici mi srandovně zacukalo. Přísahám, nejradši bych ho samou láskou a radostí umačkal. A on to věděl. Přesně v tu chvíli sjel rukama ještě níž a bez varování mi podtrhl nohy. Žuchl jsem zpátky do kanafasu a strhl ho s sebou.
Zpětně si samosebou uvědomuju, že to nejspíš bylo nečestný a nesportovní. Ale schválně hádejte, jak moc mi to asi vadilo.