Přístavní mezihra
Já vím. Au. Předem se omlouvám. Ale bylo to nutné... Abychom se mohli připravit na TU scénu. (Jo, myslím TAMTU, co zacvičí s ratingem.)
Odměna bude ale sladká, slibuji.
„...nejde mi do hlavy, kde se mohl takhle nastydnout. Snad mu brzy bude líp.“
„To je to jeho courání po večerech! Kdo ví, kudy se milostpán potuluje. Ale já si na něj posvítím, to si piš!“
Ty hlasy přicházely odněkud zdálky. Zněly pěkně divně - asi jako když potopíte hlavu do vany. Všechno bylo najednou divný. Jako obalený tlustým průhledným želé, co se nedá nahmatat, ale stejně cejtíte, jak se na vás lepí. A strop, ten byl jednoduše srandovní. Ty čáry, důvěrně známý praskliny ve starý omítce, vypadaly, jako když se vlní. Vytvářejí podivný obrazce. Občas se rozlejzaj a rozšklebujou. Tvářej se, jako by se z nich něco chystalo vylézt a spadnout mi přímo do postele. V tu chvíli samosebou srandovní bejt přestaly... V tu chvíli se mi sevřel krk, a byl to naprosto stejnej pocit, jako když se vzbudíte z noční můry. Podobný jsem jako malej měl. Znáte to - ležíte pak pod peřinou, oči navrch hlavy a hrozně moc chcete zavolat mámu, aby přišla a zachránila vás. Jenže to nejde... Je to tak silný, že ze sebe nedostanete hlásku. Pusu máte dokořán, ale nevyjde z ní nic.
Křup. Křup. Pantofle na starejch parketách. Studená ruka na čele. Pak něco mokrýho, a ještě mnohem studenějšího... Hurá, záchrana.
„Mami...“
„Pěkně lež. Vyměním ti zábal. A musíš hodně pít. Pěkně spolkni ten prášek, srazí ti to horečku. Tady...“
Klepe se jí hlas. Je moc unavená. Ustaranější, než kdy jindy. Můžete bejt nevímjakej drsňák, ale tohle vás prostě sejme...
„Maminko, neposílejte mě pryč.“
„Vždyť ty blouzníš,“ řekne konejšivě. Dá mi pusu na čelo, chvilku o něj zůstane opřená. Je to moc příjemný. Je mi zase pět. A všechno je v pořádku. Je dlouho, dlouho předtím, než se všechno pokazilo. Než jsem začal bejt ten Michal. Šéf party. Grázl. Průserář.
Jak by mě mohla mít ráda?
Jak by mě vůbec někdo moh mít rád?
CRRRRR!
Au. Tenhle zvuk docela bolel. Hodně. Klid, jenom klídek... To bude dobrý. Zas mi bude líp. A stavím se na schodech. Počkám na něj. Protože mám dojem, že jsme něco nedoře... Tak dobře, protože se mi po něm stejská, spokojený?! Nejen kvůli tamtomu. Kvůli tomu, co řek. A jak mě přitom držel. Jsem v hajzlu. Trapně zamilovanej.
Jo. MĚL jsem mu to říct. Možná to čekal. Kéž bych nebyl tak vykolejenej. A takovej srab. Pitomý tři slova...
Já tebe taky.
Odměna bude ale sladká, slibuji.
„...nejde mi do hlavy, kde se mohl takhle nastydnout. Snad mu brzy bude líp.“
„To je to jeho courání po večerech! Kdo ví, kudy se milostpán potuluje. Ale já si na něj posvítím, to si piš!“
Ty hlasy přicházely odněkud zdálky. Zněly pěkně divně - asi jako když potopíte hlavu do vany. Všechno bylo najednou divný. Jako obalený tlustým průhledným želé, co se nedá nahmatat, ale stejně cejtíte, jak se na vás lepí. A strop, ten byl jednoduše srandovní. Ty čáry, důvěrně známý praskliny ve starý omítce, vypadaly, jako když se vlní. Vytvářejí podivný obrazce. Občas se rozlejzaj a rozšklebujou. Tvářej se, jako by se z nich něco chystalo vylézt a spadnout mi přímo do postele. V tu chvíli samosebou srandovní bejt přestaly... V tu chvíli se mi sevřel krk, a byl to naprosto stejnej pocit, jako když se vzbudíte z noční můry. Podobný jsem jako malej měl. Znáte to - ležíte pak pod peřinou, oči navrch hlavy a hrozně moc chcete zavolat mámu, aby přišla a zachránila vás. Jenže to nejde... Je to tak silný, že ze sebe nedostanete hlásku. Pusu máte dokořán, ale nevyjde z ní nic.
Křup. Křup. Pantofle na starejch parketách. Studená ruka na čele. Pak něco mokrýho, a ještě mnohem studenějšího... Hurá, záchrana.
„Mami...“
„Pěkně lež. Vyměním ti zábal. A musíš hodně pít. Pěkně spolkni ten prášek, srazí ti to horečku. Tady...“
Klepe se jí hlas. Je moc unavená. Ustaranější, než kdy jindy. Můžete bejt nevímjakej drsňák, ale tohle vás prostě sejme...
„Maminko, neposílejte mě pryč.“
„Vždyť ty blouzníš,“ řekne konejšivě. Dá mi pusu na čelo, chvilku o něj zůstane opřená. Je to moc příjemný. Je mi zase pět. A všechno je v pořádku. Je dlouho, dlouho předtím, než se všechno pokazilo. Než jsem začal bejt ten Michal. Šéf party. Grázl. Průserář.
Jak by mě mohla mít ráda?
Jak by mě vůbec někdo moh mít rád?
CRRRRR!
Au. Tenhle zvuk docela bolel. Hodně. Klid, jenom klídek... To bude dobrý. Zas mi bude líp. A stavím se na schodech. Počkám na něj. Protože mám dojem, že jsme něco nedoře... Tak dobře, protože se mi po něm stejská, spokojený?! Nejen kvůli tamtomu. Kvůli tomu, co řek. A jak mě přitom držel. Jsem v hajzlu. Trapně zamilovanej.
Jo. MĚL jsem mu to říct. Možná to čekal. Kéž bych nebyl tak vykolejenej. A takovej srab. Pitomý tři slova...
Já tebe taky.