Ok, řekli jste si o to...:D
Ehm, ehm... Já se vám omlouvám, plantážníci moji.:) Nejsem takový dekadent, abych se z kanafasu vyhrabala až kolem druhé - byla jsem vytržena z tvůrčího procesu a prachsprostě donucena zabývat se prací. Nečekané a nepříliš příjemné. Ale již jsem zase tady a hodlám vás opět zahltit jaksepatří.:D
Název: Pod kůží a hloub
Fandom: Teď už to všichni víte...:)
Rating: +15
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: opět všechno to, co v předloze nenajdete - pokud ovšem nebudete číst mezi řádky. Ti hoši nejsou vzorní a rozhodně nehovoří spisovnou češtinou. Taky mají, narozdíl od kladných postav, poměrně věcný přístup k záležitostem fyzickým. A rating nám vesele stoupá...:) Ne, nebojte. I tenhle slash je velice jemný a prakticky cudný.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Vlastní (a miluje) je jistý pan J.F. Povídka nebyla, není a nebude páchána za oučelem zisku.:)
Jako když vám břichem projede elektřina... Přesně takový to bylo, když mě sevřel pevnějc a já zjistil, že pravděpodobně nejsem sám, kdo se ráno budí v provlhlým pyžamu. Totální adrenalin. Skoro to bolelo, cejtit takový vzrušení. A nevědět, co s tím.
Je fakt zajímavý, co se v takovejch chvílích děje s časem. Nějak podivně zpomalí a zrychlí zároveň. Jako když se se na schodech vysoko nad hřbitovem odrazíte a skočíte. Stejně jako tenkrát, ani teď jsem se nemoh přinutit otevřít oči. Prostě jsem stál a nechal to celý plynout. Těch pocitů bylo nějak moc najednou. Až mě to děsilo. Ne, fakt. Beze srandy. Já se bál. Byl jsem podělanej strachy, že to celý nějak pokazím. Že něco udělám špatně... Nebo že nás někdo přistihne. Uslyší. Protože to přece muselo bejt slyšet, jak hrozně mi tlouklo srdce.
Lexova pusa se v tý podivný, zadejchaný tmě pomaličku odtrhla od mojí. Pod krajem trička jsem ucejtil jeho prsty, nekompromisně se vsunuly pod látku a putovaly vejš, okousaný nehty lehce škrábaly o kůži... Pomalu mě připravovaly o rozum. A dech. O logický myšlení. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo, aby mě nepouštěl. Aby nepřestával.
Jak byste tohle nazvali? Muchlování? Ne, to ani omylem. Tohle bylo o tolik jiný... Tolik vzdálený všem pitomejm pubertálním hrátkám a rádoby nenápadnejm snahám šáhnout v kině holce na koleno. Tohle bylo tak nějak... opravdovější. Lepší. Jestli se tomuhle říká ta, láska, fajn, klidně tomu tak budu říkat. Možná to takovýhle má bejt. Možná je to to jediný pravý. Pro mě. Pro něj...
"No tak...," vydechl najednou. A já se s hrůzou přistih, že mi trapně tečou slzy. Klepal jsem se tak, že bylo těžký zůstat stát na nohou.
"Sorry, já..."
"Dobrý... Pocem. Pojď ke mně," šeptal. Utěšoval mě jak malýho smrada a mě to bylo fuk. Vážně! Já, zatracenej rváč a šéf party podobnejch grázlů, se tu teď pokorně krčil a nejvíc ze všeho si přál, aby mě hladil. Kluci by se zaručeně pochcali smíchy, tohle vidět. Bylo zajímavý zjistit, že mi ta představa vůbec nevadí. Tak nádherný to bylo...
Lexa ve tmě přešlápl a přitiskl mě na stůl. V tu chvíli bylo nějak přirozený zašátrat roztřesenejma rukama za sebou, nahmatat oprejskanou desku a sednout si nahoru. Lexa se potichu zasmál. A já málem trapně zasténal nahlas, když mi sevřel kolena a roztáhl je od sebe, aby se mohl zase přitisknout co nejvíc. Držel mě docela pevně. Byl to neuvěřitelnej pocit, trochu strašidelnej... Protože on moje nohy nepustil. Tlačil na ně tak tvrdě, až to bolelo, tělo pevně přitisknutý k mýmu. Jeho jazyk lehce pohladil ten můj. Držel jsem ho kolem krku a žádná síla na světě by mě nepřinutila ho pustit.
A přesně v tu chvíli se venku ozvalo zaskřípání.
Někdo se opřel do dveří.
Škubli jsme sebou leknutím. Moje zuby cvakly o ty jeho.
"Tak mladej," ozval se zvenčí hlas Lexova táty, "hotovo?"
Lexa na mě zblizoučka zíral. Pořád se tvářil přistiženě, byl úplně rudej, ale zároveň mu začínalo cukat v koutku. Tenhle výraz jsem znal - známka, že brzy vyprskne smíchy.
Co se mě týkalo, já nebyl schopnej ani vydechnout.
"Jasně, tati, už půjdem."
"Dobře. Do osmi ať jsi doma!"
"Bře..."
Tajili jsme dech a celý vyklepaný poslouchali, jak se ty těžký kroky vzdalujou. Lexa mě pomalu, neochotně pustil. A já pustil jeho. Slezl jsem ze stolu. Podívat se mu teď do obličeje bylo nějak nad moje síly.
"No, tak...," poškrábal se Lexa na bradě, "asi půjdem, ne?"
"Radši jo," řekl nějakej cizinec mojí pusou.
Zhasli jsme petrolejku, Lexa rychle vysmejčil kouty a pak už jsme jen zamkli. Zvenčí.
Denní světlo přineslo další zjištění - byl stejně červenej a vykolejenej jako já. Jen to asi líp snášel. Na rovinu, tyhle šoky nejsou nic příjemnýho.
Ani jeden z nás se nějakou chvíli nezmoh na slovo. Teprve když jsme vyšli z průjezdu a střihli to cestičkou do starýho parku, koukli jsme se na sebe. A spontánně se rozchechtali.
Pokračování příště...
Název: Pod kůží a hloub
Fandom: Teď už to všichni víte...:)
Rating: +15
Shrnutí: Přístavní grázlík je cynický. Drsný. Neschopný pražádného kloudného citového vzruchu. Nebo ne?
Varování: opět všechno to, co v předloze nenajdete - pokud ovšem nebudete číst mezi řádky. Ti hoši nejsou vzorní a rozhodně nehovoří spisovnou češtinou. Taky mají, narozdíl od kladných postav, poměrně věcný přístup k záležitostem fyzickým. A rating nám vesele stoupá...:) Ne, nebojte. I tenhle slash je velice jemný a prakticky cudný.
Nudné, ale nutné prohlášení: ty postavy mi nepatří. Vlastní (a miluje) je jistý pan J.F. Povídka nebyla, není a nebude páchána za oučelem zisku.:)
Jako když vám břichem projede elektřina... Přesně takový to bylo, když mě sevřel pevnějc a já zjistil, že pravděpodobně nejsem sám, kdo se ráno budí v provlhlým pyžamu. Totální adrenalin. Skoro to bolelo, cejtit takový vzrušení. A nevědět, co s tím.
Je fakt zajímavý, co se v takovejch chvílích děje s časem. Nějak podivně zpomalí a zrychlí zároveň. Jako když se se na schodech vysoko nad hřbitovem odrazíte a skočíte. Stejně jako tenkrát, ani teď jsem se nemoh přinutit otevřít oči. Prostě jsem stál a nechal to celý plynout. Těch pocitů bylo nějak moc najednou. Až mě to děsilo. Ne, fakt. Beze srandy. Já se bál. Byl jsem podělanej strachy, že to celý nějak pokazím. Že něco udělám špatně... Nebo že nás někdo přistihne. Uslyší. Protože to přece muselo bejt slyšet, jak hrozně mi tlouklo srdce.
Lexova pusa se v tý podivný, zadejchaný tmě pomaličku odtrhla od mojí. Pod krajem trička jsem ucejtil jeho prsty, nekompromisně se vsunuly pod látku a putovaly vejš, okousaný nehty lehce škrábaly o kůži... Pomalu mě připravovaly o rozum. A dech. O logický myšlení. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo, aby mě nepouštěl. Aby nepřestával.
Jak byste tohle nazvali? Muchlování? Ne, to ani omylem. Tohle bylo o tolik jiný... Tolik vzdálený všem pitomejm pubertálním hrátkám a rádoby nenápadnejm snahám šáhnout v kině holce na koleno. Tohle bylo tak nějak... opravdovější. Lepší. Jestli se tomuhle říká ta, láska, fajn, klidně tomu tak budu říkat. Možná to takovýhle má bejt. Možná je to to jediný pravý. Pro mě. Pro něj...
"No tak...," vydechl najednou. A já se s hrůzou přistih, že mi trapně tečou slzy. Klepal jsem se tak, že bylo těžký zůstat stát na nohou.
"Sorry, já..."
"Dobrý... Pocem. Pojď ke mně," šeptal. Utěšoval mě jak malýho smrada a mě to bylo fuk. Vážně! Já, zatracenej rváč a šéf party podobnejch grázlů, se tu teď pokorně krčil a nejvíc ze všeho si přál, aby mě hladil. Kluci by se zaručeně pochcali smíchy, tohle vidět. Bylo zajímavý zjistit, že mi ta představa vůbec nevadí. Tak nádherný to bylo...
Lexa ve tmě přešlápl a přitiskl mě na stůl. V tu chvíli bylo nějak přirozený zašátrat roztřesenejma rukama za sebou, nahmatat oprejskanou desku a sednout si nahoru. Lexa se potichu zasmál. A já málem trapně zasténal nahlas, když mi sevřel kolena a roztáhl je od sebe, aby se mohl zase přitisknout co nejvíc. Držel mě docela pevně. Byl to neuvěřitelnej pocit, trochu strašidelnej... Protože on moje nohy nepustil. Tlačil na ně tak tvrdě, až to bolelo, tělo pevně přitisknutý k mýmu. Jeho jazyk lehce pohladil ten můj. Držel jsem ho kolem krku a žádná síla na světě by mě nepřinutila ho pustit.
A přesně v tu chvíli se venku ozvalo zaskřípání.
Někdo se opřel do dveří.
Škubli jsme sebou leknutím. Moje zuby cvakly o ty jeho.
"Tak mladej," ozval se zvenčí hlas Lexova táty, "hotovo?"
Lexa na mě zblizoučka zíral. Pořád se tvářil přistiženě, byl úplně rudej, ale zároveň mu začínalo cukat v koutku. Tenhle výraz jsem znal - známka, že brzy vyprskne smíchy.
Co se mě týkalo, já nebyl schopnej ani vydechnout.
"Jasně, tati, už půjdem."
"Dobře. Do osmi ať jsi doma!"
"Bře..."
Tajili jsme dech a celý vyklepaný poslouchali, jak se ty těžký kroky vzdalujou. Lexa mě pomalu, neochotně pustil. A já pustil jeho. Slezl jsem ze stolu. Podívat se mu teď do obličeje bylo nějak nad moje síly.
"No, tak...," poškrábal se Lexa na bradě, "asi půjdem, ne?"
"Radši jo," řekl nějakej cizinec mojí pusou.
Zhasli jsme petrolejku, Lexa rychle vysmejčil kouty a pak už jsme jen zamkli. Zvenčí.
Denní světlo přineslo další zjištění - byl stejně červenej a vykolejenej jako já. Jen to asi líp snášel. Na rovinu, tyhle šoky nejsou nic příjemnýho.
Ani jeden z nás se nějakou chvíli nezmoh na slovo. Teprve když jsme vyšli z průjezdu a střihli to cestičkou do starýho parku, koukli jsme se na sebe. A spontánně se rozchechtali.
Pokračování příště...