Tohle je, ehm... pokračování.
Na rovinu, dalo mi zabrat. Jako již mnoho výhonků lemuřího poťouchlého humoru si pěkně počkalo, až mi technický problém zabrání jej zveřejnit a donutí mne hryzat kabeláž nehty a nelítostně drásat do kroužkového bloku, zatímco mi za zády významně odkašlával Anachronický Wolf pro Julii a ze stolu vyčítavě hleděla nedosochaná Constance, verze druhá. (Nebo třetí?)
Nicméně je zde. A já jen dodávám, že ctitelé myšlénkově hlubokých intelektuélních textů jej číst nemusí. Ctitelům blbých lemuřích narážek a nehorázných vtípků žádné zábrany nekladu.
Bylo spácháno s láskou. Ale to mě myslím neomlouvá.
A ráda bych jej věnovala Vlčce (které bylo před mnoha a mnoha lety měsíci slíbeno), a které se z nějakého pozoruhodného důvodu líbil ten první kousek. Také bych jej se vší ouctou chtěla věnovat Vypravěčce, která našla první část a nezabila mě, čímž prokázala sympatický nadhled a smysl pro humor, což se lemurům velice líbí.
Dobrá tedy. Pojďme se vrátit do Rumunska...
"Alucard...Jo - ALUCARD!" nadchl se, jako by si teprve teď definitivně uvědomil, na kohože se to vlastně dívá. "Tyjó," dodal tichounce. "No jasně. Taky miluju zrcadlový šifry." - Amadeo Cellini, Strýček Bram miluje happyendy.
Kdyby je krásné slovo, nemyslíte?
Kdyby v tu chvíli dokázala odtrhnout oči od NĚJ, všimla by si hned několika věcí. Kupříkladu toho, že odsud zmizely všechny ty omezovače, což okamžitě posunulo zdejší atmosféru od strohého TADY JE MUZEUM, k ryze přátelskému TADY SE BYDLÍ.
Nic z toho zkrátka neviděla.
Vykročila k němu jako zhypnotizovaná. Usmál se. Taky se usmála. John se uchechtl, protože v tu chvíli měli OBA ten fascinovaný, lehce pobavený výraz: Vím-že-víš-kdo-jsem-ale-zachovejme-dekorum.
Ale bylo to těžké.
Vladovi podvědomě cuklo v předloktích, vykročil, aby ji objal, ale pak znejistěl a prostě k ní napřáhl pravici.
Stiskla ji. Její malá ruka se v té jeho úplně ztratila. Dvě vteřiny ticha. Tři. Čtyři.
John se sice náramně bavil, zároveň ale začínal mít nejasný dojem, že by měl něco - cokoli - říct. Pořídit oné duširvoucí chvilce nějaký ten pěkný nátěr staré dobré Reality - čistě aby některé skutečnosti nevyčuhovaly tak okatě.
„Ehm,“ odkašlal si, „Vítejte na Branu. Jsme... é... restaurátoři.“
Když byl v rozpacích, byl jeho neworlenaský akcent o dost znatelnější.
„Restaurátoři,“ opakovala tichounce, „jak jinak.“
Hleděla hostiteli přímo do očí. Neucukla ani o milimetr, což ho částečně fascinovalo a částečně děsilo.
Věděl - přinejmenším John si byl jist, že ví - nakolik teď asi vnímá jeho současnou podobu. Že vlastně nevidí a ani nemůže stoprocentně vidět to, co vidí ostatní... Podvědomě, tak nějak koutkem oka, vnímala široká ramena, dlouhé vlasy, černý nátělník a bledá bosá chodidla, vyčuhující z otřepaných nohavic pohodlných džín, ale ve skutečnosti samozřejmě stále ještě viděla JEHO. Muže, jehož studiu věnovala převážnou část života.
POŘÁD ji držel.
Ona držela jeho.
Mlčky.
John se tu začínal cítit poněkud nadbytečný, ale zároveň jím cloumala pekelná touha říct něco vážně pitomého.
Třeba: „Předpokládám, že vás dva představovat nemusím...“
Nebo: „Nechcete trochu soukromí?“
Než se ale stačil nadechnout, udělal Vlad něco, co okamžitě zmařilo veškeré snahy o případné udržení inkognita. Zavrtěl hlavou, tiše se zachechtal a s úsměvem typu: nic-neskrývám-protože-před-tebou-nemusím, prohlásil: „K čertu s etiketou.“
A objal ji. Překvapeně zalapala po dechu, ale pak se rozesmála a objala ho taky.
„Vítej na Branu,“ zamručel jí do vlasů. John fascinovaně přihlížel, jak se Vypravěčka potichu směje - pořád vypadala kapánek v šoku, ale byl to zjevně šok veskrze příjemný. Asi jako když jednoho krásného rána vyjdete ven a spatříte, kterak se z nebe snášejí pětistovky, z fontány teče šampaňské a stromy vykvétají cukrovou vatou.
„Teď bych měla něco udělat,“ zašeptala se zavřenýma očima.
„Oprášit nějaké filmové klišé?“ podotkl John.
„Omdlít?“ navrhla.
„Klidně,“ zasmál se Vlad. „Pořád tě držím.“
„Tak moment... ,“ otevřela oči a zamžourala přes brýle nahoru. „To není možné. Tolik jsem toho zas nevypila. I když to koření v tom jehněčím bylo docela...“
„Á, pozor,“ zamručel pobaveně Vlad, „teď přijde ta fáze: mám halucinace a nebojím se je použít... Ne. To koření to nebylo. Předpokládám.“
„Nevyspání? Píšu novou knihu. Myslím na ten příběh osmnáct hodin denně. Bylo by divné, kdyby se mi o něm taky nezdálo.“
„Jo, to by mohlo být elegantní vysvětlení,“ zaradoval se John, přesně jako onen tonoucí, co se pověstného stébla chytá.
„To rozhodně bylo,“ souhlasil Vlad. „Ale je mi líto - zase tě zklamu.“
„Ty tu JSI.“
„Ano.“
„OPRAVDU tu jsi.“
„A nesvětélkuju! Všimla sis?“ zamručel svádivě. Pustila ho a spontánně vyprskla smíchy.
„K čertu s flitry. Jsem staromilec,“ řekla pak. Sundala si brýle a promnula oči, do nichž jí smíchy vstoupily slzy.
„Díkybohu,“ řekl Vlad. Atmosféra v místnosti znatelně povolila. Stále sice balancovala na pomezí trhlé autorské halucinace a pestrobarevného snu, ale rozhodně se tu dýchalo líp. Z čehož plyne, že humor - jakkoli šílený - jest pořád ještě tou nejlepší záchrannou sítí ze všech.
„Omlouvám se, nepředstavil jsem vás. John Doe. Představitel přátelské krvesajné komunity starého dobrého New Orleans.“
„A tulák. A jazzman,“ doplnil čistě pro pořádek John a důsledně jí potřásl pravicí. Vypravěčka se mu docela líbila. Měla pod kůží cosi povědomého. Pečlivě skrývanou touhu sáhnout do temnot a přijít na kloub věcem, které by se v ní mohly skrývat. A nebála se. Rozhodně ne tak, jak by se podle všech pravidel bát měla.
„Ehm, no... Říkala jsem si, kolik restaurátorů si s sebou asi vozí saxofon.“
„No, co jsem slyšel, někteří s sebou vozí daleko horší věci.“
„Rakve. Hlínu. A tak.“
„Tradicionalisti. Bůh jim pomáhej. My dva tedy té tradici poněkud... dáváme na prdel,“ pronesl John sebekriticky.
„To je fakt. Protože spacák je skladnější, když už nic jiného.“
„Někteří z nás,“ mroukl John a zaujal výchozí pozici na své oblíbené medvědí kůži, „považují za mnohem zábavnější třeba... lítat po Londýně v rudém plášti, s kolty nízko u pasu.“
„Já nechápu,“ zašklebil se pobaveně Vlad, „o čem to ten kluk mluví.“
Pokrčila nos. Nesmát se bylo čím dál těžší. Tohle se vymykalo jakékoli předchozí zkušenosti. Vlastně čemukoli, co by byla bývala čekala. Ale líbilo se jí to. Bylo to jistým šíleným způsobem... milé. Jako by se vrátila domů.
„Co kdyby sis udělala pohodlí? Půjdu promluvit se správcem. Možná by sis dala něco k pití. Já předpokládám,“ zasmál se, „že NAŠE dieta by tě moc nenadchla.“
„To předpokládáš správně. Až TAKOVOU anémií ještě netrpím.“
„Noc je mladá,“ řekl John.
Vrhli po něm takový pohled, až se přikrčil.
„Dobrááá, chovejme se civilizovaně,“ rozesmál se.
„Žádné stokerovské vtípky.“
„Žádné stokerovské vtípky,“ zatvářil se John tak mírumilovně, jak jen dokázal. Společně s Vypravěčkou přihlížel, jak Vlad odchází, ramena přihrbená ztěží potlačovaným smíchem.
>>>
Tou dobrou se žánrové klišé - tedy, většina z nich - dávno válelo pošlapané v prachu. Lízalo si rány. Vědělo, že se vrátí - na stránkách autorů, plodících příběhy plné romantikou prýštících a radostně světélkujících krvesajů bude mít příležitostí dost a dost. Ale starý dobrý černohumorný nadhled, ona pradávná potřeba jemně si utahovat i z tvorů, které milujeme, měl tentokrát jednoznačně navrch...
Pak zafoukal vítr, protáhl se mezi sloupky monumentální postele a hrábl do stránek ohmataného paperbacku, ležícího jen pár centimetrů od Johnova bledého předloktí. John zvedl hlavu a tiše se zasmál. Protože vítr se vší potměšilostí a smyslem pro ironii nalistoval stranu 28.
<<<
Byla jí zima. Čím dál větší. A vrchovatá sklenka archivního Feteasca neagra nepomáhala ani za mák. Ale zůstala přitulená. Nechala ho, ať se o ni opře. A zatímco jednou rukou listovala Johnovým neworleanským fotoalbem, instinktivně se přitiskla ještě blíž a vklouzla mu prsty do vlasů.
Usmál se.
„Tys věděla, že se to stane, viď?“ řekl tiše. A česky, uvědomila si úžasem. Překvapeně na něj shlédla. Měl pekelný přízvuk, v té jedné jediné větičce by průměrný jazykozpytec dokázal identifikovat rumunské a dokonce i britské vlivy, ale čeština to bezesporu byla.
„Ano,“ zašeptala v rodném jazyce. „Věděla.“
„Záhada. Odkud se známe, Vypravěčko?“
„To nevím,“ pohladila ho. „Trochu jsem doufala, že mi to řekneš ty. Protože žádný autor neví o své postavě všechno.“
„Některé věci bys asi vědět nechtěla,“ usoudil, přitáhl si ji blíž a s bohorovným úsměvem zavřel oči.
Zasmála se. Tohle bylo slovo do pranice.
„Ehm... Londýn? Rudý plášť? Kolty nízko u pasu?“
„Ano... Přesně takovéhle věci,“ věnoval jí další všeodkrývající úsměv. Bylo fascinující vidět ho takhle zblízka. Bledost jeho tváře - dopřejme si přece jenom nějaké to malé klišíčko - dosahovala onoho severského odstínu, vyvolávajícího zdání chladu ještě dřív, než jste se jí dotkli a způsobovala, že všechna černá vypadala oproti ní ještě černější. Profil jeho nosu jemně naznačoval nějakou tu pradávnou zlomeninu. A z nějakého důvodu postrádal svůj úctyhodný knír, pročež sice vypadal o něco mladší, ale pokud mohla soudit - a ona mohla - rozhodně mu to neubíralo na důstojnosti.
„Poslyšte,“ ozval se odkudsi zdola John, „já vím, že tohle je neplánovaný setkání, ale přece jen... nepotřebujete trochu soukromí? Jakmile totiž dojde na špitání v jazyce, kterýmu nerozumím, začnu mít dojem, že přebejvám...“
„Ještě ty útoč na moje nízké pudy,“ rozesmála se. „jen hezky zůstaň kde jsi.“
S mírným uspokojením zjistila, že balancovat mezi češtinou a Johnovou medovou neworleanskou angličtinou jí nečiní žádné problémy.
„Mimochodem,“ zalistovala albem a vrátila se k fotografii, která ji zaujala: „Kde je tohle?“
Vlad zaujal pohodlnější polohu a zvědavě nahlédl.
„Jo, tohle... Bar U Poslední smyčky. Tam by se ti líbilo.“
„Bar pro Noční?“
„I pro denní,“ řekl John. „Pokud si teda troufnou vejít,“ dodal se smíchem.
„Není to tak dávno, co to místo srovnali se zemí. Nešlo to jinak. Teď vstává z popela, ale jde to pomalu.“
„Tak pomalu zase ne,“ prohlásil spokojeně John. „Díky několika tajuplnejm sponzorům z Británie... A z Rumunska, třeba...“
„Tak o tom nic nevím,“ prohlásil Vlad, ale jeho radost byla přímo hmatatelná.
„Já doufám, že až za pár tejdnů uspořádáme slavnostní opening, budete všichni u toho.“
„Ne, vážně, nechtěla bys přijet? Sejde se tam spousta úžasných muzikantů... Včetně toho malýho mizery támhle na podlaze. A magii těch míst kolem bayou budeš milovat.“
„Každopádně, právě jste dostala oficiální pozvání.“
„A to se neodmítá.“
Neřekla ani ano, ani ne, jen se usmála. Fotografie byla docela tmavá, ale atmosféra úžasné noci na kraji bayou z ní vyloženě tryskala. Vypadal na ní šťastně. Opíral se o bar, společně s Johnem - ozbrojeným nezbytným saxofonem - a ještě s dalším mladým mužem, který měl krátké rozcuchané vlasy a úsměv zcela fascinovaného tradičního Stokerovce. Byl oblečený v tričku s nějakým nápisem, který nedokázala rozluštit. A pak tam byl ještě někdo. Nějaká plavovlasá mladá žena v olivově zeleném sáčku s vázankou... Měla brýle s kulatou obroučkou a vyčerpaný úsměv někoho, kdo si vážně, ale vážně potřebuje zdřímnout.
„Malá Hellsingová,“ zamručel Vlad, než se stačila zeptat. „A ne, tohle taky nechceš vědět.“
„Nepodceňuj mou umanutost. Dovedu pátrat docela dlouho.“
„O tom bych se nikdy neodvážil pochybovat,“ zasmál se. „Ale nemluvme o práci. Jsem tu, abych si užíval to, co bylo předtím... A mám tu svou kronikářku. Co si můžu přát víc?“
„Koktejl?“ ozval se John. „Mám hlad.“
„Já taky. V tom výklenku ve stěně je západka. Jo, tamhle, hned nad podlahou.“
„Lednička. Jupí... Kolik lidí o tom ví?“
„Já. A správce. A můj pobočník, když se tu náhodou staví spolu se mnou.“
„Pobočník?“ zpozorněla Vypravěčka.
„Ano. Nedávno jsem zjistil, že se mi vrátilo pár... přátel, řekněme. To je dlouhá a ne úplně hezká historie. Ale tohohle znáš. Cestuje se svým partnerem, malířem...“
„Cristian? Ale jak...“
„Jak říkám... Existují věci, o kterých není nejlepší nápad muvit. Dokonce ani v noci a mezi přáteli. A zvlášť ne u večeře... Díky, Johne,“ vzal si vysokou orosenou koktejlovou sklenku a dal tím najevo, že tohle téma pokládá za uzavřené. Alespoň zatím.
Pozvedl sklenici.
„Na pozdní hosty. Nečekané, ale o to milejší.“
Vzdychla, usmála se a jako už tolikrát přistoupila na jeho hru.
„Na setkání. Nečekaná, ale o to milejší.“
„Na krvesajnou komunitu, která nesvětélkuje,“ pronesl John.
„A nehodlá s tím začít,“ dodal spokojeně Vlad.
Kdesi v dálce zahřmělo. Tělíčka zpitomělých netopýrů opisovala nad nádvořím psychedelické křivky. Obecně vzato, nebyl by to špatný filmový záběr. Klišé sem, klišé tam...
Ta skvěle vychlazená AB negativní s malou špetkou tabasca ještě nikdy nechutnala líp.
P.S.: Mám zariskovat a napsat sem něco o potenciálním pokračování? Ok, položte ty kůly, už jsem zticha...:D